Domácí panička 5.01 - režim

 Podmínky se mění moc často. Něco jako režim. Tip na lepší vstávání.

Malý pomocník v kuchyni

Před asi dvěma lety jsem se stala ženou v domácnosti bez dětí a bez jiných "velkých" závazků. Abych se z toho tehdy nezbláznila, hledala jsem způsob, jak si zorganizovat den. Objevila jsem knížku, která tvrdí, že velmi úspěšní lidé mají práci hotovou asi tak v deset dopoledne.. No Tak tady může být kámen úrazu, to vám povidám. V příspěvku, který jsem k tomu tehdy sesmolila, jsem dala dohromady nějakou svoji ranní rutinu, abych se trochu nakopla do toho dne. A světe div se o dva roky a jednoho báječnýho uličníka později se k tomu zase vracím.
Musím říct, že první rok života měl náš maličký dost volný řežim. A musím říct, že to tak asi bude i dál. První rok se všechno měnilo ohromně rychle, takže jsem ani nestíhala nějaký režim zavést. Než jsem si zvykla, že spí třikrát denně, spal jednou dvakrát jednou třikrát... Vopravdu jsem nestíhala každý druhý týden přizpůsobovat "pravidelný" režim. Nechali jsme to plynout. Přesto pár věcí se nám zalíbilo a dělali jsme je víceméně ve stejnou dobu.

• Když se malý pan Anděl probudí, čteme knížku. (z čisté vypočítavosti, ještě se mi nechce lézt z postele)
• Převlíknem se a spácháme ranní higienu. 
• Snídaně - zkuste dělat cokoli jiného, když vám u nohou vřeští pískle. 
• během snídaně se většinou pokusím o základní úklid kuchyně (já vím, že by bylo lepší to dělat večer, díky) a nasnídat se taky. 
• jedna dvě tři domácí povinnosti
• hrátky s čertem, chci říct s Andělem
• Dopolední spánek - maminka se pokusí vyrobit oběd, dodělat povinnosti
• oběd - pokud se probudí dřív, než je hotovo, vaří se mnou. Případně uklízí se mnou, pak se najíme a uklidíme znova
• jdem ven, pokud to jde, chodíme za každého počasí. Teď to zrovna nejde, tak si mladý pán hraje a já se snažím vypadat nenápadně. To je ostatně stejný scénář, jako bychom šli ven. On je taková pěkná samostatná jednotka. Pokud zrovna nezkouší nové dovednosti v rovnováze nad betonovými schody, vystačí si celé odpoledne s volným prostorem, psem a lopatkou. Anděl.
• Odpolední spánek - maminka dodělá, co se dá a pak taky odpočívá
• hrajem si ještě venku, pokud už nejsme zmrzlí, pokud jsme, pronásledujeme tatínka, který touhle dobou obvykle dorazí z práce, tak dlouho, dokud se nám "dobrovolně" nezačne věnovat. Pokud si čas udělá, já to obvykle využiju na přípravu večeře. 
• Večeře 
• koupačka - ve vaničce, v kýbli nebo s rodičem ve sprše - to podle únavy a nálady, nebo taky divoká karta ... :) 
• knížka v posteli, písničky, prso a spát.

  Takhle nějak vypadá náš obyčejný den. Skoro to vypadá, jako režim. Dopoledne se občas snažíme stihnout nějaké ty nákupy po městě. Odpoledne se občas sejdeme s některými kamarády a trávíme ho potom společně na cestách, po návštěvách nebo s návštěvou u nás. To jsou moc milé dny. :)
Musím říct, že asi díky tomu, že jsme se na miminko dlouho těšili, baví mě devadesát procent mateřství. Za ten první rok jsem byla asi dvakrát v divadle a dvakrát v hospodě s kamarádkami a víc jsem "svýho času" ani moc nepotřebovala. Ale celý život se tak trochu potýkám s nedostatkem spánku - nebo asi spíš energie - a s tím, že se mi ráno nechce z postele. Proto se vracím po dlouhé době k doporučením z výše zmíněné knihy.

