Domácí panička 4.03 -Těhotné ženy se musí těšit na miminko a nesmí se těšit na porod./ The housewife 4.02 - Pregnant woman must be excited from having a baby but mustn't be excited from giving them a birth.

English is below...

Zase jsem jiná. Neumím se těšit? Neumím se bát porodu?

Vlastně jsem tohle téma ani moc neprožívala. Jenom mi tak vrtalo hlavou, jestli jsem jako normální. Sestřička se na mě pokaždé významně podívá, když najde tep srdíčka našeho potomka v očekávání, že se rozpláču štěstím.... Stejně tak se na mě dívá po ultrazvuku... A pak zjistím, že ostatní to berou jako za nejhezčí chvilky těhotenství, když můžou své drobečky vidět na obrazovce. Skoro jakoby to mimo obrazovku nebyla pravda. No asi to mam zase trochu jinak.
Já to prostě takhle neumím prožívat.
Jsem těhotná poprvé a je to dost "jednoduché" těhotenství, tak mi promiňte mou naivitu, když říkám, to co říkám. Od začátku mám pocit, že je moje dítě v naprostém pořádku. Vnímám, že tam je, i když ho zrovna nevidím na obrazovce nebo neslyším jeho srdce. Teď když sebou mele, je to samozřejmě intenzivnější, ale já to tak měla už předtím. Nevím proč. A v příštím těhotenství to budu prožívat asi zase jinak. Ale v tomhle těhotenství mě někdo uvnitř mě ujišťuje, že ví, co dělá a že je to v cajku. Ale to není všechno.

Dneska se těším, až ho poprvé budu držet v náručí a doufám, že to bude hned, jak se podívá na svět. Ale nebylo to tak od začátku. Přestože je to velmi chtěné a dlouho plánované miminko, neuměla jsem se na něj těšit, neuměla jsem si ho představit, nedokázala jsem si představit, že ten mrňavej mimozemšťan uvnitř mýho těla je skutečně člověk, že bude vypadat jako můj muž a že změní můj život od základu. 

A navíc jsem se bála, že když si to neumím představit, tak to asi nedopadne. To je moje zkušenost, že když si neumím představit, třeba jak jsme na koncertě, tak vím, že s ním nemám moc počítat, protože tam pravděpodobně nedorazím. Někdy si o tom můžeme popovídat víc dopodrobna. :) 

Nevěděla jsem si s tím rady, ale nechtěla jsem tomu přikládat moc velkou váhu. Tak jsem jednoduše nechala všechno plynout, to mi obvykle vychází dokonale a vyřeší to samo spoustu otázek a "problémů". Najednou jsem slyšela jiné budoucí matky říkat, že si taky nedokážou své děti představit a přesto porodily zdravá veselá dítka. Dočetla jsem se, že je to přirozené. Vlastně mě překvapilo, že o tom někdo psal. Myslela jsem, že to mám takhle jenom já, tu úchylku s představivostí a realitou a budoucností a tak... Potom jsem se přihlásila na kurz propojení s pánevním dnem.

Vřele doporučuju všem, kdo se na kurzu chtějí dozvědět něco o sobě a fungování těla a mysli a emocí a až tak je nezajímají předepsané možné chvaty na držení novorozenců  :) (to jsem teď slyšela, že v některých porodnicích na kurzech ženám cpou do hlavy :D ). 

No a na tom kurzu jsme dělaly i takový šílenosti, že jsme si představovaly. Představovaly jsme si jak jsme na bezpečném místě a držíme v náručí naše miminko. Příběh byl delší, ale tohle je stěžejní. No jak tam tak ležím a představuju si, jak našeho drobečka držím v náručí, najednou vidím, že má modrá kukadla po tátovi a malej kulatej nosík a se zájmem mě pozoruje taky. Od té chvíle jsem zase o něco klidnější. On je totiž dost borec. :D
Vlastně od té chvíle, kdy jsem si dovolila ho vidět, se na něj těším víc a víc. I přesto mi to ještě pořád stěžoval ten porod, že jo. Já se jako chtěla těšit na své miminko, ale furt jsem si říkala, no nemůžu se na něj těšit, protože to bych se musela těšit i na porod a to přeci nejde. Pač ten strašně bolí a budu v porodnici plný doktorů a dezinfekce...
Taky už chápu, proč jsou některý ženský na to slovo tak háklivý. Obvykle to rádi používají lidi, když chtějí říct, že jim nějaký úkol dal pořádně zabrat.. BEZVA. Jednu dobu jsem se ptala kamarádek, jestli se bály nebo bojí porodu. Dneska už bych se nezeptala. Jednak většina z nich ho má za sebou, ale hlavně já si uvědomila, že se ho NEMUSÍM bát. A co víc... Já se na něj můžu těšit. MAGOR CO? No asi jo. Ale upřímně. Jestli to mám zvládnout, tak jediná cesta pro mě je se na to těšit.
Porod nemusí bolet. Porodníci nemusí být neslušná bezohledná hovada. Novorozenecké sestry nemusí být bezcitné zlé tetky. Nakonec do porodnice nemusím ani dojet. :D Můžu si porod užít, můžu ho dokonce prožít a s láskou na něj vzpomínat celý život, jaká to byla krása. Lékaři se můžou chovat jako skuteční profesionálové a mohou se mnou nakládat jako se sobě rovným člověkem. Sestry na novorozeneckém mohou respektovat moje přání a nebrat mi miminko a nemýt ho hnusným chemickým mýdlem. :)
 Tak jsem začala být háklivá na větu:" byl to porod", ale trochu z jiného hlediska.. Vyvolává to v lidech pocit, že porod je hrozná zkušenost. A ona často je. Ale to neznamená, že to tak musí být.  Moje vlastní zkušenost mě naučila, že to, na co se soustředím, se mi stane. Takže když se teď budu soustředit na strach z porodu a bolestivý porod a komplikace při porodu, co se mi asi tak může stát? Ale co když se budu soustředit na uvolnění, pohodu, kontrakce místo bolestí, lásku, klid? Co se mi pak může stát? Realista by řekl, že v obou případech naprosto stejné strašné věci. :) Nicméně když se na porod budu těšit, tak aspoň nestrávím další dva a kus měsíce ve stresu a až to přijde... Budu odpočatá a v klidu a minimálně na ty HRŮZY budu mít víc sil. :)  A třeba se mi podaří mít i ten pěknej bezbolestnej porod. :))
Držte mi palce. Doufám, že na konci října Vám s úlevou sdělím, že to jde. :)
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

