Když máma vyhoří

Zdravím Vás po dlooouhé době. Omlouvám se, že je tu teď takové ticho. Pravděpodobně je to tím, že většinu času nemám pocit, že by někomu moje myšlenky mohly něco přinést. Menší část času mám zase pocit, že je můj názor tak vyhraněný, že bych zbytečně pošťuchovala... :D 

 Vždycky jsem si o sobě myslela, že nemůžu vyhořet. Protože já se přece nepřetrhnu, abych pro děti, pro rodinu, pro domácnost, pro kohokoli dělala víc, než na co mám energii. Taky pocházím z prostředí (viď mami), kde 

A. Nikdo neví, co znamená slovo vyhořet. 

B. Kdybych jim to popsala, slyšela bych něco jako: "prosimtě, nevymejšlej si, jseš líná a nechce se ti nic dělat." Nebo "pff, na takový věci my jsme neměli čas. Nikdo nám nepohlídal, neuvařil, neuklidil. Musely jsme to všechno dělat samy a nikdo se nás neptal."

Ehm.. Už jste to někdy slyšeli? Je Vám to povědomé? :) Tak se pojďme podívat, co to vyhoření vlastně je... 

Zdravotnické zařízení ministerstva vnitra uvádí, že syndrom vyhoření je:

Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhořené blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte syndrom vyhoření. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat. Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve, než bude pozdě.

 No a na bod B. nemám asi odpověď. Snad jenom, pamatujme si to, až budeme babičky my. :) 

A proč o tom všem vlastně píšu? 

Za devatero horami a řekami a tak dál byla jednou jedna máma, která, přes všechnu snahu uchovat si energii, vyhořela. Energie jí ubývala a ubývala, až nakonec dokázala jenom ležet, zírat na filmy, pouštět synovi filmy a dceru mazlit a kojit. Uvařila tak maximálně těstoviny s pestem (což někteří nepovažují za kulinářské umění, těm posílám svůj pohled opovržení :D ). Zjistila, že není schopná se moc radovat, vyrazit ven, cokoli podniknout ať už s dětmi nebo s kýmkoli jiným. A tak se stalo, že s dětmi proležela celý leden a v únoru si všichni naordinovali covid, díky kterému ležela ještě další dva týdny. A jak že k tomu došlo? Zábavná historka, to Vám povím. 

Můj muž, někteří ho znáte, je stavař. To by ještě nic neznamenalo, kdyby nebyl nejodpovědnější, nejpečlivější a nejpracovitější stavař na starém kontinentu. Což znamená, že staví skvělé mosty, jeho firma se na něj může stoprocentně spolehnout a většinu roku odjíždí před rozedněním a vrací se no... snaží se stihnout koupání dětí. Ačkoli proti jeho přístupu bojuju celý rok a často mu připomínám, že maličké děti máme jenom chviličku a hodně brzo budou větší a pak ještě větší a pak se na nás vykašlou, když jim teď nedáme, co si zasloužej, částečně už jsem si zvykla na to, že manželova dovolená obvykle začíná v půlce prosince a končí v půlce ledna. Celý rok se tak těším na Vánoce, že budeme všichni spolu, užijeme si Vánočních tradic, užijeme si sebe navzájem a že mi pomůže s dětmi tak, abych i já mohla chvíli být sama, dělat nějakou činnost, která neobnáší mazlení, povídání, tahání za všechny možný části těla, krmení... myšlenku asi chápete. No a pak přišel prosinec. My navíc děláme takovou bláznivou věc, že si část dárků vyrábíme... Aha, takže do Štědrého dne ho moc neuvidíme.. No, to už vydržím.. Štědrý den je pryč, rodinné sešlosti taky za námi, tak teď už to přijde, říkám si, teď už si vezme děti a já si odpočinu... Ne. Byl s námi, ale to nebylo to, co jsem potřebovala a už jsem ale neměla sílu to komunikovat. Takže se moje nasranost, únava a bezmocnost jenom zvyšovaly. Byl začátek ledna a já byla už celkem na dně. Když jednoho odpoledne šla Mína spát a za hodinu byla vzhůru (jindy spává i 3), šla jsem pro ni v slzách, ta když mě viděla, spustila taky pláč a když nás viděl manžel, došlo mu, že potřebuju odpočinek. Vzal obě děti ven, já si četla knihu a potom jsem si po 4 letech dala vanu. :) Moc mi to pomohlo, ale nestačilo to. Takovouhle pomoc jsem potřebovala už dávno a ještě dlouho potom. Myslím, že ji potřebuju pořád a budu potřebovat dál. A když se na to podívám z odstupu (maličkého), přijde mi vlastně, že to ode mě není až tak šílený ne? :) 

Proč jsem jako tohle všechno neřekla manželovi nahlas už když se k tomu schylovalo? Proč jsem to neřekla ani když se to dělo? Asi protože jsem mu to řekla v duchu a on mi v duchu odpověděl, že... viz bod B. výše.. :) Kdo ho znáte, víte že opravdu není pilnějšího člověka na světě, než je můj muž. Neflákal se někde za rohem, když jsem tady "strádala na gauči." Staral se o dům, občas uvařil, nakupoval, pracoval.A kdybych požádala o pomoc, kterou jsem potřebovala, určitě by mě neposlal do háje.                                                                                                                       Moje mizivá komunikace, moje očekávání a moje domněnky mě dovedly až na dno. Uvědomuju si, že moje nároky na mě, muže nebo naše děti byly mnohem větší, než jsem si přiznávala. A to jsem, jak většina z Vás ví, vždycky chodila spát, když spaly děti a když ne spát, tak aspoň dělat něco, co mě baví. Uklízela jsem, když jsem na to měla sílu a ne když to "podle konvencí" bylo potřeba. Ale i tak jsem hlavně v hlavě neustále řešila, co kde vylepšit, jak lépe pomoct dětem v jejich vývoji, neustále jsem se obviňovala, jak nedělám dost, jak bych s nima měla chodit víc ven, mezi děti, do muzea, jak bych jim měla víc číst a víc vyrábět a víc vařit a víc uklízet... Byla jsem nesmírně unavená, zároveň jsem v noci často nemohla spát, moje sebevědomí bylo hluboko pod bodem mrazu. 

A co teď? Jak z toho ven? Už jsem psala, že jsem měsíc a půl ležela, seděla, zírala do blba, koukala na seroš nebo filmy a nic neřešila. Když jsem měla sílu, koukla jsem se na nějaké rodičovské video z kanálu Děti jsou taky lidi. Tohle je konkrétně o vyhoření a myslím, že až ve chvíli, kdy jsem si ho pustila, koncem ledna, mi došlo, že se mě týká víc, než jsem tušila. Že jsem vyhořela. A jako vždycky, uvědomit si to a přiznat, mi moc pomohlo a mohla jsem se odrazit. Pořád jsem hodně odpočívala a začala jsem se víc starat o to, abych já sama o sobě byla šťastná a v pohodě. Pořád ještě úplně nevím, jak se toho dosáhne, protože moc nevím, co chci. Ale hodně pomáhá dělat, co mám ráda, bez vyrušování, takže za pomoci okolí. Například fotit tyhle šílený auto a rodinné portréty... 

Vsuvka: když jsem byla malá, táta vždycky v pátek ožil s prohlášením:"Pátek, šoférů svátek" a zmizel do hospody. Tak jsem se toho chytla, už když byl Miky ještě sám a pozměnila to na Pátek maminek svátek a vždy v pátek ráno odvezla Mikuláška k držkující mamce, která se mu celý den hezky věnovala. Miky teď pátky chodí do lesní školky, takže k babičce jezdí Mína. :) Je to velmi terapeutický počin. :) díky Neno. 

Zároveň jsem začala hledat komunitu, která bude trošku víc nakloněna způsobu učení, který u nás doma plánujeme praktikovat. Miky půjde do školy až za 3 roky, ale protože ta naše cesta (překvapivě) nebude tradiční v dnešním slova smyslu, část mých starostí před lednem byla, jak to zvládneme. Mít kolem sebe komunitu stejně smýšlejících rodičů je tak pro mě úleva. :) 

No jak do toho nespadnout zpátky? Z videa v odkazu výše vypíchnu pár bodů: 

1. poslouchej svoje tělo a netáhni to i přes varovné signály
2. látkování, znakování, život bez obrazovky, pobyt venku za každého počasí a další životně důležité aspekty správného rodiče můžou jít na chvíli stranou, když se necítíš dobře. Dítě bude v naprostém pořádku i bez toho, když budeš v pořádku ty. 
3. poslouchej své děti a taky jim všechno říkej - málokteré dítě tě potáhne do parku, když mu přiznáš, že jsi k smrti unavená
4. řekni si o pomoc - to nevím, jestli bylo ve videu, ale tak nějak se to nabízí.. že.. :) někteří členové rodiny můžou působit odměřeně a neochotně pomáhat, ale když jim otevřeně přiznáme, jak se cítíme a co bychom od nich potřebovali, věřím, že pomůžou. 