... je dobré vstát ráno dřív a vytvořit si ranní rituály, neboť úspěšní lidé (míněno ti opravdu bohatí) udělají většinu práce snad ještě, než já vstanu. Také tam psali, že je dobré ráno neodkládat budík, neboť tím si člověk vlastně utvrzuje, že se mu nechce do života, že ho tak nějak odkládá na později. Potom je dobré si dojít na toaletu, vyčistit si zuby (i když to není higienicky tak zásadní, hodně to člověka osvěží) a hned vypít sklenici vody - doplníš si tekutiny, které jsi do rána vypotil a díky dostatku vody v těle člověk necítí únavu. Potom je dobré si zacvičit. Kniha doporučuje si ráno dát chvilku ticha a porozjímat. Poděkovat vesmíru, za to, co má a za to, co chce. Tomu jiní chytří lidé zase říkají afirmace. :) No, potom se podívej na úkoly na dnešní den a s chutí do toho. :) Pro dobré vstávání kniha také doporučuje napsat si úkoly na zítřejší den ještě večer, než jde člověk spát, aby věděl, proč vstává. A také doporučuje přesvědčit se večer o tom, že ráno vstanu odpočatá a svěží. Hlavně si neříkej:"to zas budu ráno unavená." Protože to opravdu budeš, když si to večer takhle naordinuješ. :) Jak říkám... Chytrá kniha.

Ehm.. No hned k prvnímu bodu mě napadá.. zkoušeli jste někdy odložit roční jedenáctikilovej budík? :D Nicméně co mi skutečně pomáhá ráno vstávat s elánem, je večer si sepsat úkoly, které chci druhý den udělat. Píšu tam i věci jako procházka mimo zahradu, nebo brouzdat listím (dokud bylo pěkné a suché.. ), ale taky třeba umýt koupelnu nebo vyprat (to tam mám skoro denně). Zároveň si večer píšu i jídelníček na další den. Vždycky si teda vzpomenu na Donutila a rajskou, ale musím říct, že se mi snad i líp spí, když vím, že to nebudu muset vymejšlet druhej den. Třeba se toho ani nedržíme, ale mám se od čeho odrazit. A to je velká úleva.  To rozhodně můžu doporučit. Dál jsem se zatím nedostala. I když ještě jednu věc ráno dělám.. Během synkovy snídaně se kouknu do deníku a porozjímám.. případně dopíšu, co jsem večer už nestihla nebo nechtěla. Víte, kterou knihu si náš synek prohlíží nejraději? Jo.. Můj deník. :D Bezva. Asi jsem si do něj neměla lepit ty fotky. :D
A nakonec mám ještě jeden překvapující tip, který jsem si myslela, že já nemůžu nikdy nikomu dát... Smazala jsem si facebook z mobilu.. Před skoro dvěma měsíci.. Od té doby jsem tam byla jednou... O tom třeba zase jindy.. Nicméně.. mám o něco času navíc.. třeba na hrátky s čertem.. co to povidám.. s Andělem. :) 
Máte někdo radu, jak mít přes den víc energie? Budu moc ráda, když mi poradíte, nebo hodíte nějaký odkaz.. Asi to bude i v jídle.. Taky do rána dost kojím.. Ale jsem víc unavená, když do rána nekojím.. takže tam to asi nebude. :D Díky za rady.. Jo.. Ale nepište je na facebook.. tam si je přečtu tak na Vánoce.. :D
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

Wopice máma: 7+1 tip, jak si poradit, když miminko bolí pupík

Prdíky. No jo. To přejde. Musíš mu nějak pomoct. Musíš něco dělat. 

Sorry, don't know the language that much...  And to be honest I don't have energy to translate now.. :) maybe next time..

Zdravím Vás. Vracím se opět s miminkovským tématem, neboť o tom pořád dokola mluvíme se ženami, rozhodla jsem se sepsat, co jsme praktikovali na prdy my. Zároveň se mi to třeba bude taky ještě hodit a nevěřili byste, jak rychle se takovéhle užitečné informace zapomínají.. 

Nejdřív je třeba říct, že jsem hledala řešení na zaražené prdy nikoli na přemíru prdů... Spousta lidí mi doporučovala diety:"Nejez pečivo. Nejez brokolici. Nejez zelí. Nejez mléčné výrobky. Nejez česnek a cibuli." Nebo:"Musíš pít kojící čaj. Nesmíš pít bublinky." Atd. No tak jediný, co u nás prokazatelně způsobovalo horší stavy, byl pórek. Jinak bylo úplně jedno, co jsem jedla. Bylo to neustále špatný. Dieta tudíž nebyla naše cesta. 

