Porodní přání - představy a realita

Hotovo. Strach. Očekávání. Bolest. Radost.

Zdravím Vás po dlouhé době. Na začátek Vám chci říct, že já i miminko jsme oba šťastní a zdraví. :) 

Teď k věci. Každé těhotenství končí porodem. No ani já se tomu nevyhnula. Bála jsem se toho jako čert kříže. Nicméně jsem si představovala, jak se tím tak nějak protančím, kontrakce prodýchám, mezitím si s mužem a naší průvodkyní popovídáme.. Prostě takovej pěknej den jsem si malovala. :) Měla jsem připravená porodní přání - protože plán mi přijde dost naivní.. :) 

Tady jsou tak, jak jsem je napsala pro zdravotnický personál v porodnici (je to celkem osobní, ale pár lidí už se mě na to ptalo, tak co.. třeba to někomu pomůže): 

Pochopte prosím, že jsem v nemocnici poprvé v životě, proto jen pobyt tady je pro mě velmi nepříjemný a stresuje mě. Zároveň Vás prosím, než se mnou začnete něco řešit, představte se mi, moc mi to pomůže.

Porod:

• První dobu porodní se volně pohybuji podle své potřeby, třeba ve sprše, na míči nebo jinde. Volnost je pro mě velmi důležitá. 
• Hraje nám naše hudba
• Porodní asistentky ani lékaři mi nenutí žádné urychlovače ani jiné podpůrné prostředky, pokud to považují za vhodné, nejprve nás (mě a oba mé doprovody) informují o VŠECH možných vedlejších účincích pro mě i miminko. Teprve potom se můžu rozhodnout. 
• Nepřeji si nástřih hráze.
• Během druhé doby porodní mám možnost zvolit si a měnit pozici podle své potřeby. Nikdo na mě nekřičí, nehecuje mě. Takový způsob komunikace mě odrazuje od spolupráce. Ale ocením podporu (dýchání, polohy atd.)
• Miminko v ideálním případě beru do ruky já nebo tatínek miminka. Porodní asistentka nebo lékař zasahují pouze v případě nejvyšší nutnosti - komplikací apod.
• Miminko jde z porodních cest přímo ke mně na břicho, kde tráví první desítky minut. V případě, že toho nejsem ihned schopná, tráví tento čas na holé hrudi tatínka - deku a čepičku pro miminko máme v tašce, aby mu nebyla zima. V případě, že jsem schopna, čekáme, až se miminko přisaje k prsu a podpoří tak vyloučení placenty. 
• Nezáleží mi na tom, kdo přestřihne pupeční šňůru, záleží mi na tom, aby byla přestřižena až po dotepání.

Po porodu: 

• Vyšetření miminka probíhají po konzultaci s námi, vždy v naší přítomnosti, co je možné vyšetřit v náruči rodiče, to se vyšetřuje v náruči rodiče. 
• Nesouhlasíme s jakýmikoli vpichy do tělíčka miminka v prvních dnech po narození a přejeme si, aby nebylo koupáno mýdlem po celou dobu pobytu v nemocnici. 
• Prosíme o placentu. 

Na svých přáních netrvám v případě, že by jejich vyplnění přímo ohrozilo můj nebo život miminka. 

Moc Vám děkuji za pochopení a za vlídné přijetí. 

To by mohlo stačit. :) 

Zajímá Vás, co se mi splnilo? :) Vlastně skoro všechno a to, co se nesplnilo, jsem v tu chvíli ani nechtěla. Přesto to byl fakt strašnej den. :D Nebudu Vás znechucovat ani strašit detailama, nebojte se. :) 
První dobu porodní jsem se skutečně mohla pohybovat, jak jsem chtěla, pokud jsem nebyla zrovna na kapačce, aby nám zpomalili kontrakce, které předtím vyvolali tabletkou, neboť už bylo 12 dní po termínu. Musím říct, že jsem toho využila na maximum a mezi kontrakcemi stíhala i usínat. 