Držím si palce, abych to dodržela. :) A Vám, abyste do toho nevletěli jako já. :D 

Mějte se krásně. 

Vaše Wopice. 

Co má náš roční syn v adventním kalendáři

Knižky nejsou. Kalendář je. Pověste ho vzhůru nohama. Některé věci se do něj dají dávat každý rok znova. 

Už jsem si myslela, že to snad ani nestihnu a nebudu lhát.. dvě věci jsou ještě na cestě.. :) Jsou to knížky, protože přátelé.. Kniha o Vánocích pro roční dítě... tak ta je v čechách snad jenom jedna. A je to Krtek a Vánoce.. No a co Vám budu povídat, Krtek je u nás velmi těžko trpěné zvíře (ryje totiž  tatínkovi do zahrady), takže jsem do poslední chvíle hledala něco jiného, ale nenašla jsem. Díky bohu za kamarádky... Ale o tom až později, vezměme to popořadě.. 

Náš adventní kalendář

Jak jsem psala už minule, rozhodli jsme se vyrobit jeden z nejjednodušších. Tatínek nám pomohl a nařezal a obrousil klacky a svázal je po trampsku dohromady... :) Já je pak ozdobila skleněnými a keramickými ozdobami a přidala jsem jednoho háčkovaného andílka od babičky - přirozeně. :)

Pokud se do toho budete chtít taky pustit, mám tu pár tipů:

• pověste to tak vysoko, aby se k tomu děti nedostaly samy. :) 
• pokud vkládáte aktivity místo sladkostí, nechte pytlíčky otevřené, kdybyste potřebovali balit společně dárky 22. A ne až 23. Prosince, ať to můžete přehodit. :) 
• navěšte pytlíčky od spoda dolů, pokud máte malé nenechavce.. Jakmile jednou kalendář uvidí a zjistí, že v pytlíčcích jsou zajímavosti, spodní řada bude krutě v ohrožení.. Když budete mít dole 24, bude to měsíc stresu. :) 

A co jsme teda nakonec do pytlíčků nastrkali?  Téměř v každém jsou

křížaly - jablička, švestky, meruňky.  Meruňky jsou ještě v igeliťáku, protože si myslím, že by umastily papírový pytlík. Náš maličký si sušené ovoce moc oblíbil a myslím, že bude mít radost z každodenní dávky vlastního. 

V některých jsou aktivity...  Například rozsvěcení stromečku, zdobení stromečku doma, balení dárků, pečení cukroví s babičkou nebo s tatínkem. Nejsem naivní, je mi jasné, že když syn najde v pytlíčku kartičku s nápisem, nebude z toho dvakrát odvařenej. Tak jsem je dělala větší a málo barevné a u snídaně je spolu vždycky pomalujeme. A pak sníme křížaly. :D

Potom tam máme příbor, protože nám neustále chybí vidlička. Sehnala jsem takový, jaký jsem měla já jako malá a donedávna jsem s ním jedla, protože má prostě tu správnou velikost. :) Ještě jsem tam dala pár figurek - poděděných po synovci - díky Dejve. 

Když jsem hledala, co do adventního kalendáře dát, našla jsem jako doporučení vodní hračky - s tím, že jsou víceméně malé a levné. Jo tak ne ta naše.. Ale mám z ní ohromnou radost a moc se těším, jak si s ní naše mládě bude hrát.. Pokud to dobře chápu, je to stejný princip jako ty mlejnky do písku či do bazénu, akorát se to drží rovnou v pacce. No.. uvidíme.. Dali jsme tam taky vánoční pyžamo (když to dobře půjde, uvidíte na PF :) a ponožky).

Zbývají knížky. Uf. Jak už jsem psala, jedno z mála leporel (kniha s pevnými kartonovými stránkami) s vánoční tematikou je Krtek a Vánoce.. No tak objednala jsem ji a snad do konce týdne dorazí.. Máme doma dvě knihy o Krtkovi a obě jsou dost oblíbené, tak si myslím, že i tahle synkovi udělá radost. Potom velmi předčasně ale přesto najdem v kalendáři knihu Ježíšek (David Laňka, Triton). Je pro starší děti, ale my si zatím aspoň prohlídneme obrázky. Je to v podstatě příběh o Ježíšovi, když mu bylo tak asi osm. :) Kdo nechce vidět souvislosti s bohem a biblí, vůbec si jich nemusí všimnout. Je to krásně psaná kniha, která narozdíl od jiných hezky popisuje i pocity rodičů ve výchově. A třetí kniha, kterou si letos nadělíme, se jmenuje K Ježíšku od Marie Fisherové-Kvěchové. Děkujeme za tip kamarádce Zdeňce. :) Paní Kvěchová byla ilustrátorka v době první republiky přibližně a tahle kniha je jedna z jejích nejhezčích knížek, jak jsem se dočetla. Ještě nám nedorazila, pan knihkupec volal, že už ji ale má, takže si ji co nevidět vyzvedneme. :) Měly by tam být i nějaké ty koledy ku zpěvu. :))) 

A to je, myslím, všechno. Knihy mají tu výhodu, že je po Silvestru sbalím a uklidím a vytáhnu je zase na příští rok do Adventního kalendáře.. 
Přiznám se, že mi to dalo docela zabrat a že tohle nechci absolvovat každý rok znovu, takže se za A - snažím zaznamenat si všechno, abych to příště mohla udělat podobně a za B - co půjde recyklovat, to budu recyklovat.. Například aktivity a knihy.  Tak to je ode mě k adventním kalendářům pro letošek už vážně všechno. Slibuju. 
Jukněte na můj Pinterest, je tam spousta Vánočních nápadů:
Adventní kalendáře a co do nich.
Vánoční dekorace
Nápady na dárky

Už jsem psala o Vánocích:
Proč u nás Ježíšek nenosí dárky 
Tipy na adventní kalendář 
5 věcí, které dělají mé Vánoce Vánocemi
 

Přeju Vám krásný advent.
Vaše Wopice :) 

Proč u nás Ježišek dárky nenosí.

Pojďme to vzít od lesa... Vánoce v podobě, jak je známe dnes, už nejsou ani tak křesťanský svátek jako svátek všech obchodníků.. Nějak se stalo, že většina z nás nejdřív nakupuje dárky ve velkém, což následují nákupy ohromnýho množství jídla. Tomuhle masakru předcházely už zmíněné křesťanské Vánoce. Slavil se příchod Ježíše Krista. Svátky začínaly adventem - dobou půstu. Chystala se spousta tradičních postních jídel, oslavy ale začínaly Štědrým dnem (to se začaly zpívat koledy) a slavilo se až do Tří králů, což vlastně volně přešlo v Masopust atd. atd.. Pojďme si ještě říct, proč se Vánoce slaví takhle v období zimního slunovratu, když se Ježíš narodil jindy. Je to proto, že pohané v době zimního slunovratu měli svoje oslavy a křesťané je potřebovali přebít. Jak už to tak na světě bývá. Pohané zapalovali ohně, obětovali zvířata, pekli zvláštní druhy pečiva na ochranu před zlými duchy, římané si měnili pozice se svými otroky... Připomíná tu někomu něco něco? :) Tak jo.. to jen tak na úvod.
Asi se všichni shodnem na tom, že doba zimního slunovratu je temná a je potřeba se nějak rozveselit. Asi i proto se Vánoce dodnes těší takové oblibě, ačkoli symbolika 90% lidí uniká. My jsme od září nervózní, že se zase blíží ten hroznej čas Vánoc. Že budeme muset uklidit celej byt nebo barák, napíct to zatracený cukroví a nakoupit, zabalit a schovat všechny ty blbý dárky, který za pár dnů, když to dobře půjde týdnů, skončej někde v popelnici nebo v zapomnění. Děti odkládáme k babičkám a do dětských koutků v nákupácích, abychom tajně nakoupili, ideálně ještě schovali, co se dá. Advent pro nás znamená možná rozsvěcení Vánočního stromu na náměstí, potom blázinec, trhy, pak zase blázinec, blázinec a blázinec. Vrcholem je 23. večer, kdy se snažíme dohnat, co se dá. Často korunujeme "svátky klidu a míru" hádkou s mužem či manželkou ať už večer bez dětí nebo přímo na Štědrý den, protože do té doby nebyl čas si to vyříkat. A to všechno proto, že je to tradice a že se to tak prostě dělá...
Já si prostě nemůžu pomoct, ale mně to vadí. Celý ten princip věci mi vadí. Když se zamyslím nad základní myšlenkou, která pro mě zní nějak takhle:

Je nejtemnější doba roku, pojďme si ji společně rozsvítit a navzájem se obdarovat, abychom všichni věděli, že nás má někdo rád a že se máme na koho obrátit.

