Porodní přání - představy a realita

Hotovo. Strach. Očekávání. Bolest. Radost.

Zdravím Vás po dlouhé době. Na začátek Vám chci říct, že já i miminko jsme oba šťastní a zdraví. :) 

Teď k věci. Každé těhotenství končí porodem. No ani já se tomu nevyhnula. Bála jsem se toho jako čert kříže. Nicméně jsem si představovala, jak se tím tak nějak protančím, kontrakce prodýchám, mezitím si s mužem a naší průvodkyní popovídáme.. Prostě takovej pěknej den jsem si malovala. :) Měla jsem připravená porodní přání - protože plán mi přijde dost naivní.. :) 

Tady jsou tak, jak jsem je napsala pro zdravotnický personál v porodnici (je to celkem osobní, ale pár lidí už se mě na to ptalo, tak co.. třeba to někomu pomůže): 

Pochopte prosím, že jsem v nemocnici poprvé v životě, proto jen pobyt tady je pro mě velmi nepříjemný a stresuje mě. Zároveň Vás prosím, než se mnou začnete něco řešit, představte se mi, moc mi to pomůže.

Porod:

• První dobu porodní se volně pohybuji podle své potřeby, třeba ve sprše, na míči nebo jinde. Volnost je pro mě velmi důležitá. 
• Hraje nám naše hudba
• Porodní asistentky ani lékaři mi nenutí žádné urychlovače ani jiné podpůrné prostředky, pokud to považují za vhodné, nejprve nás (mě a oba mé doprovody) informují o VŠECH možných vedlejších účincích pro mě i miminko. Teprve potom se můžu rozhodnout. 
• Nepřeji si nástřih hráze.
• Během druhé doby porodní mám možnost zvolit si a měnit pozici podle své potřeby. Nikdo na mě nekřičí, nehecuje mě. Takový způsob komunikace mě odrazuje od spolupráce. Ale ocením podporu (dýchání, polohy atd.)
• Miminko v ideálním případě beru do ruky já nebo tatínek miminka. Porodní asistentka nebo lékař zasahují pouze v případě nejvyšší nutnosti - komplikací apod.
• Miminko jde z porodních cest přímo ke mně na břicho, kde tráví první desítky minut. V případě, že toho nejsem ihned schopná, tráví tento čas na holé hrudi tatínka - deku a čepičku pro miminko máme v tašce, aby mu nebyla zima. V případě, že jsem schopna, čekáme, až se miminko přisaje k prsu a podpoří tak vyloučení placenty. 
• Nezáleží mi na tom, kdo přestřihne pupeční šňůru, záleží mi na tom, aby byla přestřižena až po dotepání.

Po porodu: 

• Vyšetření miminka probíhají po konzultaci s námi, vždy v naší přítomnosti, co je možné vyšetřit v náruči rodiče, to se vyšetřuje v náruči rodiče. 
• Nesouhlasíme s jakýmikoli vpichy do tělíčka miminka v prvních dnech po narození a přejeme si, aby nebylo koupáno mýdlem po celou dobu pobytu v nemocnici. 
• Prosíme o placentu. 

Na svých přáních netrvám v případě, že by jejich vyplnění přímo ohrozilo můj nebo život miminka. 

Moc Vám děkuji za pochopení a za vlídné přijetí. 

To by mohlo stačit. :) 

Zajímá Vás, co se mi splnilo? :) Vlastně skoro všechno a to, co se nesplnilo, jsem v tu chvíli ani nechtěla. Přesto to byl fakt strašnej den. :D Nebudu Vás znechucovat ani strašit detailama, nebojte se. :) 
První dobu porodní jsem se skutečně mohla pohybovat, jak jsem chtěla, pokud jsem nebyla zrovna na kapačce, aby nám zpomalili kontrakce, které předtím vyvolali tabletkou, neboť už bylo 12 dní po termínu. Musím říct, že jsem toho využila na maximum a mezi kontrakcemi stíhala i usínat. 

