Oběti. Rampouchy. Bebíčka. Pomsty.
Dumám, proč je teď pro lidi tak důležitý nemít za nic zodpovědnost.Proč, když se staví dům nebo most nebo palác, si každý zodpovídá za svůj kousek práce, ale když se něco posere, všichni zvedají ruce a povídají:"To není moje vina, to oni to zkazili?" Proč architekt a projektant (rozuměj hlavní stavař) nejsou kolegové a společně nezodpovídají za stavbu, proč jeden háže vinu na druhého a naopak?
Proč, když si na dětském hřišti ve škole chlapec zlomí nohu, je okamžitě vina svalena na "nezodopovědnou" učitelku?
Proč, když si nějaký pitomec stoupne pod okap ve městě a spadne na něj rampouch, je obviněn majitel domu?
Proč vznikají zákony, které nám přikazují, co dělat se svým zdravím?
Proč, když jsem nemocná, nechám se léčit lékaři? Proč říkáme věty typu:"Oni nevědí co se mnou." No a my to víme?Proč za to, že jsme nezaměstnaní, můžou oni? A kdo jsou oni?
Proč, když nemáme peníze, jdeme ke státu a řekneme si o ně tam? Co má stát společného s naší finanční situací?
Proč, když se nám hroutí vztah, může za to ten druhý? Nebo jeho rodiče? Nebo naše děti? Nebo je to kvůli práci?
Proč odpověď nikdy není:
"Můžu za to já!"
Dneska jsem četla Pravý domácí časopis - to je měsíčník který ráda čtu. :) Simona Babčáková tam začala přispívat a v únorovém čísle píše o obětech. O tom, jak jsme všichni nastavení být obětí. Díky tomu můžeme říkat, že se nám dějou věci. Že nemůžeme za to, co se děje. Má to výhodu... Za svoje chyby můžeme obviňovat jiné. A má to nevýhodu... pořád se nám dějou v životě věci, které jsme si nepřáli. Tolik Simona.. No a mně to vlastně došlo.. Tenhle náš vnitřní pocit v nás sílí. Sílí veřejně a v celé společnosti. Dostává se do zákonů, do všeobecného podvědomí. Legalizuje se. No on nikdy nebyl nelegální...
My se tedy bojíme přijmout zodpovědnost sami za sebe.. Jasně ono je to mnohem jednodušší svést své problémy na někoho jiného, že?
Proto architekt svádí zhroucený dům na projektanta a stavaře a Bůhví, koho ještě.
Proto chlapcova matka svádí jeho úraz na učitelku. To, že se choval jako idiot, si nepřipouští. Vždyť je to dítě.
Proto pitomci žalují majitele domů a mají k tomu oporu v zákoně. To, že je ten zákon absurdní, vůbec nevadí. Proto si pitomec hojí rány přes jiné. Bolelo by ho víc, kdyby si měl přiznat, že pod okapem neměl co dělat, když je zima a padá led.
Proto necháme zákonodárce psát nesmyslné zákony o našem vlastním zdraví, o tom, že dvoulete děti se ve školce nesmí nechat chodit po schodech a o tom, jak má vypadat zelí, když ho chceme prodat. Protože on ten kupující je imbecil a nemůžeme nechat na jeho rozhodnutí, jestli si koupí zelí, které je šišaté.
Proto, když onemocníme, jdeme k lékaři a necháme ho, aby nás léčil. Svou NE-moc neřešíme, odevzdáme MOC nad námi svému lékaři. Upřímně.. spíš farmaceutickým společnostem, ale to je jiná pohádka.
Proto, když nemáme práci, ihned si vzpomeneme na socialismus a na to, jak tehdáá.. to měl práci každej.. Teď se o nás nestaraj.
Proto očekáváme, že když se nám nedaří, podrží nás stát.. Ne rodina - protože o tu bychom se museli nejprve starat my. Stát. Nechceme nic dávat, ale chceme dostávat.
Proto, když se rozejdeme s partnerem, může za to on. Proto nedokážeme najít chybu v sobě. Protože to by mohlo bolet. Vztek je snadnější než vlastní rozvoj.
A co s tím? Je to jako mor a máme to hluboko v duši všichni. Je to tak hluboko, že je to už i v zákonech, naše společnost je tak už nastavená... Jak to změnit? Jak donutit lidi, aby přijali zodpovědnost sami za sebe?
Začněme u sebe. Přijměme zodpovědnost za své činy.
Spadne na tebe rampouch? Uvědom si, kde jsi stál/a. Zlomí si tvoje dítě nohu? Smiř se s tím. Nemáš práci? Najdi si jinou, nebo začni cestovat nebo začni podnikat. Bolí to, vědět, že si za všechno můžu sama. Ale je v tom bohatsví. Protože si uvědomíš i to, že za svoje štěstí si taky zodpovídáš ty. Nikdo ti ho nemůže vzít ani dát. A to je celkem prima, ne? :)
Hawk.Mějte se, jak chcete. :)
Waše Wopice