Nevím, jak vám, ale mně do toho vůbec nezapadá to běhání a shánění krámů, uklízení, pečení milionu druhů cukroví (a hlavně trumfování sousedky).
Já si to představuju asi nějak takhle:

Vzhledem k ročnímu období zpomalím. Nadechnu se. Zachumlám se doma u krbu (nebo telky) a zahřeju se. Ideálně s někým navzájem. Dary pro blízké vyrobím nebo zkusím najít takové, které dávají nějaký smysl. Například v dobročinných obchůdcích, nebo chráněných dílnách. Děti v takových chvílích zapojím do příprav a neodložím je nikam. Nic proti babičkám, věřím, že si děti u babičky užijou parádní čas třeba i pečením cukroví nebo jinou srandou a ráda k babičce syna pošlu, hned jak budou oba chtít. :) Během adventu si společně užijeme koncerty, rozsvěcení stromečku, vánoční trhy, naše vlastní domácí tradice a budem zpívat koledy, až se z nás bude prášit. Upečeme nějaké to cukroví - společně - tudíž asi nevyhraje cenu krásy, ale my na něj budeme náležitě pyšní. Až nastane Štědrý večer, dáme si společnou večeři, zajdeme na procházku a pod stromečkem, který jsme společně ozdobili, najdeme hromádku dárků. Budou pro naše blízké, sami jsme je vyrobili a zabalili a najdeme tam některé i pro sebe. Rozbalíme je, užijeme si jich, pohrajeme si. Podíváme se na pohádku a půjdem spát. Až bude syn větší, zase vyrazíme přes ulici na půlnoční. Náš soused, farář, totiž dělá nejlepší půlnoční všech dob. :) Druhý den se sejdeme se širší rodinou, najíme se společně, rozbalíme další dárky, které zase oni přichystali pod svým stromkem pro nás. Svátky strávíme procházkami, na běžkách, u pohádek. Na Nový rok k nám přijdou kamarádi z širokého okolí podívat se od nás na novoroční ohňostroj a tím pro nás Vánoce skončí. Ještě na Tři krále nebo na Hromnice sklidíme stromeček.

Teď si jistě říkáte:"Jak to asi chce udělat, vyrábět dárky a neodkládat děti? Vždyť tak budou vědět, že je dělá ona a ne Ježíšek..." To je pro mě kámen úrazu. Já totiž nechci synovi lhát. Chceme, aby děti byly upřímné, aby nám říkaly pravdu a celé dětství jim nalháváme, že o Štědrém večeru jim novorozenec - narozený právě ten večer - přinese kupu dárků. A ještě je z nějakého důvodu trousí po všech příbuzných, místo aby je nechal u nás... Nezlobte se na mě, ale mně to nedává smysl a tak to dělat nechci.
Sama si pamatuju na svoje dětství. Mamka dodnes vzpomíná, jak jsem snad do 15 nutila celou rodinu dodržovat přísně všechna opatření, abychom nevyplašili Ježíška. Já si zase pamatuju, jak mně na konci první třídy Janička u nás na schodech prozradila, že Ježíšek dárky nenosí, že to dělají rodiče. A já pak během těch následujících Vánoc objevila důkazy, že je to skutečně tak. Takhle.. Musím říct, že si nepamatuju, že bych cítila nějakou zradu nebo tak něco. Bylo mi ale líto to rodičům kazit a tak jsem tu hru hrála s nimi... dalších deset let.
Chci to zkusit trochu jinak. Popírat existenci Ježíška nebudu, ačkoli sama věřím v trochu jiné věci. Nicméně nalhávat synkovi podle tradice, že mu právě narozené miminko doneslo všechny ty úžasné dary pod stromkem, nebudu. Jednoduše proto, že mi to nedává smysl. Pokud tomu bude chtít věřit, protože to někde uslyší, tak proč ne. Třeba se pod stromkem objeví nějaký dáreček bez původu. Ale hrát šarády a lhát nejen na Štědrý den ale vlastně tak trochu celý rok se mi opravdu nechce.
Jak to máte vy? Už víte, co komu dáte? Nosí u vás dárky Ježíšek? A zapomíná je taky u všech příbuzných? A dětem to není podezřelý? :)


Moje tipy na vánoční dárky najdete tady.
Tipy na adventní kalendáře a co do nich tady.
Pár nápadů, jak zabalit dárky zde.. 

O Vánocích jsem už psala:
Perníčky
Co dělá Vánoce Vánocemi.
Jaký adventní kalendář a co do něj.

Mějte se krásně.
Vaše Wopice

Domácí panička 5.01 - režim

 Podmínky se mění moc často. Něco jako režim. Tip na lepší vstávání.

Malý pomocník v kuchyni

Před asi dvěma lety jsem se stala ženou v domácnosti bez dětí a bez jiných "velkých" závazků. Abych se z toho tehdy nezbláznila, hledala jsem způsob, jak si zorganizovat den. Objevila jsem knížku, která tvrdí, že velmi úspěšní lidé mají práci hotovou asi tak v deset dopoledne.. No Tak tady může být kámen úrazu, to vám povidám. V příspěvku, který jsem k tomu tehdy sesmolila, jsem dala dohromady nějakou svoji ranní rutinu, abych se trochu nakopla do toho dne. A světe div se o dva roky a jednoho báječnýho uličníka později se k tomu zase vracím.
Musím říct, že první rok života měl náš maličký dost volný řežim. A musím říct, že to tak asi bude i dál. První rok se všechno měnilo ohromně rychle, takže jsem ani nestíhala nějaký režim zavést. Než jsem si zvykla, že spí třikrát denně, spal jednou dvakrát jednou třikrát... Vopravdu jsem nestíhala každý druhý týden přizpůsobovat "pravidelný" režim. Nechali jsme to plynout. Přesto pár věcí se nám zalíbilo a dělali jsme je víceméně ve stejnou dobu.

• Když se malý pan Anděl probudí, čteme knížku. (z čisté vypočítavosti, ještě se mi nechce lézt z postele)
• Převlíknem se a spácháme ranní higienu. 
• Snídaně - zkuste dělat cokoli jiného, když vám u nohou vřeští pískle. 
• během snídaně se většinou pokusím o základní úklid kuchyně (já vím, že by bylo lepší to dělat večer, díky) a nasnídat se taky. 
• jedna dvě tři domácí povinnosti
• hrátky s čertem, chci říct s Andělem
• Dopolední spánek - maminka se pokusí vyrobit oběd, dodělat povinnosti
• oběd - pokud se probudí dřív, než je hotovo, vaří se mnou. Případně uklízí se mnou, pak se najíme a uklidíme znova
• jdem ven, pokud to jde, chodíme za každého počasí. Teď to zrovna nejde, tak si mladý pán hraje a já se snažím vypadat nenápadně. To je ostatně stejný scénář, jako bychom šli ven. On je taková pěkná samostatná jednotka. Pokud zrovna nezkouší nové dovednosti v rovnováze nad betonovými schody, vystačí si celé odpoledne s volným prostorem, psem a lopatkou. Anděl.
• Odpolední spánek - maminka dodělá, co se dá a pak taky odpočívá
• hrajem si ještě venku, pokud už nejsme zmrzlí, pokud jsme, pronásledujeme tatínka, který touhle dobou obvykle dorazí z práce, tak dlouho, dokud se nám "dobrovolně" nezačne věnovat. Pokud si čas udělá, já to obvykle využiju na přípravu večeře. 
• Večeře 
• koupačka - ve vaničce, v kýbli nebo s rodičem ve sprše - to podle únavy a nálady, nebo taky divoká karta ... :) 
• knížka v posteli, písničky, prso a spát.

