Co sbalit miminku (batoleti) do letadla? Co mu sbalit k moři? A 3 vychytávky na pláž.

Cesty. Knížky. Moře. Písek. Kufry. Kočárek. Batole. A babička. 

Opravdu jsem si lámala hlavu nad tím, jak zvládnout cestu s mladým pánem (t.č. 20 měsíců), když letadlo odlétalo v 5 hodin ráno, tudíž jsme na letišti "museli" být ve 3, tudíž jsme "museli" vyrážet v půl druhý. Protože jsme o tom věděli dlouho dopředu, vymyslela jsem pro synka vlastní knížku, ve které mu jsem mu každou chvilku ukazovala, jak budeme vstávat ještě za tmy, jak nás tatínek odveze na letiště, jak to vypadá na letišti, jak poletíme za úsvitu letadlem, potom pojedeme autobusem, až dorazíme k moři. Knihu jsem vyrobila dost jednoduchou, většinou jsem vytiskla a vystřihla nějaký obrázek a nalepila ho na tvrdý papír, kde jsem nakreslila nějaké pozadí - hvězdy, úsvit, moře, atd. Nevím, jestli to bylo tím, nebo je náš Už Ne Tak Maličký opravdu pohodář a zvládnul by cokoli. 

Co vzít sebou do letadla, byl taky oříšek. Optala jsem se na Pinterestu a našla spoustu nápadů. Jukněte, jestli chcete inspiraci, je to všechno v angličtině, ale stačej obrázky. :) Nejdřív jsem pátrala po pravidlech. Co můžem vzít, co nemůžem vzít a co můžem vzít pod nějakou podmínkou... 

• Tekutiny do letadla smí jen do obsahu lahvičky 100 ml, vložené v plastovém uzavíratelném sáčku do obsahu 1 l. 
• Svačinu si do letadla klidně vzít můžete, jen pozor na šťavnaté ovoce, tam by celníci mohli dělat problémy. Obložený chleba, nakrájená zelenina - to všechno je v pohodě. 
• Pokud vezete miminko (infant - dítě do dvou let), můžete mu vzít všechno, co obvykle pro tu dobu potřebuje. Tj. přesnídávku - i domácí, pití, mlíko, cokoli. Celníci to respektují. V případě, že toho máte víc, tak vás možná donutí, abyste přiměli miminko se z toho napít. Tak předejdou tomu, že je v tom nějakej jed asi... 
• Vlhčené ubrousky nejsou problém. 
• Příruční zavazadlo (při letech na Krétu, jinde to může být jinak) může vážit max. 8 kg

Co jsme si tedy zabalili my?

• V příručním zavazadle jsem měla osobní věci, jako mobil, foťák, peníze, pasy, místenky (ty vám dají u odbavení zavazadel),
• Pro malého jsem tam měla náhradní lehké oblečení, protože cestoval v pyžamu a letěli jsme na Krétu, tak tam už bylo na dlouhý teplý pyžamo moc vedro. 
• Potom jeho osobní higiena - jednorázový plenky (vzala jsem radši víc, potřebovali jsme asi dvě), vlhčené ubrousky, Sudocream. 
• Sváču hlavně pro synka: nakrájené ovoce v uzavíratelné krabičce, ovocné taštičky 2x, vodu s citrónem, lahvičku, takovou tu tyčku ze sušeného ovoce a jedlého papíru. Obložený chleba. 
• Zábavu na cesty: Asi čtyři drobné knížečky - tři moc oblíbené a jednu novou. Maličkatej traktůrek - asi není z kindrvejce, ale skoro by se tam vešel, maličkého plyšového koně - dědictví po starších sourozencích. Krabičku s voskovkami a pár papírů vel. A6 na pevných deskách. Pro případ nejvyšší nutnosti tablet s ovečkou Shaun a Timmim. 
• Pro pohodlí: Plyšovou měkkou sovu a oblíbenou dečku. 
• No a nesmím zapomenout na nosítko a golfky. 

Co jsme z toho využili a jak proběhla naše cesta? 

