Domácí panička 4.02 - Sdílet či nesdílet? / The housewife 4.02 - to tell or not to tell?

English is below... 

Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.

 Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?

Moje těhotenství je nuda!

(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D  Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.

Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná. 

Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor. 

To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)

Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství.

Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků, ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?

Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)

Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.

On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why? 

MY pregnancy is boring!

(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship. 

Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...

Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :) 

But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog 
 Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D 
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)

So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)

Have a nice time.
Yours Wopice.

Chcete-li individuální přístup, jste alternativní - tudíž nežádoucí.

Individuální přístup. Alternativa. Sprosťárny. 

Nezodpovědnost.

Je to tady. Splnil se nám sen a čekáme mládě. Jsme zdraví jako řípy a veselý až na kost. Až do chvíle, než přišel čas na kontrolu u lékaře. :) Je únor, je brzy na to, abych takhle veřejně mluvila o svém mateřství, proto článek čtete až  teď.
Asi mě tak vychovali nebo to mám nějak v sobě, ale kdykoli mám jít k lékaři, obzvlášť ke gynekologovi (a ještě zubař působí podobně), jsem den dopředu nervózní a projevuje se to i na zažívání. :)) Nicméně když je žena těhotná, jedna z prvních povinností je informovat o tom svého lékaře. Tudíž jsem informovala s představou, že tak za měsích bych se stavila na nějaké to vyšetřeníčko. Haha. Byla jsem objednána hned na druhý den.
Lékař mě samozřejmě projel okamžitě ultrazvukem a oznámil mi, že těhotenský test nelhal a že jsem opravdu těhotná. Hned na to mi oznámil, že dorazím zase za týden, aby viděl na tom ultrazvuku, jestli je všechno v pořádku - jak to už vypadá teď, ale za týden to bude jistější. No a potom bych dorazila vždy jednou za čtyři týdny. Tak jsem se trošku lekla a povídám:"Pane doktore, mně se zdá, že je těch vyšetření nějak moc."
A on na to:"Jak moc? Tak počkejte, já vám povím jak to u nás chodí a vyjasníme si, co od nás po dobu těhotenství očekáváte." A začal:" Každé 4 týdny kontrola s ultrazvukem. Na 12. týdnu trimestriální screening, který zahrnuje velký ultrazvuk, krev, moč a tisíc dalších vyšetření, jejichž výsledky tady dáme do programu a ten nám poví, kdy máte termín (já svůj termín znám, mimochodem). Ten program my máme z Londýna, kam posíláme ty vaše data a oni nám za to nechávají tenhle svůj program. (otázka na téma sdělování soukromých informací třetím osobám atd? To Vás nesmí ani napadnout, já jsem jenom těhotná - tj. nemám právo na vlastní názor). Potom až do 20. týdne zase každé 4 týdny. No a od toho 20. týdne už každé dva týdny s tím, že vás vyšetříme i fyzicky, abychom viděli, zda se nějak neotevíráte (a fuj fuj pár dalších detailů). Mezitím děláme test na diabetes (donutí Vás vypít koncentrovanej cukr a pak čekají, až ho zase vyčůráte. Dělají to všem, přestože těhotenskou cukrovku má velmi malé procento pacient.. pardon těhotných. Máte děti? Pamatujete si, jak se chovaly, když dostaly čokošku nebo vypily kolu? Máte představu, co takovej nápoj dělá s miminkem v břiše? ;))  Ještě nejsme u konce, poslední měsíc jsou kontroly každý týden a těsně před porodem ob den, když přenášíte, tak denně. Tak co na to říkáte?"
"Je toho na mě moc, pane doktore."
 "Jak to myslíte moc, co si jako představujete? Jestli si myslíte, že sem příjdete na trimestriální screening a pak se uvidíme až u porodu, tak na to zapomeňte."
"Já bych jen potřebovala ta vyšetření méně často."
"No tak samozřejmě jestliže mi tady podepíšete, že jste odmítla vyšetření, tak já vám ho dělat nebudu, to je na vás, ale až přijdete, že rodíte předčasně, tak já dám ruce dozadu a řeknu že jste nechodila na vyšetření. A kdo jako ponese zodopovědnost, že? Samořejmě doktor to zase podělal."
"No jedná se tu o mé zdraví a o život mého dítěte, mám pocit, že za svá rozhodnutí teda nesu zodpovědnost já."
"To řikáte všechny, pak se něco stane a už tu máme žaloby."
"Tak já nemůžu mluvit za ostatní, chápu, že se tydle věci můžou stát."
"A vy chcete rodit doma jo? (Z čeho k tomu asi dospěl?)
"No to Vám takhle ve druhým měsíci těžko řeknu."
Nečekal na odpověď a začal nanovo:"Tak já vám řeknu, že s tím zásadně nesouhlasím. Tudle přivezli ženskou, co rodila doma, ohromná ztráta krve, placenta se neoddělila, bylo to hrozný. Porod tam vedla doula a to chcete podstoupit takový riziko?"
"Mno, tak doula není zdravotnice že, a porod by skutečně vést neměla. To máte pravdu. Nicméně já zatím nevím, jak a kde chci rodit."
Bez toho, aby poslouchal, co říkám:"To je stejný jako ty co nechtěj antikoncepci, budou mi tady tvrdit, že to není dobrý a ty samý jako nechtěj jít na mamograf, kterej Vám odhalí i nejmenší zárodky, ty zase že někde v zahraničí se to už nedělá. Mě to nezajímá, jestli se to tam dělá nebo ne, já to tady dělám a basta. To mě za chvíli začnete přesvědčovat o výhodách porodu doma, to je jasný."
"Já nemam potřebu vás o něčem přesvědčovat."
To říká na začátku každá. Jestli jste TOHOHLE ražení, tak mě tady za chvíli budete přesvědčovat. To jestli si nebudeme důvěřovat navzájem, tak si raději najděte někoho jiného."
Se slzami na krajíčku:"ehhhmmm, jo. Tak já si to rozmyslím."
S pocitem zadostiučinění:"Takže příští týden teda ne, viděli bychom se až prvního a tam už by mohlo bejt slyšet i srdíčko, když to půjde. Tak prvního naviděnou."
"Nashle."