Prdět do umyvadla

Před pár lety jsem fotila kamarádku s dětmi a ta mi ukázala, jak miminkem chodí po každém jídle prdět/kadit do umyvadla.. Celkem obyčejně vzala nahatého synka do klubíčka před sebe tak, aby měl prdítko nad umyvadlem. Během šestinedělí jsem si na ni vzpomněla a rychle najela na tenhle režim. Chodili jsme prdět do umyvadla při každém přebalování a někdy i mezi, když měl malý pan anděl velký bolení a neuměl si s tím ještě poradit.Ve chvílích, kdy mu bylo nejhůř mu tahle poloha a nahota pomohly, aby se pořádně opřel a ulevil si. Zároveň díky tomu dodnes máme pleny akorát počůrané, protože jsme se naučili vychytat číslo dvě.. :)

Čaj

Názory se dost liší - v každém tématu. Mě dokonce někdo vynadal, když jsem sdílela tuhle svoji zkušenost na sociální síti, ale fakt za sebe musím říct, že fenyklovej čaj synovi dělal dobře. Ne, že by prdy přesly, ale měl víc tekutin a byl spokojenější. Zároveň nám to pomohlo po měsíci porazit žloutenku, mlíko na to prostě nestačilo. Někdo říká, že čaj je tekutina navíc a že zatěžuje zbytečně ledviny. Já říkám, že andílkovi mlíko jako tekutina nestačilo a dával si čaj přes den a někdy i v noci. Nutno dodat, že dodnes pije hodně tekutin mimo mlíko.
Polštář s třešňovými peckami
Dostali jsme ho od kamarádky - zkušené matky a švadlenky. Používala jsem ho nahřáty na prsa před kojením a hlavně jsme ho používali na bolavé bříško pro miminko. Vždycky jsme ho nahřáli (obyčejně pár vteřin v mikrovlnce) a dali mu ho na pupík, převázali zavinovačkou a za chvilku bylo po neštěstí. Anebo ne. Jak kdy.

Espumisan pro miminka

I to jsme zkusili. Chvíli zabíral. Pak ne. Když jsem ho dávala nárazově, zabíral asi víc. Později už jsme ho dávali jenom na noc. Myslím, že měl spíš terapeutický účinek, že se synek uklidnil, když dostal nasládlé kapičky. Dodnes (9 měsíců) nemá problém otevřít pusinu, aby dostal kapičku... používali jsme asi do 3 nebo 4 měsíců. Zdálo se mi, že když se používal pravidělně, tak nepomáhal.

Včas přestat.

Co nám pomáhalo asi hlavně duševně, bylo, když jsem se naučila včas přestat dělat všechny ty konejšivé pohyby a činnosti. Včas - to znamená, když zabraly. Abych to popsala víc... Miminko pláče, máma ho vezme z postýlky do náruče. Pláče dál. Máma se začne houpat. Pomůže... Příště už nepomůže, máma zpívá písničku. Pomůže. Přiště už ne.. Takže zvedne miminko, houpe, zpívá, zvedne se z postele a houpe ve stoje.. Takhle to může jít až tak daleko, že se za týden přistihnete, jak jezdíte s miminkem autem po kostkách, aby usnulo nebo dokonce spalo... Takže jsem to začala dělat tak, že když něco zabralo a miminko se uklidnilo, tak jsem pomalu přestala dělat, to co zabralo.. Například jsem se zastavila. Přestala jsem chodit, houpat. Když začal zase plakat mohla jsem se jenom vrátit k tomu, co jsem dělala předtím a nemusela jsem vymejšlet další metody.