  Takhle nějak vypadá náš obyčejný den. Skoro to vypadá, jako režim. Dopoledne se občas snažíme stihnout nějaké ty nákupy po městě. Odpoledne se občas sejdeme s některými kamarády a trávíme ho potom společně na cestách, po návštěvách nebo s návštěvou u nás. To jsou moc milé dny. :)
Musím říct, že asi díky tomu, že jsme se na miminko dlouho těšili, baví mě devadesát procent mateřství. Za ten první rok jsem byla asi dvakrát v divadle a dvakrát v hospodě s kamarádkami a víc jsem "svýho času" ani moc nepotřebovala. Ale celý život se tak trochu potýkám s nedostatkem spánku - nebo asi spíš energie - a s tím, že se mi ráno nechce z postele. Proto se vracím po dlouhé době k doporučením z výše zmíněné knihy.

... je dobré vstát ráno dřív a vytvořit si ranní rituály, neboť úspěšní lidé (míněno ti opravdu bohatí) udělají většinu práce snad ještě, než já vstanu. Také tam psali, že je dobré ráno neodkládat budík, neboť tím si člověk vlastně utvrzuje, že se mu nechce do života, že ho tak nějak odkládá na později. Potom je dobré si dojít na toaletu, vyčistit si zuby (i když to není higienicky tak zásadní, hodně to člověka osvěží) a hned vypít sklenici vody - doplníš si tekutiny, které jsi do rána vypotil a díky dostatku vody v těle člověk necítí únavu. Potom je dobré si zacvičit. Kniha doporučuje si ráno dát chvilku ticha a porozjímat. Poděkovat vesmíru, za to, co má a za to, co chce. Tomu jiní chytří lidé zase říkají afirmace. :) No, potom se podívej na úkoly na dnešní den a s chutí do toho. :) Pro dobré vstávání kniha také doporučuje napsat si úkoly na zítřejší den ještě večer, než jde člověk spát, aby věděl, proč vstává. A také doporučuje přesvědčit se večer o tom, že ráno vstanu odpočatá a svěží. Hlavně si neříkej:"to zas budu ráno unavená." Protože to opravdu budeš, když si to večer takhle naordinuješ. :) Jak říkám... Chytrá kniha.

Ehm.. No hned k prvnímu bodu mě napadá.. zkoušeli jste někdy odložit roční jedenáctikilovej budík? :D Nicméně co mi skutečně pomáhá ráno vstávat s elánem, je večer si sepsat úkoly, které chci druhý den udělat. Píšu tam i věci jako procházka mimo zahradu, nebo brouzdat listím (dokud bylo pěkné a suché.. ), ale taky třeba umýt koupelnu nebo vyprat (to tam mám skoro denně). Zároveň si večer píšu i jídelníček na další den. Vždycky si teda vzpomenu na Donutila a rajskou, ale musím říct, že se mi snad i líp spí, když vím, že to nebudu muset vymejšlet druhej den. Třeba se toho ani nedržíme, ale mám se od čeho odrazit. A to je velká úleva.  To rozhodně můžu doporučit. Dál jsem se zatím nedostala. I když ještě jednu věc ráno dělám.. Během synkovy snídaně se kouknu do deníku a porozjímám.. případně dopíšu, co jsem večer už nestihla nebo nechtěla. Víte, kterou knihu si náš synek prohlíží nejraději? Jo.. Můj deník. :D Bezva. Asi jsem si do něj neměla lepit ty fotky. :D
A nakonec mám ještě jeden překvapující tip, který jsem si myslela, že já nemůžu nikdy nikomu dát... Smazala jsem si facebook z mobilu.. Před skoro dvěma měsíci.. Od té doby jsem tam byla jednou... O tom třeba zase jindy.. Nicméně.. mám o něco času navíc.. třeba na hrátky s čertem.. co to povidám.. s Andělem. :) 
Máte někdo radu, jak mít přes den víc energie? Budu moc ráda, když mi poradíte, nebo hodíte nějaký odkaz.. Asi to bude i v jídle.. Taky do rána dost kojím.. Ale jsem víc unavená, když do rána nekojím.. takže tam to asi nebude. :D Díky za rady.. Jo.. Ale nepište je na facebook.. tam si je přečtu tak na Vánoce.. :D
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

Wopice máma: Začal zlobit. Co s tím?

Dneska to začalo. Můj syn začal zlobit. Ráno jsem s ním byla v pokojíčku a on mě strašně tahal za vlasy. Trhal mi je.. A nechtěl přestat, ještě se mi smál... 

 

Bylo to nějak takhle.

Jen aby to nebyl suchej text :D (kožené capáčky jsou skvělá věc)

Divoká noc, plakal desítky minut, aby usnul na pár minut a začal znova plakat. Tatínek se ráno zapojit nemohl, protože si v těch vedrech uhnal úpal jako prase a celý víkend se z toho dával do kupy. Tak, když mladý pán vstával v půl sedmý - což je na něj brzo - zvedli jsme se, šli do pokojíčku, kde vím, že je bezpečno, on si hrál a já pospávala. Občas jsme přečetli knížku, většinou si hrál sám. Pak mě začal tahat za vlasy. A znova. A trhal. Přestala jsem vrčet, otevřela oči a mluvila na něj a on zase. To byla ta chvíle, kdy jsem vybouchla. Vyštěkla jsem, ať už toho sakra nechá...

Vezměme si to znova od začátku.

Hrozná noc. Nemůžu spát, celej den jsem pil vodu a baštil, ale vůbec se mi v tom horku nechtělo pít mámino mlíko. Teď mi strašně chybí. Máma to vůbec nechápe, dává mi znova vodu a vůbec mi nenabízí mlíko. Pláču tady jak blázen, jsem strašně unavenej a ona furt nic. Konečně jí to došlo. Jenomže jsem u toho hned usnul, jak jsem byl rád a za chvíli jsem zase vzhůru a potřebuju se konečně pořádně napít.. Ta máma je v noci fakt natvrdlá. No naštěstí už jí došly síly a to mlíko mi dala za chvilku.. Ráno si jdem hrát do pokojíčku. Chci mámě ukázat, co jsem se zas naučil a trošku s ní zablbnout, ale ona leží a odpočívá. Tak jí nechám. Hraju si sám. Občas jí podám knížku, někdy mi ji přečte, jindy nereaguje. Už si tady sám hraju dost dlouho. Začínám mít hlad a žízeň. Volám.. ale máma furt leží. Tak po ní lezu, mě pohladí, ale leží dál. Vím, co jí bezpečně vzbudí. Vždycky ji to bezpečně probere... Zatahám ji za vlasy. Vrčí. Znova. Vrčí. Tak pořádně a nějakej i utrhnu. Vyskočí a povidá, ať to nedělám, že ji to bolí. Jupí... Reaguje. Ale ne. Znova si lehla a neposlouchá mě. Já už ji ale fakt potřebuju. Tak zatahám znova. Jak jinak jí to mam říct? Zavrčí na mě plná vzteku, ať toho sakra nechám. Takhle jsem ji nikdy neviděl. Jde z ní hroznej strach. 

  Jeden z nás tady lže?

Nebo se na to každý díváme z jiného pohledu? Když se za chvíli sejdem i s manželem u snídaně, povídám mu, co se stalo. Že jsem poprvé takhle vyjela. On se ptá, jak malej reagoval.. Říká:”No když se to dělá jen občas jako s rozumem, tak to asi může...” Ani jsem ho to nenechala dokončit. Nemůže. Fakt ne. Vopravdu mi to ujelo, nejspíš jsem ho přes tu ruku ani nepleskla, nevím. Neplakal. Díval se strašně zaraženě, vyděšeně... Asi to nebylo nic zásadního. A nejspíš se mi to ještě někdy stane znova. Ale fakt, nejde to ospravedlňovat nějakou výchovou nebo čím. On jenom potřeboval mámu a jediný, co na ni platí, když je unavená, je tahání za vlasy. Ještě se na mě smál.. No já to dycky beru jako výsměch.. Ale on se prostě směje, že konečně reaguju.. A já ho za to “potrestala” řevem? A proč jsem toho prakticky hned litovala a málem to obrečela?
O tomhle a spoustě dalších rodičovskejch móresů čtu každou chvíli nějakej článek. Mám ráda Výchovu nevýchovou. Paní Králová tam prosazuje velmi odlišnej přístup k životu s dětmi. Posílá každou chvíli nějaký mail s tipem, nebo se dá přihlásit do online kurzu. Ten je na mě ale celkem drahý, tak jsem spokojená s občasným mailem. Podle mě princip je v tom, že to není způsob, jak děti donutit, aby dělaly co chceme. Princip je v tom, pustit nadvládu nad nimi a vzít je do party jako rovnocenné členy.

