K čemu je základka?

Vzdělání dětí? Výchova dětí? Hlídání dětí? Sjednocení dětí? 

V knihovně

Proč děti mají nastoupit do zařízení, které jim neposkytne pocit bezpečí? Proč mají strávit půlku i víc každého dne s lidmi, kteří je nebudou chápat a hlavně je ani nejspíš nebudou chtít pochopit? Proč mají tolik času každý den trávit činnostmi, které je nebudou zajímat a tudíž jim nic nepřinesou? Proč se mají učit odkládat své základní fyzické potřeby a proč se mají učit bezmezně poslouchat dospělého, který jim něco vykládá, aniž by se ho na to ptali? Proč je školství založeno na konceptu fabriky z dob průmyslové revoluce? Nevěříte? 

Továrna - vezme se nedotčený materiál a pracovníci ho obdělají, zpracují na výrobky. 

Škola - vezmou se nedotčené děti a pracovníci je zpracují na poslušné zaměstnance továrny. 

Školy byly potřeba, aby ze samostatně se rozhodujících dětí sedláků zvyklých řídit se sluncem (den, roční období,...) byli poslušní pracovníci továrny ochotní řídit se zvonkem, zvyklí trávit čas v uzavřených prostorách, zvyklí hromadně poslouchat příkazy. 

To mámě nějakých 200 let zpátky... Potřebujeme ještě dneska tolik poslušných zaměstnanců továren, kolik nám jich naše školství vyrábí? A jsme my rodiče opravdu tak za jedno s touhle osnovou? Protože jestli nejsme, tak proč je tam posíláme? Protože za těch 200 let se změnilo akorát hodně málo. Děti se přestaly bít, začaly se šikanovat navzájem, tak už to není potřeba a přidalo se pár stránek do učebnic historie a věd... Ale jinak stále vyrábíme dělníky do továren. 

Pojďme si odpovědět na otázky ze začátku. 

Poskytuje škola dětem vzdělání? 

Neurologické výzkumy dokázaly(odkaz na přednášku níže), že abychom se byli schopni učit, potřebujeme mít naplněné základní potřeby. Potřebujeme se cítit v bezpečí, potřebujeme zažívat úspěch. Zároveň je dokázáno, že se učíme to, co nás zajímá, to co nás nezajímá jsme schopni se naučit na test, ale velmi rychle to zapomínáme. Logické, že? 

Vychováva škola děti místo rodičů? 

Jsem si jistá, že mnoho učitelů si to rozhodně myslí. Možná na to mnoho rodičů spoléhá. Je to dobře pro děti? Je dobře, že získávají přehled o normách společnosti z disfunkčních skupin dětí stejného věku? 

Hlídá škola naše děti, když jsme v práci, abychom jim vydělali na chleba? 

Myslím tím, věděli jste, že to děláte a jaké to bude mít následky? Věděli jste, že tu s Vámi už snad navždycky bude další člověk o kterého se budete muset postarat minimálně po dalších 20 let? Nebo jste si řekli, doklepem to do 6, a pak ho šoupnem do školy, tam už se o něj postarají? Případně:"ty tři roky na mateřský nějak zvládnu, pak už bude chodit do školky a já se vrátím ke svému životu?" Myslíte, že je to k tomu dítěti fér? 

Sjednocuje škola naše děti? 

PhDr. Jana Nováčková CSc. zjistila(opět stejný odkaz níže), že školství prospívá pouze velmi malému okruhu dětí. A to jsou ty, které jsou průměrné spíš lehce nadprůměrné. Takové děti v našich běžných školách zažívají úspěchy na denním pořádku, nemají příliš mnoho práce, ale taky nejsou znuděné. Takové děti jsou ve školách spokojené. A co ty ostatní? Ty slabší jsou nuceny dohánět výše zmíněné. Pokud jim to nejde, hledají si doučování. Co na tom, že jsou třeba vynikající ve fotbale nebo nádherně hrají na flétnu? Nikoho nezajímá, že Franta zná všechny rostliny u dědy na zahradě. Propadá v češtině, tak je to lůzr a musí se to rychle doučit, jinak bude mít zkažený celý život. A na druhé straně je tu Míša, celé dny ve škole jen kouká z okna, protože všechno, co se tu "učí", už zná, extrémně se nudí a zlobí, takže šup s ní do poradny, možná má poruchu, když je tak zlobivá a nedokáže se přiblížit průměru, ne? 

