K čemu je základka?

Vzdělání dětí? Výchova dětí? Hlídání dětí? Sjednocení dětí? 

V knihovně

Proč děti mají nastoupit do zařízení, které jim neposkytne pocit bezpečí? Proč mají strávit půlku i víc každého dne s lidmi, kteří je nebudou chápat a hlavně je ani nejspíš nebudou chtít pochopit? Proč mají tolik času každý den trávit činnostmi, které je nebudou zajímat a tudíž jim nic nepřinesou? Proč se mají učit odkládat své základní fyzické potřeby a proč se mají učit bezmezně poslouchat dospělého, který jim něco vykládá, aniž by se ho na to ptali? Proč je školství založeno na konceptu fabriky z dob průmyslové revoluce? Nevěříte? 

Továrna - vezme se nedotčený materiál a pracovníci ho obdělají, zpracují na výrobky. 

Škola - vezmou se nedotčené děti a pracovníci je zpracují na poslušné zaměstnance továrny. 

Školy byly potřeba, aby ze samostatně se rozhodujících dětí sedláků zvyklých řídit se sluncem (den, roční období,...) byli poslušní pracovníci továrny ochotní řídit se zvonkem, zvyklí trávit čas v uzavřených prostorách, zvyklí hromadně poslouchat příkazy. 

To mámě nějakých 200 let zpátky... Potřebujeme ještě dneska tolik poslušných zaměstnanců továren, kolik nám jich naše školství vyrábí? A jsme my rodiče opravdu tak za jedno s touhle osnovou? Protože jestli nejsme, tak proč je tam posíláme? Protože za těch 200 let se změnilo akorát hodně málo. Děti se přestaly bít, začaly se šikanovat navzájem, tak už to není potřeba a přidalo se pár stránek do učebnic historie a věd... Ale jinak stále vyrábíme dělníky do továren. 

Pojďme si odpovědět na otázky ze začátku. 

Poskytuje škola dětem vzdělání? 

Neurologické výzkumy dokázaly(odkaz na přednášku níže), že abychom se byli schopni učit, potřebujeme mít naplněné základní potřeby. Potřebujeme se cítit v bezpečí, potřebujeme zažívat úspěch. Zároveň je dokázáno, že se učíme to, co nás zajímá, to co nás nezajímá jsme schopni se naučit na test, ale velmi rychle to zapomínáme. Logické, že? 

Vychováva škola děti místo rodičů? 

Jsem si jistá, že mnoho učitelů si to rozhodně myslí. Možná na to mnoho rodičů spoléhá. Je to dobře pro děti? Je dobře, že získávají přehled o normách společnosti z disfunkčních skupin dětí stejného věku? 

Hlídá škola naše děti, když jsme v práci, abychom jim vydělali na chleba? 

Myslím tím, věděli jste, že to děláte a jaké to bude mít následky? Věděli jste, že tu s Vámi už snad navždycky bude další člověk o kterého se budete muset postarat minimálně po dalších 20 let? Nebo jste si řekli, doklepem to do 6, a pak ho šoupnem do školy, tam už se o něj postarají? Případně:"ty tři roky na mateřský nějak zvládnu, pak už bude chodit do školky a já se vrátím ke svému životu?" Myslíte, že je to k tomu dítěti fér? 

Sjednocuje škola naše děti? 

PhDr. Jana Nováčková CSc. zjistila(opět stejný odkaz níže), že školství prospívá pouze velmi malému okruhu dětí. A to jsou ty, které jsou průměrné spíš lehce nadprůměrné. Takové děti v našich běžných školách zažívají úspěchy na denním pořádku, nemají příliš mnoho práce, ale taky nejsou znuděné. Takové děti jsou ve školách spokojené. A co ty ostatní? Ty slabší jsou nuceny dohánět výše zmíněné. Pokud jim to nejde, hledají si doučování. Co na tom, že jsou třeba vynikající ve fotbale nebo nádherně hrají na flétnu? Nikoho nezajímá, že Franta zná všechny rostliny u dědy na zahradě. Propadá v češtině, tak je to lůzr a musí se to rychle doučit, jinak bude mít zkažený celý život. A na druhé straně je tu Míša, celé dny ve škole jen kouká z okna, protože všechno, co se tu "učí", už zná, extrémně se nudí a zlobí, takže šup s ní do poradny, možná má poruchu, když je tak zlobivá a nedokáže se přiblížit průměru, ne? 