Masáž bříška

Kamarádka mi doporučila masáže bříška a nožiček. Dělali jsme to každý večer před spaním. Často jsme vyhnali spoustu bublin.. :) Nožičky jsem masírovala tak, že jsem hladila patičku směrem zevnitř ven. Na bříško jsem dostala návod... Nejdřív plosky palců na pupík a táhmout od sebe jako k bokům miminka. Potom krouživé pohyby kolem pupíku po směru hodinových ručiček (tak funguje zažívání) oběma rukama. Potom mlýnek - venkovní hranou obou rukou (u malíčku) od shora dolů. Taky jsme dělali chůzi po pupíku - prsty jedné ruky jakoby jdou od pravé strany bříška k levé - to byly ty chvíle, kdy jsem cítila, jak vyháním bubliny. A nakonec I Love You - Jednou rukou hladíš od srdíčka dolů ( značíš jakoby I). Druhou rukou od pravé strany hrudníčku k levé a dolů přes levou stranu bříška (značíš L) a nakonec od pravé spodní strany bříška nahoru, přes hrudníček doleva a dolů (značíš U). U toho je doporučeno to miminku i říkat a nejen masírovat.. Klidně můžete česky. :D A taky jsme dělali takovou tu masáž, co učí v porodnici.. Že prohrábnete bříško hluboko tak, že roztahnete dlaň - prsty proti palci a jak prsty tak palec zatlačíte poměrně hluboko do bříška a táhnete k sobě jako byste chtěli udělat zobák z prstů. Tam jsem taky cítila hodně často bubliny. Je to ale potřeba dělat, když je bříško uvolněné a ne zatažené.

A nakonec to nejdůležitější... Trpělivost a láska. 

Hahahaha. Zase to klišé co.. No, musím říct, že to je nakonec to jediný, co nám pomohlo. Ať jsem dělala cokoli, vždycky to pomohlo jenom na chvilku a zpětně mam pocit, že to možná pomáhalo spíš mně, že jsem měla pocit, že pro něj něco dělám. Ve skutečnosti jediný, co mu pomohlo, bylo, když začal hejbat nožičkama a rozpohyboval si střeva sám. Od té doby je to velmi veselý chlapík bez důvodu k neštěstí. Takže pokud má vaše miminko stejné potíže jako to moje, buďte s ním, mějte ho rádi, i když vás budí desetkrát za noc a neustále pláče. Dávejte mu svoji lásku najevo něhou, mazlením, povídáním a mějte s ním trpělivost. Neberte si to osobně. A ono to přejde. I když to jsou hrozný časy a všichni kolem říkají, jak je to krásný období a vy víte, že teda fakt není, zkuste si co největší část tohohle období vychutnat, protože ty chvíle, kdy je miminko bezmocný, budou strašně rychle pryč. A jestli pořád pláče a vy potřebujete už dělat něco jinýho, tak si ho uvažte do šátku, jestli to snese.. Ale to je zase úplně jiný téma..
Tak Vám držím pěsti, mějte se krásně.
Vaše Wopice

Domácí panička 4.02 - Sdílet či nesdílet? / The housewife 4.02 - to tell or not to tell?

English is below... 

Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.

 Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?

Moje těhotenství je nuda!

(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D  Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.

Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná. 

Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor. 

To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)

Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství.

Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků, ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?

Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)

Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.

On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why? 

MY pregnancy is boring!

(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship. 

Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...

Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :) 

But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog 
 Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D 
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)

So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)

Have a nice time.
Yours Wopice.

Chcete-li individuální přístup, jste alternativní - tudíž nežádoucí.

Individuální přístup. Alternativa. Sprosťárny. 

Nezodpovědnost.