Dva malí umělci

Dostala jsem se mezi skupinu žen, které řeší odlišnosti svých dětí. Řeší, že jejich děti jsou jiné než ostatní. Jsou z toho smutné, někdy vyčerpané. Několik z nich má děti, které mají v září nastoupit do školy. Do školy, do které zcela jistě nezapadnou dobře, protože nebudou průměrné. A já se nemůžu přestat ptát, proč tam ty děti mají chodit? 

Proč jsou neurodiverzní děti nuceni učit se všemu jako neurotipické děti? Vždyť jsou jiné, tak proč to neoceníme? Proč když Filip miluje vysavače, proč ho v tom nepodpoříme, místo toho, abychom mu nutili témata, která ho nezajímají? Proč mu nepomůžeme stát se expertem číslo jedna na vysavače? Proč když Matěje zajímá jenom elektronika, proč ho nutíme bavit se s dětmi, které o tom nemají ani tucha a tudíž si s nimi nemá o čem povídat? Proč ho nepřihlásíme do kroužku elektrotechniky nebo čeho a nepomůžeme mu najít komunitu, která ho v jeho zájmu podpoří? Navíc tam zjistí, že se dokáže s lidmi bavit úplně v pohodě. A třeba se tam najde další takový fanatik a budou spolu chtít dělat nějaký projekt a sami zjistí, že pro to budou potřebovat mnohem víc než jen elektrotechniku. Budou potřebovat zvládnout i mezilidské vztahy, ekonomiku a účetnictví, další jazyk a spoustu dalších věcí. Proč ho v tom nepodpoří speciální pedagog, škola ani rodiče? 

Když chtějí, jsou venku.

Aby z něj byl další průměrný (spíš podprůměrný), životem (čti školou) otrávený dělník, který si bude doma po večerech stavět okruhy. V lepším případě bude makat pěkně v korporátu a svůj deficit bude kompenzovat nakupováním elektroniky nebo čeho a bude tím pěkně živit naši tak důležitou ekonomiku. Taky bude chodit na terapii celý život, další prachy v oběhu. Nejspíš bude smutnej, to může vyřešit pivem, nebo pornem, protože co si budeme povidat, sice ho nutili komunikovat, ale nikdy mu skutečně neukázali, jak efektivní komunikace funguje, protože to sami nevěděli, takže holku si pravděpodobně bude hledat hodně těžko. 

Já nevím, jestli je tady poznat, kam se snažím tenhle příspěvěk dovést jo... Pojďme se podívat na kmeny, které ještě nepřijali naši báječnou pokrokovou zdravou odpovědnou západní kulturu a žijí tak, jak jsme my žili dřív, ale je to tak dlouho, že už to nikdo z nás ani neví jak moc. V takovém kmeni má každý svoje místo. Každý malý človíček se během dětství, kdy kouká, co dělají rodiče a strejdové a sousedi a učí se to od nich a povídá si s nimi a poslouchá, co si povídají oni... tak každý takový človíček během toho svého dětství zjistí, co mu dobře jde. Zjistí, na co má talent a v tom se cvičí a zlepšuje. Když dospěje už dobře ví a dělá to, co má rád a co ho baví a čím je prospěšný své společnosti. Když se ho v patnácti zeptají, co chce v životě dělat, Jihlav... co to povídám.. Nikdo se ho v patnácti neptá, všem je to jasné, protože už to dělá. Když je dobrý přes pěstování, už dávno se učí ode všech, kteří pěstují a pomáhá jim, už dávno je přínosem. 

Když se našich dětí v devítce ptají, co chtějí dělat, naše děti neví co mají odpovědět, protože je to po devíti letech vymývání první otázka na jejich vlastní názor. 

Ale to jen tak na okraj. :) 

Tady je pár odkazů, kdybyste se chtěli dozvědět víc: 

První dáma respektující výchovy paní Nováčková o školství mluví moc hezky třeba v tomhle videu. 

O talentech a o tom, jak v sobě každý máme ten svůj, jen to nevíme, je pro děti i dospělé tahle úžasná knížka, kterou určitě znáte, od Veroniky Hurdové (krkavčí matky)

O tom, co způsobuje už stovky let školství po celém světě, je tenhle zajímavý dokument. 

O škole, která funguje víc než sto let, vychovává velmi vzdělané jedince, aniž by je kdykoli k čemukoli nutila je tenhle film... A mimochodem, takové školy jsou už i u nás. :) 

Žádný z těch odkazů mi nic nepřinese, nemusíte se bát, že bych si tím nějak vydělala. :D 

Tak jo.. jsem se dneska nějak rozohnila. Mějte se krásně. 