Měla jsem svého doktora opravdu ráda. :) Doteď. :)
Dobře, já chápu, že ženy chtějí vědět o všem, co se v jejich břiše vrtne. Že se jim líbí, když si každou chvíli domu přinesou podivnou fotku podivného tvora a můžou s babičkami slintat nad tím čí nos asi má. Taky chápu, že chtějí mít všechno pod kontrolou.
Já taková ale nejsem.
Nechci mít všechno pod lékařovou kontrolou. Nechci, aby mě měl v šachu lékař, který se začne vztekat jako malej harant ve chvíli, kdy ztrácí moc nad situací. Chci těch zbývajících sedm a půl měsíce prožít v míru, v klidu a hlavně v pohodě. Vždyť ty holky se domu vrací vystresované, co kde mělo to miminko nestandartní a snad to byla jenom náhoda. A radši si udělám ještě tenhle test... Ale proč? Pokud se něco posere do dvanáctého týdne, miminko samovolně odejde. Žádný lékař s tím nedokáže nic udělat, proto vám taky dají těhotenskou průkazku až po prvním trimestu (po dvanáctém týdnu, po třetím měsíci). Tak proč se mám do té doby každou chvíli stresovat na nějakém vyšetření?
Upřímně řečeno, jsem přesvědčená o tom, že jsem zdravá a že to naše mládě si vede taky dobře. Nepotřebuji znejišťovat od lékaře. Nejsem nervózní z každého píchnutí v podbřišku ani ze závratí ani z toho, že nikdy nedám den na jeden zátah. Od mala jsem se na mateřství připravovala a teď, když přišlo, jsem ráda že tu je a že se to všechno děje. Zároveň jsem ale odevzdaná. Vím, že se může něco stát, že se miminko může vyvíjet špatně a že to samo pozná a v tom případě odejde. Jsem s tím smířená i když doufám, že se to nestane.

Rozumějte, nechci se teď odstěhovat do pralesa, být tam těch devět měsíců zalezlá a nakonci tam i porodit. Dokonce si myslím, že nebudu mít odvahu rodit doma. Já chci jen trochu individuální přístup. Chci chodit k lékaři, když k tomu budu mít důvod. Nechci ultrazvuk každý týden ani každý měsíc. Nechci test na cukrovku. Ale jsem ochotná chodit na vyšetření třeba jednou za měsíc, pokud budu vědět, že na mě tam nebude tlačeno, jak jsem nezodpovědná, když nechci ultrazvuk atd atd atd.
Najdu takového lékaře?
Uvidíme. :)
Stejně by mě zajímalo, jak se pan doktor dostal od "méně ultrazvuků" k "vy chcete rodit doma?" Zdá se, že jsou ženy buď odevzdané lékaři nebo naprosto proti lékařům. Což je zajímavé, protože já toužím po péči lékaře a zároveň porodní asistentky. :) Ale o tom někdy příště.

apgrejd: Na pár doporučení jsem našla lékařku, šla jsem tam. Potom, co zjistila, že jsem těhotná - vyšetřeními... :) Zeptala se: "Jak často chcete ultrazvuky? Někdo je chce vždycky, někdo míň..."
No a pohádka tím má dobrý konec. :) Chodím k ní ráda tak jednou za měsíc a vždycky se v pohodě dohodneme, jaká vyšetření uděláme a co bude dál.
Díky světe za tvou rozmanitost. :)
Mějte se krásně.
Waše Wopice 

NEzodpovědnost

Oběti. Rampouchy. Bebíčka. Pomsty.