I mně nějakou dobu trvalo, než jsem to pochopila. Ale hodně mě zasáhnul článek na webu www.svobodauceni.cz, který se věnuje adultismu. Hlavně v jeho druhém pokračování se srozumitelně píše, jak takový přístup ničí pohled lidí na svět a jak se ho zbavit.

Adultismus je podle definice z výše jmenovaného článku:„veškeré chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé, a že mají právo v mnoha ohledech působit na mladé lidi bez jejich souhlasu.” 

 Tenhle článěk mi otevřel oči a utvrdil mě v tom, co jsem do té doby tak nějak dělala nevědomě a trošku jsem to i tajila, protože vysvětlete lidem kolem sebe, že nebudete svoje dítě učit dělit se o lopatku na pískovišti, když pro to nemáte jiný argument, než že vám to přijde blbý. Dneska jsem rozhodnutá to prostě nědělat. Co budu dělat, až vrazí někomu facku, protože mu ten někdo třeba vezme hračku? To ještě nevím. Ještě se nám to nestalo. Poprosila jsem maminku kamarádka (čistě náhodou je to moje kamarádka), aby neřešila, pokud si kluci budou navzájem nějak škodit. Aby svýmu synovi nebránila, když si bude chtít vzít Ňůňovu hračku, nebo když se budou prát pro jiný důvod. Já to totiž taky nechci dělat. Kluci jsou skoro stejně staří, není jediný důvod jim do jejich vztahu nějak zasahovat. Ňůňa je zvyklej už teď řešit si svoje problémy sám. Když mu někdo vezme hračku, tak si jde najít jinou, nebo si ji prostě vezme zpátky, nebo čeká, až se hračka uvolní. S cizím dítětem na hřišti to asi nechám být a pokud to se mnou bude chtít někdo řešit, tak zkusím přijít na důvod, proč tu facku vrazil a případně ho poprosím, aby příště třeba zařval jako tygr nebo zadupal jako slon a pak ať zkusí vyjednat vrácení hračky...

Možná vás při čtení napadá ještě jedna věc. No dobře, potřeboval mámu, ale přece si nemůže dovolit jí ubližovat... Tohle si k mamince nemůžeš dovolit... Cti otce svého a matku svou... že? No i to je bohužel podle mě špatně. Samozřemě.. Cti své rodiče.. Ale kde je Cti syna svého a dcerou svou? Taky jeden pěknej článek o tom, jací lidé rostou z dětí, které jsou vychovávané k úctě k rodičům ovšem bez úcty k sobě je tady. Jak může někoho ctít a respektovat, když mu ještě nikdy nikdo neukázal, jaké to je, když je respektován a ctěn? Neustále slyším:"No tohle jsem svoje děti nikdy nenechala dělat. To mu dovolíš? Nestrkej to do pusy. Nelez tam. Vem mu to, vždyť to vožužlá." Musím říct, že obě babičky už si celkem zvykly na to, že náš Ňůňa zkoumá svět všemi smysly a téměř bez omezení. Omezení přichází ve chvíli, kdy by mohl ohrozit svůj život nebo třeba zažívání... ale nesly to těžce. A já se jim nedivím. Samy tak byly vychované a vychovaly tak i své děti. Nás.
Já ale říkám dost. Jak se píše v obou zmíněných článcích, takový přístup nevychová zdravé a sebevědomé jedince. Vychová zaměstnance, kteří budou svoji práci dělat proto, že jim někdo řekl, aby ji udělali. Případně pro pochvalu. Pro odměnu. Pro peníze. A lidi, kteří byli prvních 20 svého života řízeni autoritou a tak trochu utiskováni... takoví lidi berou za samozřejmost, že jsou na světě jiní utiskovaní lidi... Je pak pro ně v pořádku, když v práci nebo ještě i ve škole je někdo utiskován, šikanován nebo třeba jen nespravedlivě hodnocen. Sklopí oči, protože to není jejich věc. Pokud se to má změnit, musíme změnit přístup k našim dětem... I když to znamená pár vytržených vlasů, než se naučí probrat mě nějakým lidštějším způsobem.. Třeba studenou vodou. :D Věřím, že se spolu dokážeme domluvit na všem. Bez řvaní. Třeba s trochou vzteku. Bez ubližování jedné či druhé straně.

Samozřejmě, už vás slyším:”Jen počkej, až bude starší.” Blaa blaa blaa. Nezlobte se, ale to už mě opravdu otravuje. Je mi jedno, jak vychováváte svoje děti, nesoudím nikoho než sebe, tak se mi nesnažte brát iluze. Jestli to jsou iluze, tak na to přijdu sama. Jestli nejsou, zbytečně mi přidáváte důvody k pochybám a obavám. A jako mámy víte, že takových máme každá dost. Výbuch vzteku neodpustím sobě. Vy si každá vychovávejte své děti podle svého. Žádná cesta není pro všechny, spíš naopak. Každý má svoji cestu.

Chtěla jsem napsat něco víc hloubavýho než jenom plenky, prdíky, hračky, tuti nuni. Ale zdá se mi to takový dost chaotický, nicméně zbývá mi nejspíš jen pár minut, než se mladý pan probudí, tak šup s tim do světa.

Mějte se krásně.

Vaše Wopice

7 věcí, které potřebuješ vědět o kojení, ale nikde se je nedozvíš.

Faktor pleti. Moučnivka. Bepanthen. Bílé bradavky. Podprdy. Velký prsa. Poradní skupiny.

Vincent van Gogh - kojící francouzská, rolnická žena

Musím říct, že blog teď mám v prioritách někde hodně vzadu. Ale řekla jsem si, že zrovna tohle sepsat chci a musím co nejdřív, protože brzo všechno zapomenu a až v tom budu znova lítat, zase nikde na tyhle informace nenarazím. Baby 1 klidně spí, tak s chutí do toho. :)) 

Článků o kojení je fakt hodně. Laktační liga udělala kus práce od dob, kdy se výrobcům umělého mlíka dařilo prosazovat názor, že oni to umí líp než vlastní máma.. Nicméně stejně jsem v tom dost plavala. 

1. Nikde jsem se nedozvěděla, že je veliký rozdíl mezi brunetkou a blondýnkou a zrzkou v úzkém vztahu ke kojení. Až v porodnici mi sestřička řekla:"No to máte jako s opalováním. Opalujete se dobře? Pak budete dobře kojit. Opalujete se špatně? To je mi líto." :)) Tak jsem si udělala takový malý průzkum a zjistila, že holkám s tmavším pigmentem pleti se bradavky uchystají ke kojení už během těhotenství. Bradavky ztmavnou a zhrubne pokožka. To se dočtete i na každým webu o kojení.. No jo.. Jenomže nám světlejším tipům se nic takovýho nestane.. Vlastně jsme se tomu i trošku zasmáli, když jsem přišla z porodnice a zjistila jsem, že mi po porodu ztmavly prsa.. udělaly se mi kroužky asi tak 1 mm kolem dvorců a tím to zhaslo. :D Takovej naváděcí systém pro miminko.. :D No.. takže hrubou pokožku na bradavkách si musí zrzky vypěstovat.. A to bolí, když vám s tím pomáhá miminko.. Hladový miminko.. Ještě před měsícem (do 4. měsíce) jsem strávila kojením 8,5 hodin čistého času denně.. Myslím, že mateřská bDoporučuje se drhnout bradavky během těhotenství, aby zhrubly.. Musím říct, že příště to vyzkouším. A Vám všem děvčatům se světlou pokožkou to vřele doporučuju taky.
y se měla jmenovat jinak.. :) A taková nepřipravená bradavka pod takovýmhle náporem.. No bolí to jako prase. Mnohdy jsem kojila a zároveň brečela bolestí.