Vaše Wopice

Když máma vyhoří

Zdravím Vás po dlooouhé době. Omlouvám se, že je tu teď takové ticho. Pravděpodobně je to tím, že většinu času nemám pocit, že by někomu moje myšlenky mohly něco přinést. Menší část času mám zase pocit, že je můj názor tak vyhraněný, že bych zbytečně pošťuchovala... :D 

 Vždycky jsem si o sobě myslela, že nemůžu vyhořet. Protože já se přece nepřetrhnu, abych pro děti, pro rodinu, pro domácnost, pro kohokoli dělala víc, než na co mám energii. Taky pocházím z prostředí (viď mami), kde 

A. Nikdo neví, co znamená slovo vyhořet. 

B. Kdybych jim to popsala, slyšela bych něco jako: "prosimtě, nevymejšlej si, jseš líná a nechce se ti nic dělat." Nebo "pff, na takový věci my jsme neměli čas. Nikdo nám nepohlídal, neuvařil, neuklidil. Musely jsme to všechno dělat samy a nikdo se nás neptal."

Ehm.. Už jste to někdy slyšeli? Je Vám to povědomé? :) Tak se pojďme podívat, co to vyhoření vlastně je... 

Zdravotnické zařízení ministerstva vnitra uvádí, že syndrom vyhoření je:

Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhořené blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte syndrom vyhoření. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat. Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve, než bude pozdě.

 No a na bod B. nemám asi odpověď. Snad jenom, pamatujme si to, až budeme babičky my. :) 

A proč o tom všem vlastně píšu? 

Za devatero horami a řekami a tak dál byla jednou jedna máma, která, přes všechnu snahu uchovat si energii, vyhořela. Energie jí ubývala a ubývala, až nakonec dokázala jenom ležet, zírat na filmy, pouštět synovi filmy a dceru mazlit a kojit. Uvařila tak maximálně těstoviny s pestem (což někteří nepovažují za kulinářské umění, těm posílám svůj pohled opovržení :D ). Zjistila, že není schopná se moc radovat, vyrazit ven, cokoli podniknout ať už s dětmi nebo s kýmkoli jiným. A tak se stalo, že s dětmi proležela celý leden a v únoru si všichni naordinovali covid, díky kterému ležela ještě další dva týdny. A jak že k tomu došlo? Zábavná historka, to Vám povím. 

Můj muž, někteří ho znáte, je stavař. To by ještě nic neznamenalo, kdyby nebyl nejodpovědnější, nejpečlivější a nejpracovitější stavař na starém kontinentu. Což znamená, že staví skvělé mosty, jeho firma se na něj může stoprocentně spolehnout a většinu roku odjíždí před rozedněním a vrací se no... snaží se stihnout koupání dětí. Ačkoli proti jeho přístupu bojuju celý rok a často mu připomínám, že maličké děti máme jenom chviličku a hodně brzo budou větší a pak ještě větší a pak se na nás vykašlou, když jim teď nedáme, co si zasloužej, částečně už jsem si zvykla na to, že manželova dovolená obvykle začíná v půlce prosince a končí v půlce ledna. Celý rok se tak těším na Vánoce, že budeme všichni spolu, užijeme si Vánočních tradic, užijeme si sebe navzájem a že mi pomůže s dětmi tak, abych i já mohla chvíli být sama, dělat nějakou činnost, která neobnáší mazlení, povídání, tahání za všechny možný části těla, krmení... myšlenku asi chápete. No a pak přišel prosinec. My navíc děláme takovou bláznivou věc, že si část dárků vyrábíme... Aha, takže do Štědrého dne ho moc neuvidíme.. No, to už vydržím.. Štědrý den je pryč, rodinné sešlosti taky za námi, tak teď už to přijde, říkám si, teď už si vezme děti a já si odpočinu... Ne. Byl s námi, ale to nebylo to, co jsem potřebovala a už jsem ale neměla sílu to komunikovat. Takže se moje nasranost, únava a bezmocnost jenom zvyšovaly. Byl začátek ledna a já byla už celkem na dně. Když jednoho odpoledne šla Mína spát a za hodinu byla vzhůru (jindy spává i 3), šla jsem pro ni v slzách, ta když mě viděla, spustila taky pláč a když nás viděl manžel, došlo mu, že potřebuju odpočinek. Vzal obě děti ven, já si četla knihu a potom jsem si po 4 letech dala vanu. :) Moc mi to pomohlo, ale nestačilo to. Takovouhle pomoc jsem potřebovala už dávno a ještě dlouho potom. Myslím, že ji potřebuju pořád a budu potřebovat dál. A když se na to podívám z odstupu (maličkého), přijde mi vlastně, že to ode mě není až tak šílený ne? :) 