Jestli hraje nebo nehraje hudba mě vůbec nezajímalo. :D Co Vám budu povídat, tancovat se rozhodně nedalo, jediný způsob, jak se to dalo vydržet, bylo klečet a být v předklonu. Ve sprše, mimo ni, i na tom lehátku. Kozu na mě nikdo nezkoušel. :D Asi viděli, že je to bezpředmětný. :D Opravdu mi nikdo nic nenabízel a ve chvíli, kdy jsem o to žadonila (jo, já odpůrce všeho :D), tak už samozřejmě bylo pozdě. To naše průvodkyně Renča samozřejmě věděla. :) Hráz nikdo nastřihnout nestihl a v poloze, ve které jsem byla, to ani moc nešlo. 
Druhá doba porodní - to co známe všichni z filmů, jak se tam jako tlačí a řve.. Tak to jsem rozhodně nestihla měnit polohy a ani jsem se o to nepokoušela. Nejspíš díky tabletce to byl dost fofr. Porodní asistentka mi opravdu dobře radila, jak být efektivní ("Zkuste maminko tolik neřvat a tu sílu dát do tlačení.") a náš synek byl za chvilku venku. 
Miminko jsme chtěli držet sami, ale já fakt nemohla a tatínka jsem tak pevně držela za ruku, že taky nemohl. Takže s naším dovolením ho chytala porodní asistentka, potom už byl u tatínka nebo u mě. 
Bonding... No.. jako bylo by to fakt prima, ale i když už jsem si pak lehla a měla volné ruce, bála jsem se držet si ho na těle, poskakovala jsem po té posteli jako hrnec na rozpálených kamnech, neboť mě ještě trochu šili. I přesto se miminko stihlo přisát a dívali jsme se si do očí i když to nebylo hned a tělo na tělo.. To jsme potom dohnali doma. V porodnici to tak nějak nešlo. Do pokoje tam furt někdo leze. 
Miminko bylo vyšetřované skutečně vždycky po našem souhlasu, vždy v naší přítomnosti. Aby nám do něj nepíchali, měli jsme pro něj vitamín K v kapičkách a dodnes jej kapeme. Jehle se nevyhnul, měl žloutenku a to musím přiznat, že jsem vysrábla a nešla jsem s ním, neboť mu krev brali z hlavičky a ačkoli se to dělá běžně a prý protože tam míň cejtěj a rychleji se hojej a bůhví co ještě, tak u toho jsem teda být nechtěla. K čemu by mu tam byla matka v mdlobách, ne? 
Ještě koupání mýdlem.. :D haha. Ještě ten večer po porodu nám přišla sestřička povědět, jak se o miminko máme starat a vysvětlila, že všechny děti se koupou, protože pak na ně sahají sestřičky a děti jsou z porodních cest od nás "umazané" a mohly by se (sestřičky) něčím nakazit.. Tak jo.. Tak nám hned ukázala, jak se děti koupou.. No a než jsem tam dolezla a stihla se nadechnout, tak už ho patlala nějakým Johnsonem nebo čim.. Tejden jsem ho pak musela mazat. Ale to bych třeba musela i tak, než si zvyknul na život na suchu.. :) 
Placentu nám dali. ;) 
Tak to byl náš slavný den. Bez bolesti to teda nebylo, to se mi nepovedlo, ale jinak musím říct, že má přání se víceméně splnila. Za to porodnici děkuju. Jo.. pamatujete na toho doktora, jak jsem od něj na začátku těhotenství utekla? :) Tak ten byl u mého porodu a šil mě. :D Choval se velmi profesionálně a byl úplně v pohodě. :) Možná Vám tu chybí nějaké shrnutí či ponaučení.. No .. To je asi tím, že sama nevím a mám to tak nějak v mlze a to, že na to časem zapomenete bude asi opravdu pravda, už zapomínám. Ne na zážitky, ale na intenzitu. :)
Jak jste to měli vy? 
Mějte se krásně. 
Vaše Wopice

I am very sorry to my english readers.. I'll try to catch up soon...