Dumám, proč je teď pro lidi tak důležitý nemít za nic zodpovědnost.
Proč, když se staví dům nebo most nebo palác, si každý zodpovídá za svůj kousek práce, ale když se něco posere, všichni zvedají ruce a povídají:"To není moje vina, to oni to zkazili?" Proč architekt a projektant (rozuměj hlavní stavař) nejsou kolegové a společně nezodpovídají za stavbu, proč jeden háže vinu na druhého a naopak?
Proč, když si na dětském hřišti ve škole chlapec zlomí nohu, je okamžitě vina svalena na "nezodopovědnou" učitelku?
Proč, když si nějaký pitomec stoupne pod okap ve městě a spadne na něj rampouch, je obviněn majitel domu?
Proč vznikají zákony, které nám přikazují, co dělat se svým zdravím?
Proč, když jsem nemocná, nechám se léčit lékaři? Proč říkáme věty typu:"Oni nevědí co se mnou." No a my to víme?Proč za to, že jsme nezaměstnaní, můžou oni? A kdo jsou oni?
Proč, když nemáme peníze, jdeme ke státu a řekneme si o ně tam? Co má stát společného s naší finanční situací?
Proč, když se nám hroutí vztah, může za to ten druhý? Nebo jeho rodiče? Nebo naše děti? Nebo je to kvůli práci?
Proč odpověď nikdy není:

"Můžu za to já!"

 Dneska jsem četla Pravý domácí časopis - to je měsíčník který ráda čtu. :) Simona Babčáková tam začala přispívat a v únorovém čísle píše o obětech. O tom, jak jsme všichni nastavení být obětí. Díky tomu můžeme říkat, že se nám dějou věci. Že nemůžeme za to, co se děje. Má to výhodu... Za svoje chyby můžeme obviňovat jiné. A má to nevýhodu... pořád se nám dějou v životě věci, které jsme si nepřáli. Tolik Simona.. No a mně to vlastně došlo.. Tenhle náš vnitřní pocit v nás sílí. Sílí veřejně a v celé společnosti. Dostává se do zákonů, do všeobecného podvědomí. Legalizuje se. No on nikdy nebyl nelegální... 

My se tedy bojíme přijmout zodpovědnost sami za sebe.. Jasně ono je to mnohem jednodušší svést své problémy na někoho jiného, že?  

Proto architekt svádí zhroucený dům na projektanta a stavaře a Bůhví, koho ještě. 

Proto chlapcova matka svádí jeho úraz na učitelku. To, že se choval jako idiot, si nepřipouští. Vždyť je to dítě. 

Proto pitomci žalují majitele domů a mají k tomu oporu v zákoně. To, že je ten zákon absurdní, vůbec nevadí. Proto si pitomec hojí rány přes jiné. Bolelo by ho víc, kdyby si měl přiznat, že pod okapem neměl co dělat, když je zima a padá led.

Proto necháme zákonodárce psát nesmyslné zákony o našem vlastním zdraví, o tom, že dvoulete děti se ve školce nesmí nechat chodit po schodech a o tom, jak má vypadat zelí, když ho chceme prodat. Protože on ten kupující je imbecil a nemůžeme nechat na jeho rozhodnutí, jestli si koupí zelí, které je šišaté. 

Proto, když onemocníme, jdeme k lékaři a necháme ho, aby nás léčil. Svou NE-moc neřešíme, odevzdáme MOC nad námi svému lékaři. Upřímně.. spíš farmaceutickým společnostem, ale to je jiná pohádka. 

Proto, když nemáme práci, ihned si vzpomeneme na socialismus a na to, jak tehdáá.. to měl práci každej.. Teď se o nás nestaraj. 

Proto očekáváme, že když se nám nedaří, podrží nás stát.. Ne rodina - protože o tu bychom se museli nejprve starat my. Stát. Nechceme nic dávat, ale chceme dostávat. 

Proto, když se rozejdeme s partnerem, může za to on. Proto nedokážeme najít chybu v sobě. Protože to by mohlo bolet. Vztek je snadnější než vlastní rozvoj.  

A co s tím? Je to jako mor a máme to hluboko v duši všichni. Je to tak hluboko, že je to už i v zákonech, naše společnost je tak už nastavená... Jak to změnit? Jak donutit lidi, aby přijali zodpovědnost sami za sebe? 