I am different again. Can I be excited? Can I be afraid of birth?  

Am I normal? At my doctor's office they always look at so weirdly when they find a heartbeat of my baby. Like they expect me being in tears of happiness or something. Same with ultrasound. Then I talk to women and they actually were almost in those tears when they saw theire babies on the screen. It almost feels like it is not true until you see it on the screen. hmm. Looks like I am different again. 

I just cant be that emotional or feel it that deep.

This is my first pregnancy and it is pretty easy so excuse my naivity when I say what I say. Since the beginning I feel that my baby is completely allright. I feel that he is in there even when I couldn't see him or feel his kicks. I will probably feel totally different things in my next pregnancy or pregnancies but during this one somebody inside me is assuring me, that he knows what to do and is okay. 

But that is not all. Today I am looking forward to have my baby in my arms and hope that it will be right after he sees the world. But that wasn't from the beginning. Despite this baby is very very long time wanted and planned, I coudn't imagine him. I couldn't look forward to meet him. And that scared me a lot.

I believe that when I can't imagine being (for ex.) on some concert I shouldn't count on going there. Almost always when this happens I end up not going there... Some time we can talk about this a bit more.. :)

 I didn't know what to do but I didn't want to put a big weight on that so I let it go. That works to me all the time.. :) suddenly I heard other preggers talking about same thing and they delivered perfectly healthy babies. :) I read that this is natural. Actually it suprised me that somebody cares about my capability of imagination. I was suprised that somebody wrote about it. I thougt that this imagination thing is just mine ...
Than I went to course. I learned about my pelvic area where we made so many strange things. They made me to lie on a floor and imagine... To imagine being on safe place and holding my little baby in my arms. Suddenly I can see my baby boy being in my arms, having a daddy's blue eyes and round small nose and watching me also. :) Since this moment I am more confident again. What a brave baby am I having. :)
May be I would look forward to meet him much sooner if there wasn't a birth... I wanted so, but when I remebered giving a birth, I couldn't. Because it is painfull and terrible of course. Can't forget that I'll be in hospital full of doctors and dezinfection... Then I listened to one lady talking about painless birth and I realized that I don't have to be afraid of that. Even more. I can look forward to it. CRAZY RIGHT? Guess so. But honestly.. If I am supposed to make it, only way for me is to look forward to it. Birth doesn't have to be painfull. Hospital staff doesn't have to be rude. In the end I don't have to end up in the hospital. :D I CAN enjoy birth of my baby. I can even experience it well and until the end of my life remember it as amazing lovely time. Doctors can be profesinals and can treat me like equal. Sisters can respect my wishes and do not take my baby away from me and bath him in some chemical soap. :)
So why would I concentrate on all those terrible things when I can relax and I can even relax during my delivery? I learned that what I have in my mind, that will happend to me.. So what would you have in your mind? :) the outcome can be equal, but when I start my delivery relaxed and happy I will definitely have much more energy for that. :) And I may even have that painless birth... :)
Hold your thumbs for me so I can come in the end of october and tell you it was like I imagined.. :)
Have a nice time.
Yours Wopice. :)

Domácí panička 4.02 - Sdílet či nesdílet? / The housewife 4.02 - to tell or not to tell?

English is below... 

Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.

 Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?

Moje těhotenství je nuda!

(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D  Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.

Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná. 

Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor. 

To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)

Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství.

Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků, ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?

Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)

Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.

On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why? 

MY pregnancy is boring!

(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship. 

Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...

Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :) 

But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog 
 Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D 
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)

So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)

Have a nice time.
Yours Wopice.