Je to tady. Splnil se nám sen a čekáme mládě. Jsme zdraví jako řípy a veselý až na kost. Až do chvíle, než přišel čas na kontrolu u lékaře. :) Je únor, je brzy na to, abych takhle veřejně mluvila o svém mateřství, proto článek čtete až  teď.
Asi mě tak vychovali nebo to mám nějak v sobě, ale kdykoli mám jít k lékaři, obzvlášť ke gynekologovi (a ještě zubař působí podobně), jsem den dopředu nervózní a projevuje se to i na zažívání. :)) Nicméně když je žena těhotná, jedna z prvních povinností je informovat o tom svého lékaře. Tudíž jsem informovala s představou, že tak za měsích bych se stavila na nějaké to vyšetřeníčko. Haha. Byla jsem objednána hned na druhý den.
Lékař mě samozřejmě projel okamžitě ultrazvukem a oznámil mi, že těhotenský test nelhal a že jsem opravdu těhotná. Hned na to mi oznámil, že dorazím zase za týden, aby viděl na tom ultrazvuku, jestli je všechno v pořádku - jak to už vypadá teď, ale za týden to bude jistější. No a potom bych dorazila vždy jednou za čtyři týdny. Tak jsem se trošku lekla a povídám:"Pane doktore, mně se zdá, že je těch vyšetření nějak moc."
A on na to:"Jak moc? Tak počkejte, já vám povím jak to u nás chodí a vyjasníme si, co od nás po dobu těhotenství očekáváte." A začal:" Každé 4 týdny kontrola s ultrazvukem. Na 12. týdnu trimestriální screening, který zahrnuje velký ultrazvuk, krev, moč a tisíc dalších vyšetření, jejichž výsledky tady dáme do programu a ten nám poví, kdy máte termín (já svůj termín znám, mimochodem). Ten program my máme z Londýna, kam posíláme ty vaše data a oni nám za to nechávají tenhle svůj program. (otázka na téma sdělování soukromých informací třetím osobám atd? To Vás nesmí ani napadnout, já jsem jenom těhotná - tj. nemám právo na vlastní názor). Potom až do 20. týdne zase každé 4 týdny. No a od toho 20. týdne už každé dva týdny s tím, že vás vyšetříme i fyzicky, abychom viděli, zda se nějak neotevíráte (a fuj fuj pár dalších detailů). Mezitím děláme test na diabetes (donutí Vás vypít koncentrovanej cukr a pak čekají, až ho zase vyčůráte. Dělají to všem, přestože těhotenskou cukrovku má velmi malé procento pacient.. pardon těhotných. Máte děti? Pamatujete si, jak se chovaly, když dostaly čokošku nebo vypily kolu? Máte představu, co takovej nápoj dělá s miminkem v břiše? ;))  Ještě nejsme u konce, poslední měsíc jsou kontroly každý týden a těsně před porodem ob den, když přenášíte, tak denně. Tak co na to říkáte?"
"Je toho na mě moc, pane doktore."
 "Jak to myslíte moc, co si jako představujete? Jestli si myslíte, že sem příjdete na trimestriální screening a pak se uvidíme až u porodu, tak na to zapomeňte."
"Já bych jen potřebovala ta vyšetření méně často."
"No tak samozřejmě jestliže mi tady podepíšete, že jste odmítla vyšetření, tak já vám ho dělat nebudu, to je na vás, ale až přijdete, že rodíte předčasně, tak já dám ruce dozadu a řeknu že jste nechodila na vyšetření. A kdo jako ponese zodopovědnost, že? Samořejmě doktor to zase podělal."
"No jedná se tu o mé zdraví a o život mého dítěte, mám pocit, že za svá rozhodnutí teda nesu zodpovědnost já."
"To řikáte všechny, pak se něco stane a už tu máme žaloby."
"Tak já nemůžu mluvit za ostatní, chápu, že se tydle věci můžou stát."
"A vy chcete rodit doma jo? (Z čeho k tomu asi dospěl?)
"No to Vám takhle ve druhým měsíci těžko řeknu."
Nečekal na odpověď a začal nanovo:"Tak já vám řeknu, že s tím zásadně nesouhlasím. Tudle přivezli ženskou, co rodila doma, ohromná ztráta krve, placenta se neoddělila, bylo to hrozný. Porod tam vedla doula a to chcete podstoupit takový riziko?"
"Mno, tak doula není zdravotnice že, a porod by skutečně vést neměla. To máte pravdu. Nicméně já zatím nevím, jak a kde chci rodit."
Bez toho, aby poslouchal, co říkám:"To je stejný jako ty co nechtěj antikoncepci, budou mi tady tvrdit, že to není dobrý a ty samý jako nechtěj jít na mamograf, kterej Vám odhalí i nejmenší zárodky, ty zase že někde v zahraničí se to už nedělá. Mě to nezajímá, jestli se to tam dělá nebo ne, já to tady dělám a basta. To mě za chvíli začnete přesvědčovat o výhodách porodu doma, to je jasný."
"Já nemam potřebu vás o něčem přesvědčovat."
To říká na začátku každá. Jestli jste TOHOHLE ražení, tak mě tady za chvíli budete přesvědčovat. To jestli si nebudeme důvěřovat navzájem, tak si raději najděte někoho jiného."
Se slzami na krajíčku:"ehhhmmm, jo. Tak já si to rozmyslím."
S pocitem zadostiučinění:"Takže příští týden teda ne, viděli bychom se až prvního a tam už by mohlo bejt slyšet i srdíčko, když to půjde. Tak prvního naviděnou."
"Nashle."