Dva malí umělci

Dostala jsem se mezi skupinu žen, které řeší odlišnosti svých dětí. Řeší, že jejich děti jsou jiné než ostatní. Jsou z toho smutné, někdy vyčerpané. Několik z nich má děti, které mají v září nastoupit do školy. Do školy, do které zcela jistě nezapadnou dobře, protože nebudou průměrné. A já se nemůžu přestat ptát, proč tam ty děti mají chodit? 

Proč jsou neurodiverzní děti nuceni učit se všemu jako neurotipické děti? Vždyť jsou jiné, tak proč to neoceníme? Proč když Filip miluje vysavače, proč ho v tom nepodpoříme, místo toho, abychom mu nutili témata, která ho nezajímají? Proč mu nepomůžeme stát se expertem číslo jedna na vysavače? Proč když Matěje zajímá jenom elektronika, proč ho nutíme bavit se s dětmi, které o tom nemají ani tucha a tudíž si s nimi nemá o čem povídat? Proč ho nepřihlásíme do kroužku elektrotechniky nebo čeho a nepomůžeme mu najít komunitu, která ho v jeho zájmu podpoří? Navíc tam zjistí, že se dokáže s lidmi bavit úplně v pohodě. A třeba se tam najde další takový fanatik a budou spolu chtít dělat nějaký projekt a sami zjistí, že pro to budou potřebovat mnohem víc než jen elektrotechniku. Budou potřebovat zvládnout i mezilidské vztahy, ekonomiku a účetnictví, další jazyk a spoustu dalších věcí. Proč ho v tom nepodpoří speciální pedagog, škola ani rodiče? 

Když chtějí, jsou venku.

Aby z něj byl další průměrný (spíš podprůměrný), životem (čti školou) otrávený dělník, který si bude doma po večerech stavět okruhy. V lepším případě bude makat pěkně v korporátu a svůj deficit bude kompenzovat nakupováním elektroniky nebo čeho a bude tím pěkně živit naši tak důležitou ekonomiku. Taky bude chodit na terapii celý život, další prachy v oběhu. Nejspíš bude smutnej, to může vyřešit pivem, nebo pornem, protože co si budeme povidat, sice ho nutili komunikovat, ale nikdy mu skutečně neukázali, jak efektivní komunikace funguje, protože to sami nevěděli, takže holku si pravděpodobně bude hledat hodně těžko. 

Já nevím, jestli je tady poznat, kam se snažím tenhle příspěvěk dovést jo... Pojďme se podívat na kmeny, které ještě nepřijali naši báječnou pokrokovou zdravou odpovědnou západní kulturu a žijí tak, jak jsme my žili dřív, ale je to tak dlouho, že už to nikdo z nás ani neví jak moc. V takovém kmeni má každý svoje místo. Každý malý človíček se během dětství, kdy kouká, co dělají rodiče a strejdové a sousedi a učí se to od nich a povídá si s nimi a poslouchá, co si povídají oni... tak každý takový človíček během toho svého dětství zjistí, co mu dobře jde. Zjistí, na co má talent a v tom se cvičí a zlepšuje. Když dospěje už dobře ví a dělá to, co má rád a co ho baví a čím je prospěšný své společnosti. Když se ho v patnácti zeptají, co chce v životě dělat, Jihlav... co to povídám.. Nikdo se ho v patnácti neptá, všem je to jasné, protože už to dělá. Když je dobrý přes pěstování, už dávno se učí ode všech, kteří pěstují a pomáhá jim, už dávno je přínosem. 

Když se našich dětí v devítce ptají, co chtějí dělat, naše děti neví co mají odpovědět, protože je to po devíti letech vymývání první otázka na jejich vlastní názor. 

Ale to jen tak na okraj. :) 

Tady je pár odkazů, kdybyste se chtěli dozvědět víc: 

První dáma respektující výchovy paní Nováčková o školství mluví moc hezky třeba v tomhle videu. 

O talentech a o tom, jak v sobě každý máme ten svůj, jen to nevíme, je pro děti i dospělé tahle úžasná knížka, kterou určitě znáte, od Veroniky Hurdové (krkavčí matky)

O tom, co způsobuje už stovky let školství po celém světě, je tenhle zajímavý dokument. 