Jak už jsem psala výše, Mladý Pán zvládnul cestu dokonale. Doma se sám probudil ruchem kolem a plakal jen vteřinku, když jsem ho musela dát tatínkovi, abych se oblíkla na cestu. Cestou na letiště nezamhouřil očka, za to vyjedl tatínkovi díru do bochníku chleba, protože na něj přišel noční hlad... Já tatínkovi snědla za odměnu klobásu, takže mu do práce k svačině zbyla jen kůrka chleba a nějaký zelí nebo kedlubna... :D Na letišti bylo všechno taky v pohodě, dívali jsme se na letadla, když jsme viděli stejně starou slečnu, jak baští sušenku, byl čas na ovocnou tyčku. :) 

V letadle jsme seděli u okýnka, abysme mohli koukat ven, ale nedoporučuju to, člověk má mezi sebou a všemi těmi krámy, co si zabalil další dva lidi... Nicméně my je stejně nevyužili, protože když se letadlo rozjelo k odletu, dala jsem synkovi prso, ten se přisál, než jsme vystoupali do letové hladiny 11 tis. km, tak spal a to mu vydrželo téměř celou cestu. Až těsně před přistáním otevřel očka, chvilku koukal, potom si zase dal mlíčko, neboť jsme přistávali a to byl konec vzdušného dobrodružství. 

Zabalené zásoby jsme využili až v autobuse na Krétě, kde vyjedl všechno, na co měl chuť, pohrál si s plyšáky a traktorem. Přečetli jsme všechny knížky a dívali se z okna na krajinu kolem a hlavně na moře. Potom se přitulil a když byl skoro čas jeho každodenního odpočinku, usnul mi beze všeho v náručí - asi 3 kilometry před cílem. Když jsme dorazili, jednoduše jsem ho dala do kočárku, dovezla do už připraveného apartmánu a všichni (i babička, která se s námi na dovolenou taky vydala) jsme si zvládli ještě chvíli schrupnout. Tomu říkám pohodové cestování. :) 

Co jsme měli v kufru? 

Dobrá zpráva je, že maximum je teď na Krétu 24 kg. A když vezete dítě do dvou let, tak to může mít svůj kufr do 10 kg. Nicméně my se rozhodli, že se vejdeme do jednoho, protože na další kufr už nezbývala ruka... 

Držela jsem se pravidla 3 kusy a dost. Neboť jedno máte na sobě, jedno perete a jedno máte do zásoby. 

Náš Mladý Pán tedy měl: 

• 3 trička (+ jedno cestovní)
• 3 kraťasy
• 2 čepice
• 10 plen - na místě jsme si koupili další
• 1 větrovku (na jihu Kréty občas fouká)
• 1 pyžamo
• 2 dlouhé lehké kalhoty
• 2 trička s dlouhým rukávem
• 1 mikinu
• kyblík, lopatku, kelímky, míček, bábovky na písek, konvičku (bez tý my se nehnem)
• bublifuk, maličké cestovní vodovky (je to umělec, co vám budu povídat)
• ještě další asi 3 knížky
• ručník na pláž a ručník na večerní koupání
• první pomoc: náplasti, krém po opalování plný AloeVera, krém na opalování (Kdo budete chtít doporučit značku, ozvěte se, jinak obecně fakt doporučuju jít po těch přírodních minerálních a ne chemických - co si namažete, to máte do pár minut v krevním oběhu...) výplach očí (kvůli případnému písku), teatree olej na štípance, kapesní nožejček s pinzetou, dudlík (v našem případě používáme ještě sem tam v noci), 
• Jelena na ruční praní a ochotnou babičku :) 
• edit: zapomněla jsem na botičky - měli jsme jen kožené capáčky a po zážitku s horkým pískem a bosýma nožkama jsme rychle kupovali sandálky do vody.. Blbě se v nich v písku chodilo, ale proti spálení zabraly. 

Vychytávky na pláž:

• rozprašovač s čistou vodou - když mu potřebujete dát něco najíst a máte ruce od písku.. nebo utřít zadek... nebo namazat záda... Nejdřív jsem si jeden koupila, nakonec jsem pořádně vymyla jeden po ekologickém čističi, co si kupujeme domů a ten jsem tam pak beze smutku nechala - v odpadkovém koši, ne na pláži. ;)
• plastový ubrus nebo clona do sprchy - moře je pro batolátka dost velkej kus vody najednou... Proto jsme sebou vzali starej plastovej ubrus - vykopali jsme ráno díru na pláži vedle našich ručníků, do díry jsme položili plachtu, zatěžkali na krajích kameny a nanosili vodu... Za chvilku byla i příjemně teplá narozdíl od moře, takže jsme tím chlapečka každý den na chvilku zabavili. :) 
• síťovku - našla jsem starou, dá se koupit i nová a pořád je stejně praktická. Na co? když jdete z pláže, dáte do ní všechny ty blbůstky plné písku.. než dojdete domů, většina písku je pryč a blbůstky jsou suché.. :) 

Chybělo nám něco? 