Jak jsem v těhotenství sportovala./Sport during my pregnancy.

English is below.

Jsem u konce. Uteklo to jako voda. Překvapení. Efektivita. Jen 1 kg nahoře? Nejistý konec.

Přijde mi neuvěřitelný, že 95% těhotenství je za mnou. Holky povídaly, ať na začátku nic nechystám, že prej konec se strašně potáhne a budu se nudit a bude se to zdát nekonečný.. No tak musím říct, že táhly se první 4 měsíce, ten konec je vopravdu jeden velikej tobogán. Nicméně k věci... :)
Na začátku jsem samozřejmě zjišťovala, co všechno můžu a nemůžu v těhotenství dělat. Zjistila jsem, že můžu dělat všechno, co jsem dělala dosud a že nemám začínat s ničím novým. Tak co jsem dělala předtím? Tancovala jsem břišní tance. Jezdila sem tam na kole, plavala a chodila po výletech. Rozhodně nejsem žádnej sportovec a vždycky to dávám patřičně najevo, napřiklad tím, že na kole jezdím v sukni a na výlety chodím nejradši bosky a taky v sukni. :) Ale pozor.. V NESPORTOVNÍ sukni, žádný chytrý materiály. No tak jo. Nezačínat nic novýho mi jde. Tancovala jsem teda dál i během prvního trimestru, naše lektorka dělala, jakože to neví. :) Díky Evi. Protože z takových kurzů Vás obvykle na první tři měsíce vyhodí, aby se chránili před nějakými žalobami nebo spíš častěji obviněními ze strany nešťastných žen. Děkuji ještě jednou za důvěru. :) Tanec mi dělá doteď hodně dobře.
Sem tam jsem vyrazila na kolo. A tam jsem opravdu byla překvapená. Říkala jsem si dopředu, jak budu ostatní brzdit a jak se mi pojede špatně. Ale naopak, jezdilo se mi až do 7. Měsíce skvěle a po každé jízdě mi krutě stoupla fyzička. Zdálo se mi to až neuvěřitelný. Jakákoli námaha během těhotenství měla dvakrát takovej efekt než mimo těhotenství. Stačilo se trošku hejbat a hned jsem se cítila mnohem líp. S chůzí to bylo hodně podobný.

Momentálně, prakticky už jen necelé týdny do porodu, mi zbývá chůze a tanečky. Obojí mi pořád velmi svědčí i když to začíná být sem tam nepohodlné. :)) A jsou pohyby které si během tance odpouštím. Lektorka na mě taky výhružně kouká, že jestli si je neodpustím, tak mě vykáže.. :))
Samozřejmě nemůžu mluvit za ostatní, za sebe však pohyb v těhotenství fakt doporučuju, vždycky se to dá přerušit, když to nesvědčí. Další výhoda je v tom, že člověk pak nemusí shazovat tolik kil.. i když jak se to vezeme. Ještě před pár týdny jsem měla nahoře jenom 1 kg. Fakt. Pak jsem ale začala nabírat vodu a během dvou týdnů přibrala dalších pět.. Tak teď zjišťujeme, jestli náhodou nemam preeklampsii, doufám, že ne. V nejhorším by to znamenalo vyvolaný porod.. Což samozřejmě nechceme. :) (Update: Preeklampsii nemám, ani nic jiného. :))
Tak mi držte palce, ať můžu v porodnici předložit svá porodní přání a co nejvíc z nich si vyplnit. Jelikož nevím, o čem bych Vám k těhotenství ještě napsala, myslím si tak, že další příspěvek už bude s miminkem za zády, v náručí nebo po boku. Jedině tak ta porodní přání, kdybyste chtěli vědět, co si přeju a proč, dejte vědět. :) A jak se to blíží, tak můžu psát elaboráty o strachu z porodu.. :D

Mějte se krásně a držte mi palce. :) Budu to v příštích dnech a týdnech potřebovat.. :)

Vaše Wopice

I am in the end. It spent so quickly. Surprise. Efficiency. Just 1 kg up? Uncertain finish.