Začněme u sebe. Přijměme zodpovědnost za své činy. 

Spadne na tebe rampouch? Uvědom si, kde jsi stál/a. Zlomí si tvoje dítě nohu? Smiř se s tím. Nemáš práci? Najdi si jinou, nebo začni cestovat nebo začni podnikat. Bolí to, vědět, že si za všechno můžu sama. Ale je v tom bohatsví. Protože si uvědomíš i to, že za svoje štěstí si taky zodpovídáš ty. Nikdo ti ho nemůže vzít ani dát. A to je celkem prima, ne? :) 

Hawk.Mějte se, jak chcete. :) 

Waše Wopice

Domácí panička 1.05

Sebevědomí je srab. Víkendová akce pro 25 lidí úspěšně za námi. Neplním sliby. Nabírám další projekty. Vááánoce jsou tady.

Dobrý den, světe,

tak se stalo, že jsem všem blízkým a každému, kdo se zeptal, oznámila, že nepracuji, že jsem žena v domácnosti. Byli z toho všichni tak překvapení, že mi na to ani nic neřekli. :D Co si řekli potom, co jsem odešla, to už mě tak nějak ani nezajímá. :) Radši. :D Nicméně i přes nijaké reakce okolí jsem měsíc nezasedla k počítači, abych si vylila srdce, protože jsem měla tak nějak pocit, že nemám odpracováno. Jako vždy - na venek silná seběvědomá holka. Uvnitř sebevědomí vzalo roha a schovalo se pod sukni, jako to dělává náš hafan. :)) Nevím, jestli se už vrátilo nebo ne, ale našla jsem chvilku v diáři. :)

Poslední měsíc jsme se totiž taky dost intenzivně chystali na akci pro naše kamarády z daleka - až z Prahe. Přijeli na víkend, aby se podívali, jak jsme zmákli zrekonstruovat náš domek. Byla to taková zkouška, kolik lidí ubytujeme v apartmánech, kolik se nám jich vejde do kuchyně, když je venku ošklivo a plánovaná zahradní párty se musí přesunout dovnitř. Taky kolik metrů ujde banda lidí bez keců, že prší, že je to daleko, že je to do kopce atp. :) Všechno dopadlo dobře, jen zelňačku jsme nestihli sníst, tak jí teď jíme sami.. :)

Slíbila jsem si, že se každý týden naučím nový recept.. No, tak to přiznávám, že jsem hooodně za normou. A kdyby jenom to. Moje ranní rituály? Kde jsou? A cože jsem to vlastně dělala? Myslím, že mi z nich zůstala jenom ta sklenice vody. :D Sakra, je čas se k nim zase vrátit.

No a když člověk nestíhá už to, co si nabral dřív, tak je nejlepší chvíle začít dělat ještě něco dalšího. Proto jsme se s kamarádkou Pájou rozhodly udělat díru do světa pomocí videí na YouTube.. :) No potěš.

Přichází Vánoce. Není to krása. Poprvé je budeme trávit ve vlastním hnízdě. Doufám, že vytvoříme nějaké ty tradice. A protože mě to baví, tak se snažím každý den přidat kousek Vánoc do našeho bytu. Začala jsem stromečkem z korků - měli jsme jich straašně moc, vůbec nevím, jak se jich sem tolik dostalo. hmm..

Potom jsem vyndala skleněnou malovanou kouli, kterou mi kdysi přivezl táta ze sklárny.













Protože jsem nechtěně zničila náš ubrus v kuchyni, museli jsme si pořídit jiný a vzali jsme to hopem a koupili hned tři druhy látky.. Z té Vánoční jsem ušila nejen ubrus ale i "dečku" na okno.. :) 

Včera přišla na návštěvu kamarádka s dcerkami a přinesla mi rolničku.. Tak ta hned dostala čestné místo, to je jasné. :)












Zbývá ještě utěrka, kterou jsem našla ve výbavě od maminky. :) Je taková hřejivá, sice vůbec nesaje, ale na madle od trouby to vůbec nevadí. :D 
Dneska se chystám pustit do adventních věnců.. Jeden na dům zvenku, jeden na dveře a jeden domů na stůl.. :) Už se strašně těším, jak si zapálíme svíčky.

A co chci stihnout do Vánoc?

• napéct perníčky na zakázku i pro nás 
• vyrobit věnce, které budou stát za pohled
• vyrobit dárky pro rodinu (neřeknu)
• vyzdobit dům dřív, než bude Zlatá neděle
• přemýšlím o půstu..

Konec hlášení, jde se něco dělat.
Mějte se krásně, užijte si podstatu Vánoc a vyprdněte se na nákupy.
Waše Wopice