Díky babičce jsme 2 třetiny oblečení dovezli čisté domů. Ale chyběla nám pilka. Syn ji bezmezně miluje a denně používá. Nechala jsem se ošálit jeho zdánlivým nezájmem před odjezdem a nechala ji doma. Na pláži za mnou dva dny zoufale chodil a potřeboval nutně řezat a já ji nezbalila.. Naštěstí jsem pak objevila pilku na svém švýcaráku - situace byla zachráněna. 

Jinak cesta zpátky byla obdobná až na pár nepříjemných velmi osobních detailů z mé strany, ale o tom někdy jindy nějak jinak... :) Maličký už tolik nespal, tak jsme se prošli po letadle, podívali se u prázdných sedadel z okna na mraky ze shora, četli si v časopise, který dostal od letušáka. Po chvíli mu to už opravdu bylo dlouhé, ale naštěstí cesta trvá jen 2,5 hodiny, takže jsem nemusela tahat moc knížek ani tablet. :) 

Celkový dojem z cestování s batoletem za mě jedinečný. Ale každej jsme jinej.. :) 

Mějte se krásně.

Vaše Wopice

Proč u nás Ježišek dárky nenosí.

Pojďme to vzít od lesa... Vánoce v podobě, jak je známe dnes, už nejsou ani tak křesťanský svátek jako svátek všech obchodníků.. Nějak se stalo, že většina z nás nejdřív nakupuje dárky ve velkém, což následují nákupy ohromnýho množství jídla. Tomuhle masakru předcházely už zmíněné křesťanské Vánoce. Slavil se příchod Ježíše Krista. Svátky začínaly adventem - dobou půstu. Chystala se spousta tradičních postních jídel, oslavy ale začínaly Štědrým dnem (to se začaly zpívat koledy) a slavilo se až do Tří králů, což vlastně volně přešlo v Masopust atd. atd.. Pojďme si ještě říct, proč se Vánoce slaví takhle v období zimního slunovratu, když se Ježíš narodil jindy. Je to proto, že pohané v době zimního slunovratu měli svoje oslavy a křesťané je potřebovali přebít. Jak už to tak na světě bývá. Pohané zapalovali ohně, obětovali zvířata, pekli zvláštní druhy pečiva na ochranu před zlými duchy, římané si měnili pozice se svými otroky... Připomíná tu někomu něco něco? :) Tak jo.. to jen tak na úvod.
Asi se všichni shodnem na tom, že doba zimního slunovratu je temná a je potřeba se nějak rozveselit. Asi i proto se Vánoce dodnes těší takové oblibě, ačkoli symbolika 90% lidí uniká. My jsme od září nervózní, že se zase blíží ten hroznej čas Vánoc. Že budeme muset uklidit celej byt nebo barák, napíct to zatracený cukroví a nakoupit, zabalit a schovat všechny ty blbý dárky, který za pár dnů, když to dobře půjde týdnů, skončej někde v popelnici nebo v zapomnění. Děti odkládáme k babičkám a do dětských koutků v nákupácích, abychom tajně nakoupili, ideálně ještě schovali, co se dá. Advent pro nás znamená možná rozsvěcení Vánočního stromu na náměstí, potom blázinec, trhy, pak zase blázinec, blázinec a blázinec. Vrcholem je 23. večer, kdy se snažíme dohnat, co se dá. Často korunujeme "svátky klidu a míru" hádkou s mužem či manželkou ať už večer bez dětí nebo přímo na Štědrý den, protože do té doby nebyl čas si to vyříkat. A to všechno proto, že je to tradice a že se to tak prostě dělá...
Já si prostě nemůžu pomoct, ale mně to vadí. Celý ten princip věci mi vadí. Když se zamyslím nad základní myšlenkou, která pro mě zní nějak takhle:

Je nejtemnější doba roku, pojďme si ji společně rozsvítit a navzájem se obdarovat, abychom všichni věděli, že nás má někdo rád a že se máme na koho obrátit.