It seems unbelievable that 95% of this pregnancy is behind me. Girls told me not to prepare anything during pregnancy, to keep it for the end. They told me, that the end will be so long and I will be bored and anxious. Well I was anxious first 4 months. The end is like one quick slide.
I made a reserach in the beginning what can I do and what can’t. I found out that I can do everything what I did before. Just not to start with anything new. What did I do before? I bellydanced, rode a bike, swam and hiked. I am not a sportsman. And I show it everywhere. I do ride a bike wearing my skirts, I also hike with no shoes and also in my skirts. But it must be a nonsport skirt. No clever materials. :)
Well I kept dancing. Just my teacher pretended she didn’t know. Thank you very much. Because they usually send you away for first trimester - just because of accusations of sad women. Thank you again for giving me the faith. I still do dance until now.
Sometimes I went for a bike. That was a huge surprise. I thought that it would be difficult and I would impede others but I didn't and after we came back, I had so much energy and my physical aspect got so much better after every ride. It seemed unbelievable. Every kind of physical encubrance gave me much more than nonpregnant. Just few steps or kilometers or paces and I felt physicaly much better. I could do much more second day.
These days, few days until my delivery day I still dance and walk. Both feel very well to me even though sometimes a bit unconfortable. :) There are moves during bellydancing that I don't do anymore.. :)
I am not generalizing but from my experience, every move made during pregnancy was beneficial for me. I would reccomend it to everyone, just try and you can stop whenever you want. It has one other advantage. There aren't that many kilograms to get rid of. Few weeks ago I had only one kg up from my prepregnancy weight, then I started to save the water (for Sahara times, I guess :D) and during two weeks I gained another five, my doctor even tested me for Preeclampsia. That could mean even a cause a birth. Update: I don't have it. :)
So please hold your thumbs for me, so I can tell all my birth plans to doctors and make them to complete them. :D At least some of them. :)
Since I don't have very much to say about pregnancy anymore, I guess that next story will be with my baby aside. Allthough I could write about my birthplan if you are interested or since the birth is getting closer I can write essays about fear from the birth.. :D So let me know, if you are interested in something of these.. :)

Have an amazing time and hold your thumbs for me please, I am gonna need it in next few weeks.. :)
Yours Wopice :)

Domácí panička 4.03 -Těhotné ženy se musí těšit na miminko a nesmí se těšit na porod./ The housewife 4.02 - Pregnant woman must be excited from having a baby but mustn't be excited from giving them a birth.

English is below...

Zase jsem jiná. Neumím se těšit? Neumím se bát porodu?

Vlastně jsem tohle téma ani moc neprožívala. Jenom mi tak vrtalo hlavou, jestli jsem jako normální. Sestřička se na mě pokaždé významně podívá, když najde tep srdíčka našeho potomka v očekávání, že se rozpláču štěstím.... Stejně tak se na mě dívá po ultrazvuku... A pak zjistím, že ostatní to berou jako za nejhezčí chvilky těhotenství, když můžou své drobečky vidět na obrazovce. Skoro jakoby to mimo obrazovku nebyla pravda. No asi to mam zase trochu jinak.
Já to prostě takhle neumím prožívat.
Jsem těhotná poprvé a je to dost "jednoduché" těhotenství, tak mi promiňte mou naivitu, když říkám, to co říkám. Od začátku mám pocit, že je moje dítě v naprostém pořádku. Vnímám, že tam je, i když ho zrovna nevidím na obrazovce nebo neslyším jeho srdce. Teď když sebou mele, je to samozřejmě intenzivnější, ale já to tak měla už předtím. Nevím proč. A v příštím těhotenství to budu prožívat asi zase jinak. Ale v tomhle těhotenství mě někdo uvnitř mě ujišťuje, že ví, co dělá a že je to v cajku. Ale to není všechno.

