English is below...
Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.
Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?Moje těhotenství je nuda!
(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná.
Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor.
To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)
Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely
tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to
berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si
nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí
jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý
týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků,
ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě
pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle
to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak
nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a
desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?
Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)
Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)
Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog
Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)
So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)
Have a nice time.
Yours Wopice.
 | |
| Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství. |
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?
Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)
Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)
It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.
On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why?MY pregnancy is boring!
(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship.Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...
But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :)
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog
Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)
So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)
Have a nice time.
Yours Wopice.