Měla jsem svého doktora opravdu ráda. :) Doteď. :)
Dobře, já chápu, že ženy chtějí vědět o všem, co se v jejich břiše vrtne. Že se jim líbí, když si každou chvíli domu přinesou podivnou fotku podivného tvora a můžou s babičkami slintat nad tím čí nos asi má. Taky chápu, že chtějí mít všechno pod kontrolou.
Já taková ale nejsem.
Nechci mít všechno pod lékařovou kontrolou. Nechci, aby mě měl v šachu lékař, který se začne vztekat jako malej harant ve chvíli, kdy ztrácí moc nad situací. Chci těch zbývajících sedm a půl měsíce prožít v míru, v klidu a hlavně v pohodě. Vždyť ty holky se domu vrací vystresované, co kde mělo to miminko nestandartní a snad to byla jenom náhoda. A radši si udělám ještě tenhle test... Ale proč? Pokud se něco posere do dvanáctého týdne, miminko samovolně odejde. Žádný lékař s tím nedokáže nic udělat, proto vám taky dají těhotenskou průkazku až po prvním trimestu (po dvanáctém týdnu, po třetím měsíci). Tak proč se mám do té doby každou chvíli stresovat na nějakém vyšetření?
Upřímně řečeno, jsem přesvědčená o tom, že jsem zdravá a že to naše mládě si vede taky dobře. Nepotřebuji znejišťovat od lékaře. Nejsem nervózní z každého píchnutí v podbřišku ani ze závratí ani z toho, že nikdy nedám den na jeden zátah. Od mala jsem se na mateřství připravovala a teď, když přišlo, jsem ráda že tu je a že se to všechno děje. Zároveň jsem ale odevzdaná. Vím, že se může něco stát, že se miminko může vyvíjet špatně a že to samo pozná a v tom případě odejde. Jsem s tím smířená i když doufám, že se to nestane.

Rozumějte, nechci se teď odstěhovat do pralesa, být tam těch devět měsíců zalezlá a nakonci tam i porodit. Dokonce si myslím, že nebudu mít odvahu rodit doma. Já chci jen trochu individuální přístup. Chci chodit k lékaři, když k tomu budu mít důvod. Nechci ultrazvuk každý týden ani každý měsíc. Nechci test na cukrovku. Ale jsem ochotná chodit na vyšetření třeba jednou za měsíc, pokud budu vědět, že na mě tam nebude tlačeno, jak jsem nezodpovědná, když nechci ultrazvuk atd atd atd.
Najdu takového lékaře?
Uvidíme. :)
Stejně by mě zajímalo, jak se pan doktor dostal od "méně ultrazvuků" k "vy chcete rodit doma?" Zdá se, že jsou ženy buď odevzdané lékaři nebo naprosto proti lékařům. Což je zajímavé, protože já toužím po péči lékaře a zároveň porodní asistentky. :) Ale o tom někdy příště.

apgrejd: Na pár doporučení jsem našla lékařku, šla jsem tam. Potom, co zjistila, že jsem těhotná - vyšetřeními... :) Zeptala se: "Jak často chcete ultrazvuky? Někdo je chce vždycky, někdo míň..."
No a pohádka tím má dobrý konec. :) Chodím k ní ráda tak jednou za měsíc a vždycky se v pohodě dohodneme, jaká vyšetření uděláme a co bude dál.
Díky světe za tvou rozmanitost. :)
Mějte se krásně.
Waše Wopice 

5 věcí, které dělají mé Vánoce Vánocemi / 5 things that make Christmas for me

O čem jiném bych dnes měla psát. Vždyť je čtvrtá adventní neděle. :) Dokonce venku sněží. :) To mi přijde neuvěřitelné. Obecně letošní Vánoce jsou jiné. Jsem poprvé mimo svůj rodný dům. Poprvé nestrávím Štědrý den s mamkou. Poprvé budu chystat Štědrovečerní večeři bez ní. Pupeční šňůra ale funguje, a proto se večer stejně uvidíme na zpívání koled u kapličky. :)Vraťme se k dnešnímu tématu.