2. Moučnivka. Dozvěděla jsem se o ní až od dětské lékařky asi na druhé schůzce. Přinesli jsme si ji ale už z porodnice. Vypadá jako bílé tečky na jazyku a v pusince miminka. Není až tak nebezpečná, i když se může dostat do trávicího ústrojí a dost tam pozlobit.. Ale přenášíte si ji s miminkem z bradavky do pusy a zase zpátky.. Proč považuju za nutný o ní mluvit? Miminko si ji donese z  porodních cest, má ji v pusince, má trošku hustější sliny, ale snad ho to nijak neomezuje... Ale maminka? Jak se vám ta potvora dostane do bradavky (ne na bradavku, ale do ní), při každým kojení si zažijete skutečný peklo v podobně bolesti, která jako rezavá kudla jede dovnitř po žláze až k páteři a fakt se vám zkroutěj prsty u noh. Řešení? Jesti uvidíte v porodnici bílé tečky v puse vašeho drobečka, neuklidňujte se tím, že je to zbytek mlíka a řešte to hned na místě s doktorem. Pravděpodobně Vám doporučí namazat fialkou, což už se dneska hodně omezuje, kvůli střevní mikroflóře miminka, ale za mě lepší jednou namazat včas tímhle sajrajtem a třeba si užít proplakanou noc (ta vás stejně nejspíš nemine), než pak měsíce trpět a po každém kojení mazat sebe i miminko různými dezifenkčními sajrajty a tu mikroflóru tím ničit dlouhodobě. Jinak kdyby Vám na ni nic nepomáhalo, nám nakonec pomohla jedlá soda rozpuštěná ve vodě a vytírat vatičkou párkrát denně. A kupodivu.. Přestat mazat bradavky Bepanthenem.. 

3. Bepanthen na bolavé bradavky už nikdy. Tohle je teda hodně zavádějící a subjektivní postřeh, takže si na to každá musí tak nějak přijít sama, co jí vyhovuje a co ne... Ze začátku jsem mazala olejíčkem od Saloosu, kojení bolelo jak sviň, bradavky rozmlácený na maděru.. Holky radily zkus bepanthen, mně zabíral skvěle.. Tak jsem mazala.. Trochu se to zlepšilo, ale po dvou měsících bradavky vypadaly pořád stejně a pořád to zatraceně bolelo. Pak jsem se dočetla, že na moučnivku mazat Bepanthenem nesmím, neboť uzavře bradavku a v tom teplíčku pak moučnivka (kvasinka) jede jak zběsilá.. Tak jsem zatla zuby v domnění, jak budu strašně trpět bez mastičky a hle.. Bradavky se za dva dny vyléčily. Moučnivka z pusy drobečka hodně výrazně ustoupila. Ještě jsem pár týdnů mazala před spaním zase olejem od Saloosu a dneska už v pohodě... Tak bacha na tyhle mastičky.. Možná jsem jen měla včas přestat.. nevím.. Každopádně mám tu tubu bepanthenu, tak kdybyste to chtěl někdo zkusit, je k mání.. :)

4. Bradavky jsou při kojení tak zatraceně namáhaný, že z toho zbělaj - odkrví se. A jak se odkrví, to je taková bolest, že se z toho můžete počůrat. Je mi líto, ráda bych tu mluvila o tom, jak si kojení užíváme a sdílíme tu lásku u toho a tak.. Ale to se nám děje až posledních pár týdnů, takže nemůžu sloužit.. mně na tenhle problém pomohlo chladit po kojení.. Tatínkovi se to dost líbilo, neboť celou zimu měl vedle sebe hroudu peřin, ze které vykukovaly jedno nebo obě prsa.. (my totiž máme v ložnici klendru.) Kamarádce zase pomáhalo před kojením pořádně prohřát.. I kombinace je možná.. Hlavně to neobraťte. :) 

5. Je důležitý, v čem nosíte prsa. Spousta tkanin vyloženě bolí, na prsou se nesmí nic hýbat, takže je nemožný chodit bez podprdy nebo kojícího tílka. Mně hodně pomohly jednorázový vložky do podprdy, ne že bych ukapávala mlíko, to nebyl a není můj případ, ale chránily bradavky před zbytečným třením. Nebo choďte úplně nahé.. To je asi nejlepší. Ale je to spíš řešení pro letní miminka.. :D 

6. Velký prsa při kojení. Já mám teď po porodu velikost 85H... Myslím si, že až skončím s dětma, budu si moct prsa dycky zabalit jako palačinku a stáhnout náplastí a vykašlu se na nějaký podprdy.. :D Ale to je vedlejší. To že velký prsa nejsou výhoda, to se dozvíte všude. Nemáte díky tomu víc mlíka, ani Vás prsa nebolej míň... Já ale zjistila, že je to převážně nevýhoda. Alespoň u mě (nejspíš v kombinaci s pigmentem a bolavejma bradavkama) je to zatracená nevýhoda. Musela jsem kojit v jedné konkrétní pozici, jakmile jsem zkusila novou, okamžitě to bolelo jak sviň. Taky vídáte obrázky spokojených maminek v houpacích křeslech, jak kojí svoje milá děťátka? Tak s tím se rozlučte, jestli máte velký prsa. Musím kojit v předklonu, většinou v tureckým sedě, Málokdy se mi podaří srovnat se tak, abych mohla pohodlně kojit v záklonu a buď dítě dusím, nebo mu to prso uteče nějak do hlubin mezi námi.. Kojení v noci v leže? Haha. On by si třeba to prso i našel a už několikrát se nám to stalo.. A já se pak probudila s modřinou jako prase někde mimo bradavku, neboť nenašel to správné místo.. Navíc teda když u toho usneme, probudíme se za dvě hodiny, on stále tak nějak popíjí, ale za půl hodiny je vzhůru, že už jako máme zase hlad, pač začal jíst už před dvěma hodinama.. :D Takže u kojení zásadně nespím.. Neboť nechci prokojit celou noc. :)  A co se týče množství mlíka.. Máme ho dost. Dokonce máme i přebytky. Ale miminku dá sakra práci to mlíko v tak velkým prsu najít a vytáhnout. Vlastně začal přibírat až ve chvíli, kdy jsem mu začala pomáhat masírováním prsu během kojení nebo před ním. Moje teorie je, že v malým prsu se mlíko nemá kam schovat a tak je dítko razdva najedený a nedá mu to až takovou práci, kdežto u mě to chvíli zabere. No co, vychovávám silného vytrvalého jedince. :) 

7. Existují poradní skupiny na fejsbuku a bůhví kde ještě, kde ti spousta holek poradí, protože má nebo měla stejné problémy. Stačí hledat hesla jako: kojení, laktační, kojíme apod... Ale pozor na nevybouřené slípky, které tě za každý dotaz sepsou, jsou to chudinky, které doma nemají uznání a potřebují si to vylejt někde jinde..  Pokud je tvůj dotaz citlivej, najdi si ve skupince zástupce správců a zeptej se ho v soukromé zprávě.. Buď se zeptá za tebe anonymně, nebo ti rovnou odpoví. Jo.. a dřív než vypustíš dotaz bez rozmyslu do světa, když sedíš u počítače, tak ve skupince máš vždy možnost vyhledávání (říkají tomu lupa), pravděpodobně se na stejnou otázku zeptalo tak patnáct holek jen v posledním měsíci.. :)

Jo.. a kojený miminka nemusej kadit. To jste věděli? :D Stačí jim to jednou za dlouhé dny až týdny... :D 

Může to vypadat, že kojení je fakt příšerný. Musím říct, že fakta tomu zrovna u mě nasvědčují. Ale zároveň musím říct, že jsem ani jednou nechtěla s kojením přestat a to se považuju za člověka s morálkou lenochoda. Byla jsem tak nějak asi plná hormonů nebo čeho a ty mi pomohly to překonat. A jak už jsem zmínila výše, dneska si kojení opravdu užíváme. Malej pan Anděl je neuvěřitelně sladkej, jak už se zajímá o všechno kolem a když zbystří mě, jak se na něj dívám, daruje mi ty nejsladší možné úsměvy. A já vím, že to je odměna za to, čím jsme si prošli. Však pro něj to taky nebyla procházka růžovým sadem. Zároveň ale po téhle zkušenosti nikdy nekouknu zkrz prsty na mámu, která přešla na lahvičku, protože už vím, jak těžký to kojení může být. Za pár týdnů mi bude 30 a kojení byl s velkým předstihem můj nejtěžší úkol. Ten porod trval jenom pár hodin, tohle byly zatraceně dlouhý 4 měsíce.  :D

Přeju Vám hodně odhodlání a vytrvalosti během kojení. Mějte se krásně.