Nevím, jak vám, ale mně do toho vůbec nezapadá to běhání a shánění krámů, uklízení, pečení milionu druhů cukroví (a hlavně trumfování sousedky).
Já si to představuju asi nějak takhle:

Vzhledem k ročnímu období zpomalím. Nadechnu se. Zachumlám se doma u krbu (nebo telky) a zahřeju se. Ideálně s někým navzájem. Dary pro blízké vyrobím nebo zkusím najít takové, které dávají nějaký smysl. Například v dobročinných obchůdcích, nebo chráněných dílnách. Děti v takových chvílích zapojím do příprav a neodložím je nikam. Nic proti babičkám, věřím, že si děti u babičky užijou parádní čas třeba i pečením cukroví nebo jinou srandou a ráda k babičce syna pošlu, hned jak budou oba chtít. :) Během adventu si společně užijeme koncerty, rozsvěcení stromečku, vánoční trhy, naše vlastní domácí tradice a budem zpívat koledy, až se z nás bude prášit. Upečeme nějaké to cukroví - společně - tudíž asi nevyhraje cenu krásy, ale my na něj budeme náležitě pyšní. Až nastane Štědrý večer, dáme si společnou večeři, zajdeme na procházku a pod stromečkem, který jsme společně ozdobili, najdeme hromádku dárků. Budou pro naše blízké, sami jsme je vyrobili a zabalili a najdeme tam některé i pro sebe. Rozbalíme je, užijeme si jich, pohrajeme si. Podíváme se na pohádku a půjdem spát. Až bude syn větší, zase vyrazíme přes ulici na půlnoční. Náš soused, farář, totiž dělá nejlepší půlnoční všech dob. :) Druhý den se sejdeme se širší rodinou, najíme se společně, rozbalíme další dárky, které zase oni přichystali pod svým stromkem pro nás. Svátky strávíme procházkami, na běžkách, u pohádek. Na Nový rok k nám přijdou kamarádi z širokého okolí podívat se od nás na novoroční ohňostroj a tím pro nás Vánoce skončí. Ještě na Tři krále nebo na Hromnice sklidíme stromeček.

Teď si jistě říkáte:"Jak to asi chce udělat, vyrábět dárky a neodkládat děti? Vždyť tak budou vědět, že je dělá ona a ne Ježíšek..." To je pro mě kámen úrazu. Já totiž nechci synovi lhát. Chceme, aby děti byly upřímné, aby nám říkaly pravdu a celé dětství jim nalháváme, že o Štědrém večeru jim novorozenec - narozený právě ten večer - přinese kupu dárků. A ještě je z nějakého důvodu trousí po všech příbuzných, místo aby je nechal u nás... Nezlobte se na mě, ale mně to nedává smysl a tak to dělat nechci.
Sama si pamatuju na svoje dětství. Mamka dodnes vzpomíná, jak jsem snad do 15 nutila celou rodinu dodržovat přísně všechna opatření, abychom nevyplašili Ježíška. Já si zase pamatuju, jak mně na konci první třídy Janička u nás na schodech prozradila, že Ježíšek dárky nenosí, že to dělají rodiče. A já pak během těch následujících Vánoc objevila důkazy, že je to skutečně tak. Takhle.. Musím říct, že si nepamatuju, že bych cítila nějakou zradu nebo tak něco. Bylo mi ale líto to rodičům kazit a tak jsem tu hru hrála s nimi... dalších deset let.
Chci to zkusit trochu jinak. Popírat existenci Ježíška nebudu, ačkoli sama věřím v trochu jiné věci. Nicméně nalhávat synkovi podle tradice, že mu právě narozené miminko doneslo všechny ty úžasné dary pod stromkem, nebudu. Jednoduše proto, že mi to nedává smysl. Pokud tomu bude chtít věřit, protože to někde uslyší, tak proč ne. Třeba se pod stromkem objeví nějaký dáreček bez původu. Ale hrát šarády a lhát nejen na Štědrý den ale vlastně tak trochu celý rok se mi opravdu nechce.
Jak to máte vy? Už víte, co komu dáte? Nosí u vás dárky Ježíšek? A zapomíná je taky u všech příbuzných? A dětem to není podezřelý? :)


Moje tipy na vánoční dárky najdete tady.
Tipy na adventní kalendáře a co do nich tady.
Pár nápadů, jak zabalit dárky zde.. 