Jestli hraje nebo nehraje hudba mě vůbec nezajímalo. :D Co Vám budu povídat, tancovat se rozhodně nedalo, jediný způsob, jak se to dalo vydržet, bylo klečet a být v předklonu. Ve sprše, mimo ni, i na tom lehátku. Kozu na mě nikdo nezkoušel. :D Asi viděli, že je to bezpředmětný. :D Opravdu mi nikdo nic nenabízel a ve chvíli, kdy jsem o to žadonila (jo, já odpůrce všeho :D), tak už samozřejmě bylo pozdě. To naše průvodkyně Renča samozřejmě věděla. :) Hráz nikdo nastřihnout nestihl a v poloze, ve které jsem byla, to ani moc nešlo. 
Druhá doba porodní - to co známe všichni z filmů, jak se tam jako tlačí a řve.. Tak to jsem rozhodně nestihla měnit polohy a ani jsem se o to nepokoušela. Nejspíš díky tabletce to byl dost fofr. Porodní asistentka mi opravdu dobře radila, jak být efektivní ("Zkuste maminko tolik neřvat a tu sílu dát do tlačení.") a náš synek byl za chvilku venku. 
Miminko jsme chtěli držet sami, ale já fakt nemohla a tatínka jsem tak pevně držela za ruku, že taky nemohl. Takže s naším dovolením ho chytala porodní asistentka, potom už byl u tatínka nebo u mě. 
Bonding... No.. jako bylo by to fakt prima, ale i když už jsem si pak lehla a měla volné ruce, bála jsem se držet si ho na těle, poskakovala jsem po té posteli jako hrnec na rozpálených kamnech, neboť mě ještě trochu šili. I přesto se miminko stihlo přisát a dívali jsme se si do očí i když to nebylo hned a tělo na tělo.. To jsme potom dohnali doma. V porodnici to tak nějak nešlo. Do pokoje tam furt někdo leze. 
Miminko bylo vyšetřované skutečně vždycky po našem souhlasu, vždy v naší přítomnosti. Aby nám do něj nepíchali, měli jsme pro něj vitamín K v kapičkách a dodnes jej kapeme. Jehle se nevyhnul, měl žloutenku a to musím přiznat, že jsem vysrábla a nešla jsem s ním, neboť mu krev brali z hlavičky a ačkoli se to dělá běžně a prý protože tam míň cejtěj a rychleji se hojej a bůhví co ještě, tak u toho jsem teda být nechtěla. K čemu by mu tam byla matka v mdlobách, ne? 
Ještě koupání mýdlem.. :D haha. Ještě ten večer po porodu nám přišla sestřička povědět, jak se o miminko máme starat a vysvětlila, že všechny děti se koupou, protože pak na ně sahají sestřičky a děti jsou z porodních cest od nás "umazané" a mohly by se (sestřičky) něčím nakazit.. Tak jo.. Tak nám hned ukázala, jak se děti koupou.. No a než jsem tam dolezla a stihla se nadechnout, tak už ho patlala nějakým Johnsonem nebo čim.. Tejden jsem ho pak musela mazat. Ale to bych třeba musela i tak, než si zvyknul na život na suchu.. :) 
Placentu nám dali. ;) 
Tak to byl náš slavný den. Bez bolesti to teda nebylo, to se mi nepovedlo, ale jinak musím říct, že má přání se víceméně splnila. Za to porodnici děkuju. Jo.. pamatujete na toho doktora, jak jsem od něj na začátku těhotenství utekla? :) Tak ten byl u mého porodu a šil mě. :D Choval se velmi profesionálně a byl úplně v pohodě. :) Možná Vám tu chybí nějaké shrnutí či ponaučení.. No .. To je asi tím, že sama nevím a mám to tak nějak v mlze a to, že na to časem zapomenete bude asi opravdu pravda, už zapomínám. Ne na zážitky, ale na intenzitu. :)
Jak jste to měli vy? 
Mějte se krásně. 
Vaše Wopice

I am very sorry to my english readers.. I'll try to catch up soon...

Jak jsem v těhotenství sportovala./Sport during my pregnancy.

English is below.

Jsem u konce. Uteklo to jako voda. Překvapení. Efektivita. Jen 1 kg nahoře? Nejistý konec.

Přijde mi neuvěřitelný, že 95% těhotenství je za mnou. Holky povídaly, ať na začátku nic nechystám, že prej konec se strašně potáhne a budu se nudit a bude se to zdát nekonečný.. No tak musím říct, že táhly se první 4 měsíce, ten konec je vopravdu jeden velikej tobogán. Nicméně k věci... :)
Na začátku jsem samozřejmě zjišťovala, co všechno můžu a nemůžu v těhotenství dělat. Zjistila jsem, že můžu dělat všechno, co jsem dělala dosud a že nemám začínat s ničím novým. Tak co jsem dělala předtím? Tancovala jsem břišní tance. Jezdila sem tam na kole, plavala a chodila po výletech. Rozhodně nejsem žádnej sportovec a vždycky to dávám patřičně najevo, napřiklad tím, že na kole jezdím v sukni a na výlety chodím nejradši bosky a taky v sukni. :) Ale pozor.. V NESPORTOVNÍ sukni, žádný chytrý materiály. No tak jo. Nezačínat nic novýho mi jde. Tancovala jsem teda dál i během prvního trimestru, naše lektorka dělala, jakože to neví. :) Díky Evi. Protože z takových kurzů Vás obvykle na první tři měsíce vyhodí, aby se chránili před nějakými žalobami nebo spíš častěji obviněními ze strany nešťastných žen. Děkuji ještě jednou za důvěru. :) Tanec mi dělá doteď hodně dobře.
Sem tam jsem vyrazila na kolo. A tam jsem opravdu byla překvapená. Říkala jsem si dopředu, jak budu ostatní brzdit a jak se mi pojede špatně. Ale naopak, jezdilo se mi až do 7. Měsíce skvěle a po každé jízdě mi krutě stoupla fyzička. Zdálo se mi to až neuvěřitelný. Jakákoli námaha během těhotenství měla dvakrát takovej efekt než mimo těhotenství. Stačilo se trošku hejbat a hned jsem se cítila mnohem líp. S chůzí to bylo hodně podobný.