O škole, která funguje víc než sto let, vychovává velmi vzdělané jedince, aniž by je kdykoli k čemukoli nutila je tenhle film... A mimochodem, takové školy jsou už i u nás. :) 

Žádný z těch odkazů mi nic nepřinese, nemusíte se bát, že bych si tím nějak vydělala. :D 

Tak jo.. jsem se dneska nějak rozohnila. Mějte se krásně. 

Vaše Wopice

Velikonoce slavíme, ale po svém.

Vyrostla jsem na vesnici. Nejdřív jsem se na Velikonoce těšívala. To bylo v době, kdy jsem byla maličká a chodila jsem koledovat. Ráno jsem vstávala ještě před sluníčkem, poslouchala jsem zpěv ptáků z okna a těšila se, až budu moct vylézt, obléknout si nové šatičky, vzít pomlázku a košík a vyrazit do vsi. Obcházela jsem (většinou sama, protože moc vrstevníků jsem neměla a ti, které jsem měla, mě vždycky nějak vypekli) celou vesnici, dům od domu jsem zpívala naučenou koledu a dostávala za to sladkosti. Několikrát jsem se musela zastavit doma a vysypat košík plný dobrot. Často se stalo, že než jsem se vrátila, brácha mi dobroty už přebral a to nejlepší čornul.. Takový věci ti, kámo, budu vyčítat do smrti. :D Občas jsem po cestě potkala houf kluků, ale protože jsem byla malá, buď si mě nevšimli nebo později mě šetřili.

Potom jsem vyrostla. Už mi bylo hloupé chodit po vesnici a koledovat, přišla jsem si na to příliš veliká. Tak jsem zůstávala s mamkou doma a obsluhovala jsem koledníky. V tu ránu jsem se na Velikonoce těšit přestala. Dokud chodily děti, bylo to príma. Dala jsem jim balíček s dobrotami a malovaným vajíčkem. Když přišel strejda, nebo nějaký soused, švihnul mě párkrát přes zadek, ale jemně a jen pro ten účel, abych prý neuschla. Čím se víc blížilo poledne, rány byly silnější a když pak přišla horda puberťáků nebo i starších chlapů, vždycky se mezi nimi našel někdo, kdo mě seřezal jak psa. Tradice to dovolovala.
Už už jsem chtěla Velikonoce u nás doma zrušit, jako to chtěla mamka a spousta lidí z mého okolí, když jsem se skamarádila se slečnou, která Velikonoce v pravém slova smyslu nezažila. Moc se těšila, tak jsme spolu malovaly vajíčka, třeba i pekly perníčky, chystaly koledu. Chlapi chodili, mlátili nás, já byla zmlácená, kamarádka taky, ale byla šťastná. S ní to vlastně ani nebylo tak hrozný jako dřív.

Teď bydlím na malém městě a koledníci prakticky nechodí. Chodí k nám jen manželé a děti kamarádek, kamarádi, známí. Vždycky namaluju pár vajíček, něco připravím a všichni se chovají velmi slušně.
Ale jak mám synovi předat Velikonoční tradice? Co si má do života odnést? Svoje první Velikonoční pondělí prospal tatínkovi v autosedačce s maličkou pomlázkou v ručičce. Bylo mu půl roku. Druhé velikonoce už jsme zkusili trochu jinak, ačkoli z toho neměl žádný rozum..
Slyšela jsem o tradici, která se na západ od nás dodržuje o Velikonocích. Někdo jako kouzelný Velikonoční zajíček se do rána proběhne po zahradě a schová tam pro děti vajíčka (neptejte se mě, proč zrovna zajíček schovává vajíčka.. tak daleko jsem se ještě nedostala...), ve kterých je vždy nějaké překvapení...

Nenecháme si sem zatáhnout další americkej svátek. huhuhu. :) Asi takhle.. Halloween je založenej na pohanské (tedy víc než 2000 let staré) tradici vydlábávání tykví - jako symbolu mrtvých... Pohani jsou naši předci, takže ve skutečnosti je to tak, že tenhle svátek jsme my, stejně jako křesťanské Vánoce, nastrčili Američanům.. :) Ale to jen tak pro rozvíření diskuze. :)

Zpátky k věci. O povídání na téma Velikonoce zatím u nás nemohla být řeč, protože nic z toho synkovi nemohlo dávat smysl. Proto své druhé Velikonoce slavil takto:

• dopoledne již tradičně strávil s tatínkem na koledě, vydržel jednu návštěvu a pak usnul. :) 
• Odpoledne hledal na zahradě schovaná vajíčka, do kterých jsme mu schovali pár drobností. A jednoho zlatého zajíčka, který měl pod sebou knížku o moři - neboť pár týdnů na to jsme poprvé vyrazili k moři. 