Sníh

První ale ne nejdůležitější je určitě sníh. Léta jsem ho na Vánoce nezažila a přesto je pro mě pořád symbolem Vánoc. Když tady teď sedím v teplíčku a vidím, jak za oknem někdo rozsypal moučkový cukr, úplně to na mě dýchá. :) Tak třeba si to ten monzun, co k nám každý rok na Vánoce zavítá, letos rozmyslí, nedorazí a my zase jednou budeme mít bílé Vánoce. :)

Výroba dárků

Asi pátým rokem vánoční dárky s nějakými drobnými vyjímkami vyrábím. Je to zvláštní pocit. Každý rok se bojím, že dárky vyrobit nestihnu, nebo že budou hrozné, nebo že se nepovedou, nebo že se prostě nebudou líbit. Zároveň ale každý rok už od podzima o dárcích přemýšlím, vyrábím je, myslím na lidi, pro které je vyrábím a cítím se moc dobře. Vloni jsem například vyráběla domácí mýdlo, od té doby jsem ho vařila už několikrát a doma jsme si zvykli ho používat. Je prima vědět, čím se myjete. :) Co jsem vyráběla letos samozřejmě nemůžu říct. :) Co kdyby sem náhodou zabloudili obdarovaní... Na výrobě dárků jsou krásné hned dvě věci. První je, že nemusím bloumat s ostatními zombíky po obchoďácích nebo po internetu a hledat, co bych komu koupila. Nápady sice hledám, ale mnohem dřív a v klidu. A druhá je, že to většinou stojí výrazně míň korun. A občas mám i špatný pocit, že za své blízké neutrácím dost peněz.. A pak si řeknu:"nejsem já náhodou úplně blbá? Vždyť jim věnuju svůj čas... A co je cennější - prachy nebo čas?" A vykašlu se na předsudky. :) Navíc se mi líbí ta naše nálada doma. Letos byly dny, kdy jsme se navzájem vyháněli z různých koutů domu. Já se zavírala v obýváku a tvořila, muž se doteď zavírá do dílny a taky tam něco kutí. Na dveřích dílny je nápis: Weru - zákaz vstupu. :) Potutelně se na sebe usmíváme a přemýšlíme, jestli se tomu druhému bude dárek líbit. To je pro mě duch Vánoc. :)

Adventní koncerty

Rozhodně nestíhám všechny čtyři. A už vůbec ne ty, které se konají v týdnu. Ale každý rok se na nějaký adventní koncert vydáváme a vždycky je to v tom našem programu pohlazení po duši. Zastavíme se, sedneme si vedle sebe, přitulíme se a posloucháme. Někdy to jsou koledy, jindy je to koncert nějaké skupiny. Vždycky je to příjemný, klidný a, i přes sem tam promrzlé kostely, hřejivý zážitek. :)

Perníčky

Nic nepřipomíná Vánoce tolik, jako když začnu péct perníčky na stromek a na stolek a po celém domě se rozvoní skořice, hřebíček, badyán a bůhví, co se ještě do perníkového koření dává. :) Voní to vždycky tak moc, že každý, kdo se nachomejtne, musí hned ochutnat. :) Jejich pečením a hlavně zdobením potom trávívám tak tři až čtyři dny, to podle toho, kolik lidí je ode mě chce. Už mám napečeno, ale zdobení mě ještě čeká. :)) Navíc na stromku málo co vypadá tak hezky jako perníčky. Recept na ty moje najdete tady na blogu.

Rodinné obědy či večeře

S bráchama jsme se každý už tak nějak po svém rozeběhl do světa. Nejsme od sebe zase tak daleko, ale na rodinu si čas člověk udělá jen o Vánocích. :)) Proto se každý rok scházíme u společného oběda nebo večeře, to podle toho, jaké má kdo plány. Někdy začneme u mamky, jindy u taťky. Většinou se to protáhne až do večera. Loni jsme se dokonce sešli i víckrát. Hráli jsme s dětmi hry a bavili se jako snad nikdy předtím. :) Asi už opravdu dospíváme.