Momentálně, prakticky už jen necelé týdny do porodu, mi zbývá chůze a tanečky. Obojí mi pořád velmi svědčí i když to začíná být sem tam nepohodlné. :)) A jsou pohyby které si během tance odpouštím. Lektorka na mě taky výhružně kouká, že jestli si je neodpustím, tak mě vykáže.. :))
Samozřejmě nemůžu mluvit za ostatní, za sebe však pohyb v těhotenství fakt doporučuju, vždycky se to dá přerušit, když to nesvědčí. Další výhoda je v tom, že člověk pak nemusí shazovat tolik kil.. i když jak se to vezeme. Ještě před pár týdny jsem měla nahoře jenom 1 kg. Fakt. Pak jsem ale začala nabírat vodu a během dvou týdnů přibrala dalších pět.. Tak teď zjišťujeme, jestli náhodou nemam preeklampsii, doufám, že ne. V nejhorším by to znamenalo vyvolaný porod.. Což samozřejmě nechceme. :) (Update: Preeklampsii nemám, ani nic jiného. :))
Tak mi držte palce, ať můžu v porodnici předložit svá porodní přání a co nejvíc z nich si vyplnit. Jelikož nevím, o čem bych Vám k těhotenství ještě napsala, myslím si tak, že další příspěvek už bude s miminkem za zády, v náručí nebo po boku. Jedině tak ta porodní přání, kdybyste chtěli vědět, co si přeju a proč, dejte vědět. :) A jak se to blíží, tak můžu psát elaboráty o strachu z porodu.. :D

Mějte se krásně a držte mi palce. :) Budu to v příštích dnech a týdnech potřebovat.. :)

Vaše Wopice

I am in the end. It spent so quickly. Surprise. Efficiency. Just 1 kg up? Uncertain finish.

It seems unbelievable that 95% of this pregnancy is behind me. Girls told me not to prepare anything during pregnancy, to keep it for the end. They told me, that the end will be so long and I will be bored and anxious. Well I was anxious first 4 months. The end is like one quick slide.
I made a reserach in the beginning what can I do and what can’t. I found out that I can do everything what I did before. Just not to start with anything new. What did I do before? I bellydanced, rode a bike, swam and hiked. I am not a sportsman. And I show it everywhere. I do ride a bike wearing my skirts, I also hike with no shoes and also in my skirts. But it must be a nonsport skirt. No clever materials. :)
Well I kept dancing. Just my teacher pretended she didn’t know. Thank you very much. Because they usually send you away for first trimester - just because of accusations of sad women. Thank you again for giving me the faith. I still do dance until now.
Sometimes I went for a bike. That was a huge surprise. I thought that it would be difficult and I would impede others but I didn't and after we came back, I had so much energy and my physical aspect got so much better after every ride. It seemed unbelievable. Every kind of physical encubrance gave me much more than nonpregnant. Just few steps or kilometers or paces and I felt physicaly much better. I could do much more second day.
These days, few days until my delivery day I still dance and walk. Both feel very well to me even though sometimes a bit unconfortable. :) There are moves during bellydancing that I don't do anymore.. :)
I am not generalizing but from my experience, every move made during pregnancy was beneficial for me. I would reccomend it to everyone, just try and you can stop whenever you want. It has one other advantage. There aren't that many kilograms to get rid of. Few weeks ago I had only one kg up from my prepregnancy weight, then I started to save the water (for Sahara times, I guess :D) and during two weeks I gained another five, my doctor even tested me for Preeclampsia. That could mean even a cause a birth. Update: I don't have it. :)
So please hold your thumbs for me, so I can tell all my birth plans to doctors and make them to complete them. :D At least some of them. :)
Since I don't have very much to say about pregnancy anymore, I guess that next story will be with my baby aside. Allthough I could write about my birthplan if you are interested or since the birth is getting closer I can write essays about fear from the birth.. :D So let me know, if you are interested in something of these.. :)

Have an amazing time and hold your thumbs for me please, I am gonna need it in next few weeks.. :)
Yours Wopice :)

Domácí panička 4.02 - Sdílet či nesdílet? / The housewife 4.02 - to tell or not to tell?

English is below... 

Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.

 Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?

Moje těhotenství je nuda!

(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D  Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.

Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná. 

Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor. 

To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)

Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství.

Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků, ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?

Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)

Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.

On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why? 

MY pregnancy is boring!

(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship. 

Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...

Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :) 

But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog 
 Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D 
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)

So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)

Have a nice time.
Yours Wopice.