Jak se chystáme slavit Velikonoce nadále? 

Pokud pánové budou chtít, můžou jít vesele koledovat, nicméně se s manželem chci domluvit, aby zdůrazňoval, že budou ženy jen tak "laskat" pomlázkou a pomůžou jim tak k tomu, aby zůstaly mladé, krásné a neuschly. Nehodlám podporovat násilí schované za jakoukoli tradici. 

Uvědomuji si, že pro křesťany jsou Velikonoce největším svátkem v roce, ale já křesťanka nejsem a mám jim hodně za zlé, takže jejich zvyky rozhodně doma podporovat nebudu. Nicméně na Ježíšově odkazu nevidím nic špatného a možná až bude maličký trochu míň maličký, tak si o Velikonocích můžeme povídat o příběhu Ježíše Krista a hlavně o hodnotách, které nesl. Sama za Velikonocemi vidím spíš oslavu jara a tudíž budu dál pokračovat v tradici z loňska s vajíčky, ačkoli možná změním zajíčka na slepičku nebo naopak přidám mláďátka všech domácích zvířat, protože jaro časem mláďat rozhodně je. Asi čím bude starší, tím víc budeme mluvit o přírodě, o krajině, o cyklu roku, života, atd. Budeme ten čas trávit venku ať už na zahradě nebo někde jinde v přírodě. A budeme si všímat přicházejícího života. Vajíčka nakonec můžem najít kdekoli, nejen u nás na zahradě. :) A tak můžeme oslavit svátky jara i bez násilné tradice, která přináší radost jen chlapům a masochistickým ženám..

Tady je pár nápadů, co dát mrňouskům do koledy (schované ve vajíčkách):

• Malé autíčko na klíček
• malé figurky zvířat - myslím, že to dělá Schleich nebo tak něco.. jsou věrné, krásné a drahé... 
• křídy 
• maličká knížka
• maličká čokoládová figurka - Lindt dělá figurky z opravdové a i hořké čokolády... velká hitovka.. :) 

Plastová vajíčka jsem nakonec sehnala na Amazonu. A z vlastní zkušenosti doporučuju - až budete shánět drobnosti do vajíček, mějte alespoň jedno při sobě.. jinak budete muset dost pravděpodobně improvizovat jako já s lepící páskou... :)

Přeju Vám krásné Velikonoce, ať už je slavíte po křesťansku, či pohansku či po svém... :)


A co takhle čarodějnice? Hm? Slavíte? Co myslíte? Slavíme je doma? :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                               

Wopice máma: Začal zlobit. Co s tím?

Dneska to začalo. Můj syn začal zlobit. Ráno jsem s ním byla v pokojíčku a on mě strašně tahal za vlasy. Trhal mi je.. A nechtěl přestat, ještě se mi smál... 

 

Bylo to nějak takhle.

Jen aby to nebyl suchej text :D (kožené capáčky jsou skvělá věc)

Divoká noc, plakal desítky minut, aby usnul na pár minut a začal znova plakat. Tatínek se ráno zapojit nemohl, protože si v těch vedrech uhnal úpal jako prase a celý víkend se z toho dával do kupy. Tak, když mladý pán vstával v půl sedmý - což je na něj brzo - zvedli jsme se, šli do pokojíčku, kde vím, že je bezpečno, on si hrál a já pospávala. Občas jsme přečetli knížku, většinou si hrál sám. Pak mě začal tahat za vlasy. A znova. A trhal. Přestala jsem vrčet, otevřela oči a mluvila na něj a on zase. To byla ta chvíle, kdy jsem vybouchla. Vyštěkla jsem, ať už toho sakra nechá...

Vezměme si to znova od začátku.