Proč jsem jako tohle všechno neřekla manželovi nahlas už když se k tomu schylovalo? Proč jsem to neřekla ani když se to dělo? Asi protože jsem mu to řekla v duchu a on mi v duchu odpověděl, že... viz bod B. výše.. :) Kdo ho znáte, víte že opravdu není pilnějšího člověka na světě, než je můj muž. Neflákal se někde za rohem, když jsem tady "strádala na gauči." Staral se o dům, občas uvařil, nakupoval, pracoval.A kdybych požádala o pomoc, kterou jsem potřebovala, určitě by mě neposlal do háje.                                                                                                                       Moje mizivá komunikace, moje očekávání a moje domněnky mě dovedly až na dno. Uvědomuju si, že moje nároky na mě, muže nebo naše děti byly mnohem větší, než jsem si přiznávala. A to jsem, jak většina z Vás ví, vždycky chodila spát, když spaly děti a když ne spát, tak aspoň dělat něco, co mě baví. Uklízela jsem, když jsem na to měla sílu a ne když to "podle konvencí" bylo potřeba. Ale i tak jsem hlavně v hlavě neustále řešila, co kde vylepšit, jak lépe pomoct dětem v jejich vývoji, neustále jsem se obviňovala, jak nedělám dost, jak bych s nima měla chodit víc ven, mezi děti, do muzea, jak bych jim měla víc číst a víc vyrábět a víc vařit a víc uklízet... Byla jsem nesmírně unavená, zároveň jsem v noci často nemohla spát, moje sebevědomí bylo hluboko pod bodem mrazu. 

A co teď? Jak z toho ven? Už jsem psala, že jsem měsíc a půl ležela, seděla, zírala do blba, koukala na seroš nebo filmy a nic neřešila. Když jsem měla sílu, koukla jsem se na nějaké rodičovské video z kanálu Děti jsou taky lidi. Tohle je konkrétně o vyhoření a myslím, že až ve chvíli, kdy jsem si ho pustila, koncem ledna, mi došlo, že se mě týká víc, než jsem tušila. Že jsem vyhořela. A jako vždycky, uvědomit si to a přiznat, mi moc pomohlo a mohla jsem se odrazit. Pořád jsem hodně odpočívala a začala jsem se víc starat o to, abych já sama o sobě byla šťastná a v pohodě. Pořád ještě úplně nevím, jak se toho dosáhne, protože moc nevím, co chci. Ale hodně pomáhá dělat, co mám ráda, bez vyrušování, takže za pomoci okolí. Například fotit tyhle šílený auto a rodinné portréty... 

Vsuvka: když jsem byla malá, táta vždycky v pátek ožil s prohlášením:"Pátek, šoférů svátek" a zmizel do hospody. Tak jsem se toho chytla, už když byl Miky ještě sám a pozměnila to na Pátek maminek svátek a vždy v pátek ráno odvezla Mikuláška k držkující mamce, která se mu celý den hezky věnovala. Miky teď pátky chodí do lesní školky, takže k babičce jezdí Mína. :) Je to velmi terapeutický počin. :) díky Neno. 

Zároveň jsem začala hledat komunitu, která bude trošku víc nakloněna způsobu učení, který u nás doma plánujeme praktikovat. Miky půjde do školy až za 3 roky, ale protože ta naše cesta (překvapivě) nebude tradiční v dnešním slova smyslu, část mých starostí před lednem byla, jak to zvládneme. Mít kolem sebe komunitu stejně smýšlejících rodičů je tak pro mě úleva. :) 

No jak do toho nespadnout zpátky? Z videa v odkazu výše vypíchnu pár bodů: 

1. poslouchej svoje tělo a netáhni to i přes varovné signály
2. látkování, znakování, život bez obrazovky, pobyt venku za každého počasí a další životně důležité aspekty správného rodiče můžou jít na chvíli stranou, když se necítíš dobře. Dítě bude v naprostém pořádku i bez toho, když budeš v pořádku ty. 
3. poslouchej své děti a taky jim všechno říkej - málokteré dítě tě potáhne do parku, když mu přiznáš, že jsi k smrti unavená
4. řekni si o pomoc - to nevím, jestli bylo ve videu, ale tak nějak se to nabízí.. že.. :) někteří členové rodiny můžou působit odměřeně a neochotně pomáhat, ale když jim otevřeně přiznáme, jak se cítíme a co bychom od nich potřebovali, věřím, že pomůžou. 

Držím si palce, abych to dodržela. :) A Vám, abyste do toho nevletěli jako já. :D 

Mějte se krásně. 

Vaše Wopice.