Dneska se těším, až ho poprvé budu držet v náručí a doufám, že to bude hned, jak se podívá na svět. Ale nebylo to tak od začátku. Přestože je to velmi chtěné a dlouho plánované miminko, neuměla jsem se na něj těšit, neuměla jsem si ho představit, nedokázala jsem si představit, že ten mrňavej mimozemšťan uvnitř mýho těla je skutečně člověk, že bude vypadat jako můj muž a že změní můj život od základu. 

A navíc jsem se bála, že když si to neumím představit, tak to asi nedopadne. To je moje zkušenost, že když si neumím představit, třeba jak jsme na koncertě, tak vím, že s ním nemám moc počítat, protože tam pravděpodobně nedorazím. Někdy si o tom můžeme popovídat víc dopodrobna. :) 

Nevěděla jsem si s tím rady, ale nechtěla jsem tomu přikládat moc velkou váhu. Tak jsem jednoduše nechala všechno plynout, to mi obvykle vychází dokonale a vyřeší to samo spoustu otázek a "problémů". Najednou jsem slyšela jiné budoucí matky říkat, že si taky nedokážou své děti představit a přesto porodily zdravá veselá dítka. Dočetla jsem se, že je to přirozené. Vlastně mě překvapilo, že o tom někdo psal. Myslela jsem, že to mám takhle jenom já, tu úchylku s představivostí a realitou a budoucností a tak... Potom jsem se přihlásila na kurz propojení s pánevním dnem.

Vřele doporučuju všem, kdo se na kurzu chtějí dozvědět něco o sobě a fungování těla a mysli a emocí a až tak je nezajímají předepsané možné chvaty na držení novorozenců  :) (to jsem teď slyšela, že v některých porodnicích na kurzech ženám cpou do hlavy :D ). 

No a na tom kurzu jsme dělaly i takový šílenosti, že jsme si představovaly. Představovaly jsme si jak jsme na bezpečném místě a držíme v náručí naše miminko. Příběh byl delší, ale tohle je stěžejní. No jak tam tak ležím a představuju si, jak našeho drobečka držím v náručí, najednou vidím, že má modrá kukadla po tátovi a malej kulatej nosík a se zájmem mě pozoruje taky. Od té chvíle jsem zase o něco klidnější. On je totiž dost borec. :D
Vlastně od té chvíle, kdy jsem si dovolila ho vidět, se na něj těším víc a víc. I přesto mi to ještě pořád stěžoval ten porod, že jo. Já se jako chtěla těšit na své miminko, ale furt jsem si říkala, no nemůžu se na něj těšit, protože to bych se musela těšit i na porod a to přeci nejde. Pač ten strašně bolí a budu v porodnici plný doktorů a dezinfekce...
Taky už chápu, proč jsou některý ženský na to slovo tak háklivý. Obvykle to rádi používají lidi, když chtějí říct, že jim nějaký úkol dal pořádně zabrat.. BEZVA. Jednu dobu jsem se ptala kamarádek, jestli se bály nebo bojí porodu. Dneska už bych se nezeptala. Jednak většina z nich ho má za sebou, ale hlavně já si uvědomila, že se ho NEMUSÍM bát. A co víc... Já se na něj můžu těšit. MAGOR CO? No asi jo. Ale upřímně. Jestli to mám zvládnout, tak jediná cesta pro mě je se na to těšit.
Porod nemusí bolet. Porodníci nemusí být neslušná bezohledná hovada. Novorozenecké sestry nemusí být bezcitné zlé tetky. Nakonec do porodnice nemusím ani dojet. :D Můžu si porod užít, můžu ho dokonce prožít a s láskou na něj vzpomínat celý život, jaká to byla krása. Lékaři se můžou chovat jako skuteční profesionálové a mohou se mnou nakládat jako se sobě rovným člověkem. Sestry na novorozeneckém mohou respektovat moje přání a nebrat mi miminko a nemýt ho hnusným chemickým mýdlem. :)
 Tak jsem začala být háklivá na větu:" byl to porod", ale trochu z jiného hlediska.. Vyvolává to v lidech pocit, že porod je hrozná zkušenost. A ona často je. Ale to neznamená, že to tak musí být.  Moje vlastní zkušenost mě naučila, že to, na co se soustředím, se mi stane. Takže když se teď budu soustředit na strach z porodu a bolestivý porod a komplikace při porodu, co se mi asi tak může stát? Ale co když se budu soustředit na uvolnění, pohodu, kontrakce místo bolestí, lásku, klid? Co se mi pak může stát? Realista by řekl, že v obou případech naprosto stejné strašné věci. :) Nicméně když se na porod budu těšit, tak aspoň nestrávím další dva a kus měsíce ve stresu a až to přijde... Budu odpočatá a v klidu a minimálně na ty HRŮZY budu mít víc sil. :)  A třeba se mi podaří mít i ten pěknej bezbolestnej porod. :))
Držte mi palce. Doufám, že na konci října Vám s úlevou sdělím, že to jde. :)
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