O Vánocích jsem už psala:
Perníčky
Co dělá Vánoce Vánocemi.
Jaký adventní kalendář a co do něj.

Mějte se krásně.
Vaše Wopice

Domácí panička 5.01 - režim

 Podmínky se mění moc často. Něco jako režim. Tip na lepší vstávání.

Malý pomocník v kuchyni

Před asi dvěma lety jsem se stala ženou v domácnosti bez dětí a bez jiných "velkých" závazků. Abych se z toho tehdy nezbláznila, hledala jsem způsob, jak si zorganizovat den. Objevila jsem knížku, která tvrdí, že velmi úspěšní lidé mají práci hotovou asi tak v deset dopoledne.. No Tak tady může být kámen úrazu, to vám povidám. V příspěvku, který jsem k tomu tehdy sesmolila, jsem dala dohromady nějakou svoji ranní rutinu, abych se trochu nakopla do toho dne. A světe div se o dva roky a jednoho báječnýho uličníka později se k tomu zase vracím.
Musím říct, že první rok života měl náš maličký dost volný řežim. A musím říct, že to tak asi bude i dál. První rok se všechno měnilo ohromně rychle, takže jsem ani nestíhala nějaký režim zavést. Než jsem si zvykla, že spí třikrát denně, spal jednou dvakrát jednou třikrát... Vopravdu jsem nestíhala každý druhý týden přizpůsobovat "pravidelný" režim. Nechali jsme to plynout. Přesto pár věcí se nám zalíbilo a dělali jsme je víceméně ve stejnou dobu.

• Když se malý pan Anděl probudí, čteme knížku. (z čisté vypočítavosti, ještě se mi nechce lézt z postele)
• Převlíknem se a spácháme ranní higienu. 
• Snídaně - zkuste dělat cokoli jiného, když vám u nohou vřeští pískle. 
• během snídaně se většinou pokusím o základní úklid kuchyně (já vím, že by bylo lepší to dělat večer, díky) a nasnídat se taky. 
• jedna dvě tři domácí povinnosti
• hrátky s čertem, chci říct s Andělem
• Dopolední spánek - maminka se pokusí vyrobit oběd, dodělat povinnosti
• oběd - pokud se probudí dřív, než je hotovo, vaří se mnou. Případně uklízí se mnou, pak se najíme a uklidíme znova
• jdem ven, pokud to jde, chodíme za každého počasí. Teď to zrovna nejde, tak si mladý pán hraje a já se snažím vypadat nenápadně. To je ostatně stejný scénář, jako bychom šli ven. On je taková pěkná samostatná jednotka. Pokud zrovna nezkouší nové dovednosti v rovnováze nad betonovými schody, vystačí si celé odpoledne s volným prostorem, psem a lopatkou. Anděl.
• Odpolední spánek - maminka dodělá, co se dá a pak taky odpočívá
• hrajem si ještě venku, pokud už nejsme zmrzlí, pokud jsme, pronásledujeme tatínka, který touhle dobou obvykle dorazí z práce, tak dlouho, dokud se nám "dobrovolně" nezačne věnovat. Pokud si čas udělá, já to obvykle využiju na přípravu večeře. 
• Večeře 
• koupačka - ve vaničce, v kýbli nebo s rodičem ve sprše - to podle únavy a nálady, nebo taky divoká karta ... :) 
• knížka v posteli, písničky, prso a spát.

  Takhle nějak vypadá náš obyčejný den. Skoro to vypadá, jako režim. Dopoledne se občas snažíme stihnout nějaké ty nákupy po městě. Odpoledne se občas sejdeme s některými kamarády a trávíme ho potom společně na cestách, po návštěvách nebo s návštěvou u nás. To jsou moc milé dny. :)
Musím říct, že asi díky tomu, že jsme se na miminko dlouho těšili, baví mě devadesát procent mateřství. Za ten první rok jsem byla asi dvakrát v divadle a dvakrát v hospodě s kamarádkami a víc jsem "svýho času" ani moc nepotřebovala. Ale celý život se tak trochu potýkám s nedostatkem spánku - nebo asi spíš energie - a s tím, že se mi ráno nechce z postele. Proto se vracím po dlouhé době k doporučením z výše zmíněné knihy.