Hrozná noc. Nemůžu spát, celej den jsem pil vodu a baštil, ale vůbec se mi v tom horku nechtělo pít mámino mlíko. Teď mi strašně chybí. Máma to vůbec nechápe, dává mi znova vodu a vůbec mi nenabízí mlíko. Pláču tady jak blázen, jsem strašně unavenej a ona furt nic. Konečně jí to došlo. Jenomže jsem u toho hned usnul, jak jsem byl rád a za chvíli jsem zase vzhůru a potřebuju se konečně pořádně napít.. Ta máma je v noci fakt natvrdlá. No naštěstí už jí došly síly a to mlíko mi dala za chvilku.. Ráno si jdem hrát do pokojíčku. Chci mámě ukázat, co jsem se zas naučil a trošku s ní zablbnout, ale ona leží a odpočívá. Tak jí nechám. Hraju si sám. Občas jí podám knížku, někdy mi ji přečte, jindy nereaguje. Už si tady sám hraju dost dlouho. Začínám mít hlad a žízeň. Volám.. ale máma furt leží. Tak po ní lezu, mě pohladí, ale leží dál. Vím, co jí bezpečně vzbudí. Vždycky ji to bezpečně probere... Zatahám ji za vlasy. Vrčí. Znova. Vrčí. Tak pořádně a nějakej i utrhnu. Vyskočí a povidá, ať to nedělám, že ji to bolí. Jupí... Reaguje. Ale ne. Znova si lehla a neposlouchá mě. Já už ji ale fakt potřebuju. Tak zatahám znova. Jak jinak jí to mam říct? Zavrčí na mě plná vzteku, ať toho sakra nechám. Takhle jsem ji nikdy neviděl. Jde z ní hroznej strach. 

  Jeden z nás tady lže?

Nebo se na to každý díváme z jiného pohledu? Když se za chvíli sejdem i s manželem u snídaně, povídám mu, co se stalo. Že jsem poprvé takhle vyjela. On se ptá, jak malej reagoval.. Říká:”No když se to dělá jen občas jako s rozumem, tak to asi může...” Ani jsem ho to nenechala dokončit. Nemůže. Fakt ne. Vopravdu mi to ujelo, nejspíš jsem ho přes tu ruku ani nepleskla, nevím. Neplakal. Díval se strašně zaraženě, vyděšeně... Asi to nebylo nic zásadního. A nejspíš se mi to ještě někdy stane znova. Ale fakt, nejde to ospravedlňovat nějakou výchovou nebo čím. On jenom potřeboval mámu a jediný, co na ni platí, když je unavená, je tahání za vlasy. Ještě se na mě smál.. No já to dycky beru jako výsměch.. Ale on se prostě směje, že konečně reaguju.. A já ho za to “potrestala” řevem? A proč jsem toho prakticky hned litovala a málem to obrečela?
O tomhle a spoustě dalších rodičovskejch móresů čtu každou chvíli nějakej článek. Mám ráda Výchovu nevýchovou. Paní Králová tam prosazuje velmi odlišnej přístup k životu s dětmi. Posílá každou chvíli nějaký mail s tipem, nebo se dá přihlásit do online kurzu. Ten je na mě ale celkem drahý, tak jsem spokojená s občasným mailem. Podle mě princip je v tom, že to není způsob, jak děti donutit, aby dělaly co chceme. Princip je v tom, pustit nadvládu nad nimi a vzít je do party jako rovnocenné členy.

I mně nějakou dobu trvalo, než jsem to pochopila. Ale hodně mě zasáhnul článek na webu www.svobodauceni.cz, který se věnuje adultismu. Hlavně v jeho druhém pokračování se srozumitelně píše, jak takový přístup ničí pohled lidí na svět a jak se ho zbavit.

Adultismus je podle definice z výše jmenovaného článku:„veškeré chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé, a že mají právo v mnoha ohledech působit na mladé lidi bez jejich souhlasu.” 

