Wopice máma: Začal zlobit. Co s tím?

Dneska to začalo. Můj syn začal zlobit. Ráno jsem s ním byla v pokojíčku a on mě strašně tahal za vlasy. Trhal mi je.. A nechtěl přestat, ještě se mi smál... 

 

Bylo to nějak takhle.

Jen aby to nebyl suchej text :D (kožené capáčky jsou skvělá věc)

Divoká noc, plakal desítky minut, aby usnul na pár minut a začal znova plakat. Tatínek se ráno zapojit nemohl, protože si v těch vedrech uhnal úpal jako prase a celý víkend se z toho dával do kupy. Tak, když mladý pán vstával v půl sedmý - což je na něj brzo - zvedli jsme se, šli do pokojíčku, kde vím, že je bezpečno, on si hrál a já pospávala. Občas jsme přečetli knížku, většinou si hrál sám. Pak mě začal tahat za vlasy. A znova. A trhal. Přestala jsem vrčet, otevřela oči a mluvila na něj a on zase. To byla ta chvíle, kdy jsem vybouchla. Vyštěkla jsem, ať už toho sakra nechá...

Vezměme si to znova od začátku.

Hrozná noc. Nemůžu spát, celej den jsem pil vodu a baštil, ale vůbec se mi v tom horku nechtělo pít mámino mlíko. Teď mi strašně chybí. Máma to vůbec nechápe, dává mi znova vodu a vůbec mi nenabízí mlíko. Pláču tady jak blázen, jsem strašně unavenej a ona furt nic. Konečně jí to došlo. Jenomže jsem u toho hned usnul, jak jsem byl rád a za chvíli jsem zase vzhůru a potřebuju se konečně pořádně napít.. Ta máma je v noci fakt natvrdlá. No naštěstí už jí došly síly a to mlíko mi dala za chvilku.. Ráno si jdem hrát do pokojíčku. Chci mámě ukázat, co jsem se zas naučil a trošku s ní zablbnout, ale ona leží a odpočívá. Tak jí nechám. Hraju si sám. Občas jí podám knížku, někdy mi ji přečte, jindy nereaguje. Už si tady sám hraju dost dlouho. Začínám mít hlad a žízeň. Volám.. ale máma furt leží. Tak po ní lezu, mě pohladí, ale leží dál. Vím, co jí bezpečně vzbudí. Vždycky ji to bezpečně probere... Zatahám ji za vlasy. Vrčí. Znova. Vrčí. Tak pořádně a nějakej i utrhnu. Vyskočí a povidá, ať to nedělám, že ji to bolí. Jupí... Reaguje. Ale ne. Znova si lehla a neposlouchá mě. Já už ji ale fakt potřebuju. Tak zatahám znova. Jak jinak jí to mam říct? Zavrčí na mě plná vzteku, ať toho sakra nechám. Takhle jsem ji nikdy neviděl. Jde z ní hroznej strach. 

  Jeden z nás tady lže?

Nebo se na to každý díváme z jiného pohledu? Když se za chvíli sejdem i s manželem u snídaně, povídám mu, co se stalo. Že jsem poprvé takhle vyjela. On se ptá, jak malej reagoval.. Říká:”No když se to dělá jen občas jako s rozumem, tak to asi může...” Ani jsem ho to nenechala dokončit. Nemůže. Fakt ne. Vopravdu mi to ujelo, nejspíš jsem ho přes tu ruku ani nepleskla, nevím. Neplakal. Díval se strašně zaraženě, vyděšeně... Asi to nebylo nic zásadního. A nejspíš se mi to ještě někdy stane znova. Ale fakt, nejde to ospravedlňovat nějakou výchovou nebo čím. On jenom potřeboval mámu a jediný, co na ni platí, když je unavená, je tahání za vlasy. Ještě se na mě smál.. No já to dycky beru jako výsměch.. Ale on se prostě směje, že konečně reaguju.. A já ho za to “potrestala” řevem? A proč jsem toho prakticky hned litovala a málem to obrečela?
O tomhle a spoustě dalších rodičovskejch móresů čtu každou chvíli nějakej článek. Mám ráda Výchovu nevýchovou. Paní Králová tam prosazuje velmi odlišnej přístup k životu s dětmi. Posílá každou chvíli nějaký mail s tipem, nebo se dá přihlásit do online kurzu. Ten je na mě ale celkem drahý, tak jsem spokojená s občasným mailem. Podle mě princip je v tom, že to není způsob, jak děti donutit, aby dělaly co chceme. Princip je v tom, pustit nadvládu nad nimi a vzít je do party jako rovnocenné členy.

I mně nějakou dobu trvalo, než jsem to pochopila. Ale hodně mě zasáhnul článek na webu www.svobodauceni.cz, který se věnuje adultismu. Hlavně v jeho druhém pokračování se srozumitelně píše, jak takový přístup ničí pohled lidí na svět a jak se ho zbavit.