... je dobré vstát ráno dřív a vytvořit si ranní rituály, neboť úspěšní lidé (míněno ti opravdu bohatí) udělají většinu práce snad ještě, než já vstanu. Také tam psali, že je dobré ráno neodkládat budík, neboť tím si člověk vlastně utvrzuje, že se mu nechce do života, že ho tak nějak odkládá na později. Potom je dobré si dojít na toaletu, vyčistit si zuby (i když to není higienicky tak zásadní, hodně to člověka osvěží) a hned vypít sklenici vody - doplníš si tekutiny, které jsi do rána vypotil a díky dostatku vody v těle člověk necítí únavu. Potom je dobré si zacvičit. Kniha doporučuje si ráno dát chvilku ticha a porozjímat. Poděkovat vesmíru, za to, co má a za to, co chce. Tomu jiní chytří lidé zase říkají afirmace. :) No, potom se podívej na úkoly na dnešní den a s chutí do toho. :) Pro dobré vstávání kniha také doporučuje napsat si úkoly na zítřejší den ještě večer, než jde člověk spát, aby věděl, proč vstává. A také doporučuje přesvědčit se večer o tom, že ráno vstanu odpočatá a svěží. Hlavně si neříkej:"to zas budu ráno unavená." Protože to opravdu budeš, když si to večer takhle naordinuješ. :) Jak říkám... Chytrá kniha.

Ehm.. No hned k prvnímu bodu mě napadá.. zkoušeli jste někdy odložit roční jedenáctikilovej budík? :D Nicméně co mi skutečně pomáhá ráno vstávat s elánem, je večer si sepsat úkoly, které chci druhý den udělat. Píšu tam i věci jako procházka mimo zahradu, nebo brouzdat listím (dokud bylo pěkné a suché.. ), ale taky třeba umýt koupelnu nebo vyprat (to tam mám skoro denně). Zároveň si večer píšu i jídelníček na další den. Vždycky si teda vzpomenu na Donutila a rajskou, ale musím říct, že se mi snad i líp spí, když vím, že to nebudu muset vymejšlet druhej den. Třeba se toho ani nedržíme, ale mám se od čeho odrazit. A to je velká úleva.  To rozhodně můžu doporučit. Dál jsem se zatím nedostala. I když ještě jednu věc ráno dělám.. Během synkovy snídaně se kouknu do deníku a porozjímám.. případně dopíšu, co jsem večer už nestihla nebo nechtěla. Víte, kterou knihu si náš synek prohlíží nejraději? Jo.. Můj deník. :D Bezva. Asi jsem si do něj neměla lepit ty fotky. :D
A nakonec mám ještě jeden překvapující tip, který jsem si myslela, že já nemůžu nikdy nikomu dát... Smazala jsem si facebook z mobilu.. Před skoro dvěma měsíci.. Od té doby jsem tam byla jednou... O tom třeba zase jindy.. Nicméně.. mám o něco času navíc.. třeba na hrátky s čertem.. co to povidám.. s Andělem. :) 
Máte někdo radu, jak mít přes den víc energie? Budu moc ráda, když mi poradíte, nebo hodíte nějaký odkaz.. Asi to bude i v jídle.. Taky do rána dost kojím.. Ale jsem víc unavená, když do rána nekojím.. takže tam to asi nebude. :D Díky za rady.. Jo.. Ale nepište je na facebook.. tam si je přečtu tak na Vánoce.. :D
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

Wopice máma: Začal zlobit. Co s tím?

Dneska to začalo. Můj syn začal zlobit. Ráno jsem s ním byla v pokojíčku a on mě strašně tahal za vlasy. Trhal mi je.. A nechtěl přestat, ještě se mi smál... 

 

Bylo to nějak takhle.

Jen aby to nebyl suchej text :D (kožené capáčky jsou skvělá věc)

Divoká noc, plakal desítky minut, aby usnul na pár minut a začal znova plakat. Tatínek se ráno zapojit nemohl, protože si v těch vedrech uhnal úpal jako prase a celý víkend se z toho dával do kupy. Tak, když mladý pán vstával v půl sedmý - což je na něj brzo - zvedli jsme se, šli do pokojíčku, kde vím, že je bezpečno, on si hrál a já pospávala. Občas jsme přečetli knížku, většinou si hrál sám. Pak mě začal tahat za vlasy. A znova. A trhal. Přestala jsem vrčet, otevřela oči a mluvila na něj a on zase. To byla ta chvíle, kdy jsem vybouchla. Vyštěkla jsem, ať už toho sakra nechá...