Zatím nemám děti, tak Štědrý den a nadílka pod stromečkem jsou pro mě na vedlejší koleji. Obešla bych se bez toho, ale rozhodli jsme se, že letos vymyslíme naše nové společné tradice a užijeme si Vánoce a Štědrý den sami dva, romanticky spolu. :) Večer si zajedeme zazpívat koledy ke kapličce a vyrazíme i na půlnoční mši.
Mezi svátky vyrazíme konečně na běžky a když nebude přát počasí, tak vytáhneme třeba kola, nebo babičky na procházku. :))
Prvního ledna je u nás ohňostroj, děti se na něj poctivě připravují už měsíce (ale to by byl úplně jinak laděný článek), my už vlastně tradičně pozveme pár kamarádů, aby se na něj podívali s námi od nás ze zahrady. Máme pěkný výhled.
Přeju Vám, ať máte Vánoce po svém, ať už je pod stromečkem nad dárky, nebo na sjezdovce, nebo třeba v Karibiku. Tradice jsou od toho, aby se tvořily, nikoly aby nás svazovaly. :) Od toho tu máme jiné prostředky. :)
Mějte se krásně.
Waše Wopice





What else should I write about than Christmas. It is fourth Advent Sunday today. :) It is even snowing outside. :) That is unbelievable. This year Christmas is all different for me. I am first time out of my birthplace. First time I won't spent Christmas Eve with my mom. First time the Christmas Eve dinner is on me. But our bond is still working, because we will meet at night and sing carrols together with people from our village. But lets go back to theme.

The snow.

First, but not the most important, is snow. I haven't seen it on Christmas for years yet it is still a Christmas Symbol for me. When I sit here in warmy and cozy living room and see snow outside, I feel it. Maybe this year we will have White Christmas. :)

Homemade presents.

It has been like five years since I have started to make presents instead of buying them. It is strange feeling. Every year I am scared that I won't make it on time, that it will be terrible or that people just won't like them. Anyway I every year since the end of summer think about presents, make them, think about people that I make them for and I feel great. Last year I made soap for everyone and since that I made several times because we used to use it. :) It is nice when you know what you are using for washing yourself. This year's presents I obviously can't tell. :)
There are two amazing things about making presents at home. First thing is, that I don't have to cross every shopping center with another zombies. I am looking for ideas but that is much sooner and very peacefull. :) Second thing is, that it is much cheaper. Sometimes I even feel terrible for not spending enough money for my family and friends, but then I reallize that I am spending time for them... And what is more valuable? Time or Money?
The spirit at home is amazing too. There are days when we both are hiding somewhere at house and making something Top Secret. :) We quizzically look at each other and think if the other one will like the present or not. That is a spirit of Christmas for me. :)

Advent concerts

I usually catch one or two. It is every year big care for our souls. We stop, we sit next to each other, we cuddle and listen. Sometimes it is carrols, sometimes it is concert of some band. But it is always nice, peacefull and (despite freezed church or cathedral) warmy experience. :)

Gingerbreads.

Nothing reminds me Christmas like the smell when I start to bake gingerbreads for our tree and table. :) It smells so nice so everybody needs to taste them. :) I spend three or four days baking and decorating them. This year they are baked. But decorating is still waiting for me. :)
What could look more beautiful than gingerbreads on Christmas tree.

Family dinners or lunches.

We are all out there in the world with my brothers. We don't live that far but we just don't make time for family during year. So we meet every year on Christmas. Sometimes we start at my mom's, sometimes at father's. It depends on everyone's program. It usualy takes the rest of the day. Last time we met several times, played some games with my brother's children and had fun like never before. :) Looks like we are growing finally. :)

I don't have children yet, so presents underneath the tree is not a big deal for me. I could live without that. :) But we decided to enjoy that just the two of us, romantic. :)
Between Christmas and New Year's Eve we plan some trips with Cross Country skies, or bike - depends on the weather. :) Or we pull my mom for a walk. :)
First of January there is a big Fireworks in our town, so we will invite our friends to watch it with us from the garden as ususal. :)

I wish you have Christmas the way you want them. Doesn't matter if that is with a tree and prensents, or ski and mountines or Caribean sea.. :) Traditions are here to be made not to tie us. :)
Have an amazing time.

Yours Wopice (that means monkey in English)