Adultismus je podle definice z výše jmenovaného článku:„veškeré chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé, a že mají právo v mnoha ohledech působit na mladé lidi bez jejich souhlasu.” 

 Tenhle článěk mi otevřel oči a utvrdil mě v tom, co jsem do té doby tak nějak dělala nevědomě a trošku jsem to i tajila, protože vysvětlete lidem kolem sebe, že nebudete svoje dítě učit dělit se o lopatku na pískovišti, když pro to nemáte jiný argument, než že vám to přijde blbý. Dneska jsem rozhodnutá to prostě nědělat. Co budu dělat, až vrazí někomu facku, protože mu ten někdo třeba vezme hračku? To ještě nevím. Ještě se nám to nestalo. Poprosila jsem maminku kamarádka (čistě náhodou je to moje kamarádka), aby neřešila, pokud si kluci budou navzájem nějak škodit. Aby svýmu synovi nebránila, když si bude chtít vzít Ňůňovu hračku, nebo když se budou prát pro jiný důvod. Já to totiž taky nechci dělat. Kluci jsou skoro stejně staří, není jediný důvod jim do jejich vztahu nějak zasahovat. Ňůňa je zvyklej už teď řešit si svoje problémy sám. Když mu někdo vezme hračku, tak si jde najít jinou, nebo si ji prostě vezme zpátky, nebo čeká, až se hračka uvolní. S cizím dítětem na hřišti to asi nechám být a pokud to se mnou bude chtít někdo řešit, tak zkusím přijít na důvod, proč tu facku vrazil a případně ho poprosím, aby příště třeba zařval jako tygr nebo zadupal jako slon a pak ať zkusí vyjednat vrácení hračky...

Možná vás při čtení napadá ještě jedna věc. No dobře, potřeboval mámu, ale přece si nemůže dovolit jí ubližovat... Tohle si k mamince nemůžeš dovolit... Cti otce svého a matku svou... že? No i to je bohužel podle mě špatně. Samozřemě.. Cti své rodiče.. Ale kde je Cti syna svého a dcerou svou? Taky jeden pěknej článek o tom, jací lidé rostou z dětí, které jsou vychovávané k úctě k rodičům ovšem bez úcty k sobě je tady. Jak může někoho ctít a respektovat, když mu ještě nikdy nikdo neukázal, jaké to je, když je respektován a ctěn? Neustále slyším:"No tohle jsem svoje děti nikdy nenechala dělat. To mu dovolíš? Nestrkej to do pusy. Nelez tam. Vem mu to, vždyť to vožužlá." Musím říct, že obě babičky už si celkem zvykly na to, že náš Ňůňa zkoumá svět všemi smysly a téměř bez omezení. Omezení přichází ve chvíli, kdy by mohl ohrozit svůj život nebo třeba zažívání... ale nesly to těžce. A já se jim nedivím. Samy tak byly vychované a vychovaly tak i své děti. Nás.
Já ale říkám dost. Jak se píše v obou zmíněných článcích, takový přístup nevychová zdravé a sebevědomé jedince. Vychová zaměstnance, kteří budou svoji práci dělat proto, že jim někdo řekl, aby ji udělali. Případně pro pochvalu. Pro odměnu. Pro peníze. A lidi, kteří byli prvních 20 svého života řízeni autoritou a tak trochu utiskováni... takoví lidi berou za samozřejmost, že jsou na světě jiní utiskovaní lidi... Je pak pro ně v pořádku, když v práci nebo ještě i ve škole je někdo utiskován, šikanován nebo třeba jen nespravedlivě hodnocen. Sklopí oči, protože to není jejich věc. Pokud se to má změnit, musíme změnit přístup k našim dětem... I když to znamená pár vytržených vlasů, než se naučí probrat mě nějakým lidštějším způsobem.. Třeba studenou vodou. :D Věřím, že se spolu dokážeme domluvit na všem. Bez řvaní. Třeba s trochou vzteku. Bez ubližování jedné či druhé straně.

Samozřejmě, už vás slyším:”Jen počkej, až bude starší.” Blaa blaa blaa. Nezlobte se, ale to už mě opravdu otravuje. Je mi jedno, jak vychováváte svoje děti, nesoudím nikoho než sebe, tak se mi nesnažte brát iluze. Jestli to jsou iluze, tak na to přijdu sama. Jestli nejsou, zbytečně mi přidáváte důvody k pochybám a obavám. A jako mámy víte, že takových máme každá dost. Výbuch vzteku neodpustím sobě. Vy si každá vychovávejte své děti podle svého. Žádná cesta není pro všechny, spíš naopak. Každý má svoji cestu.

Chtěla jsem napsat něco víc hloubavýho než jenom plenky, prdíky, hračky, tuti nuni. Ale zdá se mi to takový dost chaotický, nicméně zbývá mi nejspíš jen pár minut, než se mladý pan probudí, tak šup s tim do světa.

Mějte se krásně.

Vaše Wopice