Vezměme si to znova od začátku.

Hrozná noc. Nemůžu spát, celej den jsem pil vodu a baštil, ale vůbec se mi v tom horku nechtělo pít mámino mlíko. Teď mi strašně chybí. Máma to vůbec nechápe, dává mi znova vodu a vůbec mi nenabízí mlíko. Pláču tady jak blázen, jsem strašně unavenej a ona furt nic. Konečně jí to došlo. Jenomže jsem u toho hned usnul, jak jsem byl rád a za chvíli jsem zase vzhůru a potřebuju se konečně pořádně napít.. Ta máma je v noci fakt natvrdlá. No naštěstí už jí došly síly a to mlíko mi dala za chvilku.. Ráno si jdem hrát do pokojíčku. Chci mámě ukázat, co jsem se zas naučil a trošku s ní zablbnout, ale ona leží a odpočívá. Tak jí nechám. Hraju si sám. Občas jí podám knížku, někdy mi ji přečte, jindy nereaguje. Už si tady sám hraju dost dlouho. Začínám mít hlad a žízeň. Volám.. ale máma furt leží. Tak po ní lezu, mě pohladí, ale leží dál. Vím, co jí bezpečně vzbudí. Vždycky ji to bezpečně probere... Zatahám ji za vlasy. Vrčí. Znova. Vrčí. Tak pořádně a nějakej i utrhnu. Vyskočí a povidá, ať to nedělám, že ji to bolí. Jupí... Reaguje. Ale ne. Znova si lehla a neposlouchá mě. Já už ji ale fakt potřebuju. Tak zatahám znova. Jak jinak jí to mam říct? Zavrčí na mě plná vzteku, ať toho sakra nechám. Takhle jsem ji nikdy neviděl. Jde z ní hroznej strach. 

  Jeden z nás tady lže?

Nebo se na to každý díváme z jiného pohledu? Když se za chvíli sejdem i s manželem u snídaně, povídám mu, co se stalo. Že jsem poprvé takhle vyjela. On se ptá, jak malej reagoval.. Říká:”No když se to dělá jen občas jako s rozumem, tak to asi může...” Ani jsem ho to nenechala dokončit. Nemůže. Fakt ne. Vopravdu mi to ujelo, nejspíš jsem ho přes tu ruku ani nepleskla, nevím. Neplakal. Díval se strašně zaraženě, vyděšeně... Asi to nebylo nic zásadního. A nejspíš se mi to ještě někdy stane znova. Ale fakt, nejde to ospravedlňovat nějakou výchovou nebo čím. On jenom potřeboval mámu a jediný, co na ni platí, když je unavená, je tahání za vlasy. Ještě se na mě smál.. No já to dycky beru jako výsměch.. Ale on se prostě směje, že konečně reaguju.. A já ho za to “potrestala” řevem? A proč jsem toho prakticky hned litovala a málem to obrečela?
O tomhle a spoustě dalších rodičovskejch móresů čtu každou chvíli nějakej článek. Mám ráda Výchovu nevýchovou. Paní Králová tam prosazuje velmi odlišnej přístup k životu s dětmi. Posílá každou chvíli nějaký mail s tipem, nebo se dá přihlásit do online kurzu. Ten je na mě ale celkem drahý, tak jsem spokojená s občasným mailem. Podle mě princip je v tom, že to není způsob, jak děti donutit, aby dělaly co chceme. Princip je v tom, pustit nadvládu nad nimi a vzít je do party jako rovnocenné členy.

I mně nějakou dobu trvalo, než jsem to pochopila. Ale hodně mě zasáhnul článek na webu www.svobodauceni.cz, který se věnuje adultismu. Hlavně v jeho druhém pokračování se srozumitelně píše, jak takový přístup ničí pohled lidí na svět a jak se ho zbavit.

Adultismus je podle definice z výše jmenovaného článku:„veškeré chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé, a že mají právo v mnoha ohledech působit na mladé lidi bez jejich souhlasu.” 