Vaše Wopice :)

Porodní přání - představy a realita

Hotovo. Strach. Očekávání. Bolest. Radost.

Zdravím Vás po dlouhé době. Na začátek Vám chci říct, že já i miminko jsme oba šťastní a zdraví. :) 

Teď k věci. Každé těhotenství končí porodem. No ani já se tomu nevyhnula. Bála jsem se toho jako čert kříže. Nicméně jsem si představovala, jak se tím tak nějak protančím, kontrakce prodýchám, mezitím si s mužem a naší průvodkyní popovídáme.. Prostě takovej pěknej den jsem si malovala. :) Měla jsem připravená porodní přání - protože plán mi přijde dost naivní.. :) 

Tady jsou tak, jak jsem je napsala pro zdravotnický personál v porodnici (je to celkem osobní, ale pár lidí už se mě na to ptalo, tak co.. třeba to někomu pomůže): 

Pochopte prosím, že jsem v nemocnici poprvé v životě, proto jen pobyt tady je pro mě velmi nepříjemný a stresuje mě. Zároveň Vás prosím, než se mnou začnete něco řešit, představte se mi, moc mi to pomůže.

Porod:

• První dobu porodní se volně pohybuji podle své potřeby, třeba ve sprše, na míči nebo jinde. Volnost je pro mě velmi důležitá. 
• Hraje nám naše hudba
• Porodní asistentky ani lékaři mi nenutí žádné urychlovače ani jiné podpůrné prostředky, pokud to považují za vhodné, nejprve nás (mě a oba mé doprovody) informují o VŠECH možných vedlejších účincích pro mě i miminko. Teprve potom se můžu rozhodnout. 
• Nepřeji si nástřih hráze.
• Během druhé doby porodní mám možnost zvolit si a měnit pozici podle své potřeby. Nikdo na mě nekřičí, nehecuje mě. Takový způsob komunikace mě odrazuje od spolupráce. Ale ocením podporu (dýchání, polohy atd.)
• Miminko v ideálním případě beru do ruky já nebo tatínek miminka. Porodní asistentka nebo lékař zasahují pouze v případě nejvyšší nutnosti - komplikací apod.
• Miminko jde z porodních cest přímo ke mně na břicho, kde tráví první desítky minut. V případě, že toho nejsem ihned schopná, tráví tento čas na holé hrudi tatínka - deku a čepičku pro miminko máme v tašce, aby mu nebyla zima. V případě, že jsem schopna, čekáme, až se miminko přisaje k prsu a podpoří tak vyloučení placenty. 
• Nezáleží mi na tom, kdo přestřihne pupeční šňůru, záleží mi na tom, aby byla přestřižena až po dotepání.

Po porodu: 

• Vyšetření miminka probíhají po konzultaci s námi, vždy v naší přítomnosti, co je možné vyšetřit v náruči rodiče, to se vyšetřuje v náruči rodiče. 
• Nesouhlasíme s jakýmikoli vpichy do tělíčka miminka v prvních dnech po narození a přejeme si, aby nebylo koupáno mýdlem po celou dobu pobytu v nemocnici. 
• Prosíme o placentu. 

Na svých přáních netrvám v případě, že by jejich vyplnění přímo ohrozilo můj nebo život miminka. 

Moc Vám děkuji za pochopení a za vlídné přijetí. 

To by mohlo stačit. :) 

Zajímá Vás, co se mi splnilo? :) Vlastně skoro všechno a to, co se nesplnilo, jsem v tu chvíli ani nechtěla. Přesto to byl fakt strašnej den. :D Nebudu Vás znechucovat ani strašit detailama, nebojte se. :) 
První dobu porodní jsem se skutečně mohla pohybovat, jak jsem chtěla, pokud jsem nebyla zrovna na kapačce, aby nám zpomalili kontrakce, které předtím vyvolali tabletkou, neboť už bylo 12 dní po termínu. Musím říct, že jsem toho využila na maximum a mezi kontrakcemi stíhala i usínat. 

Jestli hraje nebo nehraje hudba mě vůbec nezajímalo. :D Co Vám budu povídat, tancovat se rozhodně nedalo, jediný způsob, jak se to dalo vydržet, bylo klečet a být v předklonu. Ve sprše, mimo ni, i na tom lehátku. Kozu na mě nikdo nezkoušel. :D Asi viděli, že je to bezpředmětný. :D Opravdu mi nikdo nic nenabízel a ve chvíli, kdy jsem o to žadonila (jo, já odpůrce všeho :D), tak už samozřejmě bylo pozdě. To naše průvodkyně Renča samozřejmě věděla. :) Hráz nikdo nastřihnout nestihl a v poloze, ve které jsem byla, to ani moc nešlo. 
Druhá doba porodní - to co známe všichni z filmů, jak se tam jako tlačí a řve.. Tak to jsem rozhodně nestihla měnit polohy a ani jsem se o to nepokoušela. Nejspíš díky tabletce to byl dost fofr. Porodní asistentka mi opravdu dobře radila, jak být efektivní ("Zkuste maminko tolik neřvat a tu sílu dát do tlačení.") a náš synek byl za chvilku venku. 
Miminko jsme chtěli držet sami, ale já fakt nemohla a tatínka jsem tak pevně držela za ruku, že taky nemohl. Takže s naším dovolením ho chytala porodní asistentka, potom už byl u tatínka nebo u mě. 
Bonding... No.. jako bylo by to fakt prima, ale i když už jsem si pak lehla a měla volné ruce, bála jsem se držet si ho na těle, poskakovala jsem po té posteli jako hrnec na rozpálených kamnech, neboť mě ještě trochu šili. I přesto se miminko stihlo přisát a dívali jsme se si do očí i když to nebylo hned a tělo na tělo.. To jsme potom dohnali doma. V porodnici to tak nějak nešlo. Do pokoje tam furt někdo leze. 
Miminko bylo vyšetřované skutečně vždycky po našem souhlasu, vždy v naší přítomnosti. Aby nám do něj nepíchali, měli jsme pro něj vitamín K v kapičkách a dodnes jej kapeme. Jehle se nevyhnul, měl žloutenku a to musím přiznat, že jsem vysrábla a nešla jsem s ním, neboť mu krev brali z hlavičky a ačkoli se to dělá běžně a prý protože tam míň cejtěj a rychleji se hojej a bůhví co ještě, tak u toho jsem teda být nechtěla. K čemu by mu tam byla matka v mdlobách, ne? 
Ještě koupání mýdlem.. :D haha. Ještě ten večer po porodu nám přišla sestřička povědět, jak se o miminko máme starat a vysvětlila, že všechny děti se koupou, protože pak na ně sahají sestřičky a děti jsou z porodních cest od nás "umazané" a mohly by se (sestřičky) něčím nakazit.. Tak jo.. Tak nám hned ukázala, jak se děti koupou.. No a než jsem tam dolezla a stihla se nadechnout, tak už ho patlala nějakým Johnsonem nebo čim.. Tejden jsem ho pak musela mazat. Ale to bych třeba musela i tak, než si zvyknul na život na suchu.. :) 
Placentu nám dali. ;) 
Tak to byl náš slavný den. Bez bolesti to teda nebylo, to se mi nepovedlo, ale jinak musím říct, že má přání se víceméně splnila. Za to porodnici děkuju. Jo.. pamatujete na toho doktora, jak jsem od něj na začátku těhotenství utekla? :) Tak ten byl u mého porodu a šil mě. :D Choval se velmi profesionálně a byl úplně v pohodě. :) Možná Vám tu chybí nějaké shrnutí či ponaučení.. No .. To je asi tím, že sama nevím a mám to tak nějak v mlze a to, že na to časem zapomenete bude asi opravdu pravda, už zapomínám. Ne na zážitky, ale na intenzitu. :)
Jak jste to měli vy? 
Mějte se krásně. 
Vaše Wopice

I am very sorry to my english readers.. I'll try to catch up soon...

Domácí panička 4.02 - Sdílet či nesdílet? / The housewife 4.02 - to tell or not to tell?

English is below... 

Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.

 Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?

Moje těhotenství je nuda!

(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D  Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.

Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná. 

Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor. 

To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)

Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství.

Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků, ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?

Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)

Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.

On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why? 

MY pregnancy is boring!