 Tenhle článěk mi otevřel oči a utvrdil mě v tom, co jsem do té doby tak nějak dělala nevědomě a trošku jsem to i tajila, protože vysvětlete lidem kolem sebe, že nebudete svoje dítě učit dělit se o lopatku na pískovišti, když pro to nemáte jiný argument, než že vám to přijde blbý. Dneska jsem rozhodnutá to prostě nědělat. Co budu dělat, až vrazí někomu facku, protože mu ten někdo třeba vezme hračku? To ještě nevím. Ještě se nám to nestalo. Poprosila jsem maminku kamarádka (čistě náhodou je to moje kamarádka), aby neřešila, pokud si kluci budou navzájem nějak škodit. Aby svýmu synovi nebránila, když si bude chtít vzít Ňůňovu hračku, nebo když se budou prát pro jiný důvod. Já to totiž taky nechci dělat. Kluci jsou skoro stejně staří, není jediný důvod jim do jejich vztahu nějak zasahovat. Ňůňa je zvyklej už teď řešit si svoje problémy sám. Když mu někdo vezme hračku, tak si jde najít jinou, nebo si ji prostě vezme zpátky, nebo čeká, až se hračka uvolní. S cizím dítětem na hřišti to asi nechám být a pokud to se mnou bude chtít někdo řešit, tak zkusím přijít na důvod, proč tu facku vrazil a případně ho poprosím, aby příště třeba zařval jako tygr nebo zadupal jako slon a pak ať zkusí vyjednat vrácení hračky...

Možná vás při čtení napadá ještě jedna věc. No dobře, potřeboval mámu, ale přece si nemůže dovolit jí ubližovat... Tohle si k mamince nemůžeš dovolit... Cti otce svého a matku svou... že? No i to je bohužel podle mě špatně. Samozřemě.. Cti své rodiče.. Ale kde je Cti syna svého a dcerou svou? Taky jeden pěknej článek o tom, jací lidé rostou z dětí, které jsou vychovávané k úctě k rodičům ovšem bez úcty k sobě je tady. Jak může někoho ctít a respektovat, když mu ještě nikdy nikdo neukázal, jaké to je, když je respektován a ctěn? Neustále slyším:"No tohle jsem svoje děti nikdy nenechala dělat. To mu dovolíš? Nestrkej to do pusy. Nelez tam. Vem mu to, vždyť to vožužlá." Musím říct, že obě babičky už si celkem zvykly na to, že náš Ňůňa zkoumá svět všemi smysly a téměř bez omezení. Omezení přichází ve chvíli, kdy by mohl ohrozit svůj život nebo třeba zažívání... ale nesly to těžce. A já se jim nedivím. Samy tak byly vychované a vychovaly tak i své děti. Nás.
Já ale říkám dost. Jak se píše v obou zmíněných článcích, takový přístup nevychová zdravé a sebevědomé jedince. Vychová zaměstnance, kteří budou svoji práci dělat proto, že jim někdo řekl, aby ji udělali. Případně pro pochvalu. Pro odměnu. Pro peníze. A lidi, kteří byli prvních 20 svého života řízeni autoritou a tak trochu utiskováni... takoví lidi berou za samozřejmost, že jsou na světě jiní utiskovaní lidi... Je pak pro ně v pořádku, když v práci nebo ještě i ve škole je někdo utiskován, šikanován nebo třeba jen nespravedlivě hodnocen. Sklopí oči, protože to není jejich věc. Pokud se to má změnit, musíme změnit přístup k našim dětem... I když to znamená pár vytržených vlasů, než se naučí probrat mě nějakým lidštějším způsobem.. Třeba studenou vodou. :D Věřím, že se spolu dokážeme domluvit na všem. Bez řvaní. Třeba s trochou vzteku. Bez ubližování jedné či druhé straně.

Samozřejmě, už vás slyším:”Jen počkej, až bude starší.” Blaa blaa blaa. Nezlobte se, ale to už mě opravdu otravuje. Je mi jedno, jak vychováváte svoje děti, nesoudím nikoho než sebe, tak se mi nesnažte brát iluze. Jestli to jsou iluze, tak na to přijdu sama. Jestli nejsou, zbytečně mi přidáváte důvody k pochybám a obavám. A jako mámy víte, že takových máme každá dost. Výbuch vzteku neodpustím sobě. Vy si každá vychovávejte své děti podle svého. Žádná cesta není pro všechny, spíš naopak. Každý má svoji cestu.

Chtěla jsem napsat něco víc hloubavýho než jenom plenky, prdíky, hračky, tuti nuni. Ale zdá se mi to takový dost chaotický, nicméně zbývá mi nejspíš jen pár minut, než se mladý pan probudí, tak šup s tim do světa.

Mějte se krásně.

Vaše Wopice