I am different again. Can I be excited? Can I be afraid of birth?  

Am I normal? At my doctor's office they always look at so weirdly when they find a heartbeat of my baby. Like they expect me being in tears of happiness or something. Same with ultrasound. Then I talk to women and they actually were almost in those tears when they saw theire babies on the screen. It almost feels like it is not true until you see it on the screen. hmm. Looks like I am different again. 

I just cant be that emotional or feel it that deep.

This is my first pregnancy and it is pretty easy so excuse my naivity when I say what I say. Since the beginning I feel that my baby is completely allright. I feel that he is in there even when I couldn't see him or feel his kicks. I will probably feel totally different things in my next pregnancy or pregnancies but during this one somebody inside me is assuring me, that he knows what to do and is okay. 

But that is not all. Today I am looking forward to have my baby in my arms and hope that it will be right after he sees the world. But that wasn't from the beginning. Despite this baby is very very long time wanted and planned, I coudn't imagine him. I couldn't look forward to meet him. And that scared me a lot.

I believe that when I can't imagine being (for ex.) on some concert I shouldn't count on going there. Almost always when this happens I end up not going there... Some time we can talk about this a bit more.. :)

 I didn't know what to do but I didn't want to put a big weight on that so I let it go. That works to me all the time.. :) suddenly I heard other preggers talking about same thing and they delivered perfectly healthy babies. :) I read that this is natural. Actually it suprised me that somebody cares about my capability of imagination. I was suprised that somebody wrote about it. I thougt that this imagination thing is just mine ...
Than I went to course. I learned about my pelvic area where we made so many strange things. They made me to lie on a floor and imagine... To imagine being on safe place and holding my little baby in my arms. Suddenly I can see my baby boy being in my arms, having a daddy's blue eyes and round small nose and watching me also. :) Since this moment I am more confident again. What a brave baby am I having. :)
May be I would look forward to meet him much sooner if there wasn't a birth... I wanted so, but when I remebered giving a birth, I couldn't. Because it is painfull and terrible of course. Can't forget that I'll be in hospital full of doctors and dezinfection... Then I listened to one lady talking about painless birth and I realized that I don't have to be afraid of that. Even more. I can look forward to it. CRAZY RIGHT? Guess so. But honestly.. If I am supposed to make it, only way for me is to look forward to it. Birth doesn't have to be painfull. Hospital staff doesn't have to be rude. In the end I don't have to end up in the hospital. :D I CAN enjoy birth of my baby. I can even experience it well and until the end of my life remember it as amazing lovely time. Doctors can be profesinals and can treat me like equal. Sisters can respect my wishes and do not take my baby away from me and bath him in some chemical soap. :)
So why would I concentrate on all those terrible things when I can relax and I can even relax during my delivery? I learned that what I have in my mind, that will happend to me.. So what would you have in your mind? :) the outcome can be equal, but when I start my delivery relaxed and happy I will definitely have much more energy for that. :) And I may even have that painless birth... :)
Hold your thumbs for me so I can come in the end of october and tell you it was like I imagined.. :)
Have a nice time.
Yours Wopice. :)