(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship. 

Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...

Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :) 

But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog 
 Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D 
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)

So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)

Have a nice time.
Yours Wopice.

Domácí panička 4.01 - Jak jsme zjistili, že čekáme a recept na krém na bříško / The Housewife 4.01 - How did we find out and recipy for a belly butter

English is below.

Jak jsem to zjistila? Jak jsem to oznámila budoucímu tátovi? Čím mažu břuch? 

Ten den vypadal nějak takhle:
5 ráno - vzbudím se a napadá mě, že by před plánovaným plesem nebylo špatné vědět, jestli večer můžu pít nebo jako spíš ne... Taky mi moje blízká kamarádka kdysi poradila, že je dobrý vědět to před párty.. neboť po párty.. no tak nějak nevíš, co si s tou informací počít.. :)
5.05 - zírám na pozitivní těhotenský test
5.10 - stále zírám na pozitivní těhotenský test
5.15 - ležím v posteli a chci usnout
5.20 - sedím v kuchyni a zapisuju si všech tisíc věcí, které mě napadly a potřebuju je vyřídit, zařídit, udělat.
5.30 - vymýšlím kdy a jak to oznámím Borkovi. Za dva dny je Valentýn, takže by to mohl být moc povedený večer plný romantiky a slz.. No prostě jako ve filmu.
5.35 - Vzdávám Valentýna, nevydržím mlčet ani minutu. Píšu vzkazy nad pracovní plochu a oznámím mu to hned, jak vstane. Nápad jsem našla na pinterestu a vypadá nějak takhle.
5.45 - Kontroluju, jestli už nechce vstávat...
5.46 - Nechce.
5.47 - Musím se nějak zabavit, tak hledám recept na pečující krém o rostoucí bříško...

Tady je recept:

 Budeš potřebovat:

100 ml mangového másla
60 ml bambuckého másla
160 ml kokosového másla
60 ml avokádového oleje
60 ml šípkového oleje
28 ml škroby nebo prášku z maranty třtinové
14 ml vitamínu E v oleji (v ČR jsem nesehnala)
14 ml Esenciálního oleje neroli (sehnala jsem, ale byl nehorázně drahej, takže jsem se na to vyprdla)
14 ml EO levandule
14 ml EO kadidlovník
 Postup:
Rozpusť mangové, kokosové a bambucké máslo ve vodní lázni. Mezitím rozmíchej škrob v avokádovém oleji. Sundej z plotny másla a přidej škrob s avokádovým olejem a šípkový olej. Vše dobře promíchej a přelij do něčeho, v čem budeš mixovat. Zchlaď to na pár hodin v lednici.
Přidej vitamín E a esenciální oleje. Mixuj, dokud to není nadýchané a lehké jako šlehačka.
V uzavřené nádobě a v lednici by měl vydržet až jeden rok.
 Zkušenosti: 

Ultra voňavý, ultra mastící, ultra drahý, ultra oranžový.

 Jak jste se už dočetli, pár věcí jsem vynechala.. Ne že by to bez nich nefungovalo.. :) Musím říct, že díky vonným olejům a vlastně všem součástem je mazadlo poměrně dost voňavé a měla jsem s tím na začátku trošku problém. Nicméně jsem mazala. :) Nepočítám s tím, že by mě to zachránilo před popraskanou kůží, myslím si, že to nedokážeme ovlivnit ničím.. Nicméně mažu poctivě, protože když nemažu, tak mě všecko svědí. :)

 Za to prý může kortizol. Během těhotensví ho máme v krvi až 5x víc než normálně a to způsobuje, že je pokožka míň pružná a spoustu dalších príííma projevů. Díky evoluce, bože, nebo kdo za to můžete.. :P  

Krém mastí jako blázen. Vždyť je taky vyrobený jen z olejů a másel.. Trvá desítky minut, než se vstřebá. Dřív to byla otrava, teď co cítím a občas i vidím pohyby našeho potomka, je to moje oblíbená činnost.. :) Když se ráno probudím, břicho je pořád pěkně hydratované.

Mazadlo je díky šípkovému a mangovému tuku velmi oranžové. Kůži ale nebarví, ani oblečení či povlečení. :)

Za všechny ingredience jsem vysolila skoro 2000,- Kč. To byla docela pecka. Recept podle mě stačí na většinu těhotenství. Respektive měla jsem období, kdy jsem skoro nemazala, protože mě nic nesvědilo, díky tomu dobírám první menší butelku teď. Na zbývající 4 měsíce mi zbývá ta větší a pokud nebude stačit, asi už domažu jenom bambucké nebo kokosové máslo.. A když porovnám tenhle krém s krémy, které dámy kolem mě běžně používají denně na svůj obličej, tak je to.. Vlastně skoro zadarmo.. :)

Jak ten den probíhal dál? 

6.55 - Znova kontroluji Borka, jestli už třeba nechce vstávat... Nechce.
7.00 - Převlíkám se, dodělávám další štítky se vzkazy nad pracovní plochu, aby mu to opravdu došlo.. :) Chystám pro oba snídani. Zapisuju si další poznámky.
7:30 - Konečně leze z postele. (podotýkám, že obvykle já vstávám tak v devět a on běžně po sedmé...
7:35 - všimnul si srdíčka ze vzkazů nad kuchyňskou linkou...
7:45 - objímáme se a radujeme ze skvělých zpráv společně. Taky se společně smějeme nápadu, že bych to mohla vydržet dva dny a neříct... :)

Večer jsme si moc užili ples a společné večeře s kamarády. Samozřejmě jsme to neudrželi a hned jim to řekli. :D

Mějte se krásně.
Vaše Wopice. :)

How did I find out that I am pregnant? How did I tell it to the daddy? What do I use for my belly? 

That day was so amazing and looked somehow like this:
5 am - I wake up and think that it would be nice to know before the ball that we are going tonight.. So I know if I can have a dring or not... Also one of my closest frineds told me once, that it is good to know before party, not after one.. Because you just don't know what to do with this kind of information after coming from the party.. a bit drunk.. :D
5.05 - I stare at a positive pregnancy test

5.10 - Still staring at a positive pregnancy test
5.15 - Laying in a bed and try to fall asleep again
5.20 - Sitting in a kitchen and write all the thousand little thinks that came up during last few minutes.
5.30 - Trying to find out how will I tell to Borek (daddy). The Valentine's day is in two day, I could wait and we could have an amazing romantic evening like in movies...
5.35 - Ha ha. I give up this idea. I could never wait that long. I decide to write for him some notes and put them in our kithcen. The idea is from Pinterest and originally from Life Lives Here.
5.45 - Checking if he is getting up already.
5.46 - He is not.
5.47 - I have to spend the time somehow so translating this recipy to my (czech) language. It is also from Pinterest. And I found out that it is from my beloved blogger and vlogger Mama natural.. :) That makes it even better.. :)

Here are some my experiences with this belly butter... :)

It is ultra aromatic, ultra moisturizing, ultra expensive, ultra orange.

 I couldn't get all the ingrediences here, I didn't get vitamin E oil and a Neroli EO. It works anyway. Must say that I had quite a problem with aroma that it has.. Especially in the beginning of my pregnancy. But used it anyway. I don't count that it will safe me from scars on my belly, but it helps against itching... :)
It takes tens of minutes to absorp it, but when I touch my belly in the morning it is still kind of moisturised so that is great for me.
I payed almost 2000,- CZK for all those ingredients.. So that is kind of expensive for the first sight. But I made almost 500 ml and I think it will last until the end of my pregnancy.. If it doesn't, last few weeks I will just use a Shea butter or coconut butter.. And If I compare the price to a usual face creams that women around me use... it is like... for free.. :)
The butter is orange because of the Mango and Rosehip fats... But it doesn't stains my skin or my clothes.

How did our special day coniued? :) 


6.55 - checking Borek again - still not getting up..
7.00 - changing my clothes, making another notes for the reveal, making breakfast for both of us. Writting anohter notes...
7:30 - FINALLY. He is getting up. (Usually he gets up around this time and I sleep like until 9 or so...)
7:35 - He notices the heart in the kitchen...
7:45 - We are hugging, enjoying the moment, he is asking like thousand times if it's true. And we are laughing to the idea that I could wait another two days without saying anything... :D 

We enjoyed the ball in the evening and the dinner with our friends and of course we told them.. Just because we were so happy.. :)

Have a marvelous times...
Vaše Wopice. :)