 Tenhle článěk mi otevřel oči a utvrdil mě v tom, co jsem do té doby tak nějak dělala nevědomě a trošku jsem to i tajila, protože vysvětlete lidem kolem sebe, že nebudete svoje dítě učit dělit se o lopatku na pískovišti, když pro to nemáte jiný argument, než že vám to přijde blbý. Dneska jsem rozhodnutá to prostě nědělat. Co budu dělat, až vrazí někomu facku, protože mu ten někdo třeba vezme hračku? To ještě nevím. Ještě se nám to nestalo. Poprosila jsem maminku kamarádka (čistě náhodou je to moje kamarádka), aby neřešila, pokud si kluci budou navzájem nějak škodit. Aby svýmu synovi nebránila, když si bude chtít vzít Ňůňovu hračku, nebo když se budou prát pro jiný důvod. Já to totiž taky nechci dělat. Kluci jsou skoro stejně staří, není jediný důvod jim do jejich vztahu nějak zasahovat. Ňůňa je zvyklej už teď řešit si svoje problémy sám. Když mu někdo vezme hračku, tak si jde najít jinou, nebo si ji prostě vezme zpátky, nebo čeká, až se hračka uvolní. S cizím dítětem na hřišti to asi nechám být a pokud to se mnou bude chtít někdo řešit, tak zkusím přijít na důvod, proč tu facku vrazil a případně ho poprosím, aby příště třeba zařval jako tygr nebo zadupal jako slon a pak ať zkusí vyjednat vrácení hračky...

Možná vás při čtení napadá ještě jedna věc. No dobře, potřeboval mámu, ale přece si nemůže dovolit jí ubližovat... Tohle si k mamince nemůžeš dovolit... Cti otce svého a matku svou... že? No i to je bohužel podle mě špatně. Samozřemě.. Cti své rodiče.. Ale kde je Cti syna svého a dcerou svou? Taky jeden pěknej článek o tom, jací lidé rostou z dětí, které jsou vychovávané k úctě k rodičům ovšem bez úcty k sobě je tady. Jak může někoho ctít a respektovat, když mu ještě nikdy nikdo neukázal, jaké to je, když je respektován a ctěn? Neustále slyším:"No tohle jsem svoje děti nikdy nenechala dělat. To mu dovolíš? Nestrkej to do pusy. Nelez tam. Vem mu to, vždyť to vožužlá." Musím říct, že obě babičky už si celkem zvykly na to, že náš Ňůňa zkoumá svět všemi smysly a téměř bez omezení. Omezení přichází ve chvíli, kdy by mohl ohrozit svůj život nebo třeba zažívání... ale nesly to těžce. A já se jim nedivím. Samy tak byly vychované a vychovaly tak i své děti. Nás.
Já ale říkám dost. Jak se píše v obou zmíněných článcích, takový přístup nevychová zdravé a sebevědomé jedince. Vychová zaměstnance, kteří budou svoji práci dělat proto, že jim někdo řekl, aby ji udělali. Případně pro pochvalu. Pro odměnu. Pro peníze. A lidi, kteří byli prvních 20 svého života řízeni autoritou a tak trochu utiskováni... takoví lidi berou za samozřejmost, že jsou na světě jiní utiskovaní lidi... Je pak pro ně v pořádku, když v práci nebo ještě i ve škole je někdo utiskován, šikanován nebo třeba jen nespravedlivě hodnocen. Sklopí oči, protože to není jejich věc. Pokud se to má změnit, musíme změnit přístup k našim dětem... I když to znamená pár vytržených vlasů, než se naučí probrat mě nějakým lidštějším způsobem.. Třeba studenou vodou. :D Věřím, že se spolu dokážeme domluvit na všem. Bez řvaní. Třeba s trochou vzteku. Bez ubližování jedné či druhé straně.

Samozřejmě, už vás slyším:”Jen počkej, až bude starší.” Blaa blaa blaa. Nezlobte se, ale to už mě opravdu otravuje. Je mi jedno, jak vychováváte svoje děti, nesoudím nikoho než sebe, tak se mi nesnažte brát iluze. Jestli to jsou iluze, tak na to přijdu sama. Jestli nejsou, zbytečně mi přidáváte důvody k pochybám a obavám. A jako mámy víte, že takových máme každá dost. Výbuch vzteku neodpustím sobě. Vy si každá vychovávejte své děti podle svého. Žádná cesta není pro všechny, spíš naopak. Každý má svoji cestu.

Chtěla jsem napsat něco víc hloubavýho než jenom plenky, prdíky, hračky, tuti nuni. Ale zdá se mi to takový dost chaotický, nicméně zbývá mi nejspíš jen pár minut, než se mladý pan probudí, tak šup s tim do světa.

Mějte se krásně.

Vaše Wopice