Podzimní dny

Nevím jak u vás, ale u nás je léto ve znamení anarchie. Děti na sobě neměly oblečení i několik dní v kuse, chodily spát pomalu pozdějc než my, na zahradě byly ještě před snídaní a dlouho po večeři. K obědu byl chleba nebo nanuk, večeřeli jsme často venku u ohně, cestovali jsme, spali často v autě někde v okolí a koupali se v Jizeře místo vany. Zakončili jsme to dvěma týdny u moře. Vykoupali jsme se, sedli do auta a když jsme v pět ráno vystoupili na D1, málem nám umrzly zadky. :D 

                       

Podzim teda u nás nastal ze dne na den. Týden jsme nevystrčili nosy z bytu, protože tam byla děsná kosa a my byli zhýčkaní teplíčkem. Taky celou tu dobu pršelo. Tak jsme si ten přechod trošku zpomalili a začali si zvykat na nové období. :) 

Pokud se chystáme na výlet tak většinou hned ráno, mám z toho tak nějak lepší pocit, že je na všechno víc času a asi je to spíš nějakej zvyk. Ale v knížce Ester Bezděk Rituály šťastné rodiny jsem si přečetla, že chodí s dětma ven vždycky odpoledne po odpočívání a pak si doma dají horké kakao a nějak to zarezonovalo, pač když už ty moje děti usnou, tak vlastně potřebujou vyřádit hlavně odpoledne, večer líp usnou. Tak asi se to může zdát jako banální kravina, ale docela nám to pomáhá nastolit před spaním mír.. :) 

Podzim je v naší domácnosti ve znamení sklízení úrody, chození do lesa, Mikyho narozenin, zpomalení a pak je tu příprava na advent a tatínkovy narozeniny.

Úroda

češeme jablka

švestky

Máme celkem dost jabloní, hrušní a slivoní, takže koncem září a začátkem října máme vždycky o zábavu postaráno. Každou volnou chvíli sbíráme, čistíme, sušíme, zavařujeme a jinak zpracováváme ovoce. Každý rok na jeden víkend přijede mužova ségra s rodinou (já jim řikám kobylky, protože kluci už jsou velký, dlouhý jako tejden a jejich styl práce je: Hrr na to, všude je jich plno, mají to všechno rychle hotové  a nakonec po nich není ani stopa :D ) nám pomoct se sklizní jablek. Vytáhneme potřeby na moštování, česáčky, štafle, košíky a celý víkend strávíme na zahradě. Letos jsem k tomu vařila na kotlíku zelňačku. Já mám styl práce dost jinej, takže je pro mě tenhle víkend dycky fuška, ale mám to ráda. Jak jsme všichni venku, děláme spolu, pijeme čerstvý mošt, pak spěcháme na volný záchod a doufáme, že nějaký najdem.. :D Cpeme se jablkama, hruškama, švestkama a oříškama a pracujeme na jednom cíli - dostat to ze zahrady do sklepa a do mrazáku a mezi kamarády. :) 

vařím zelňačku

Co se nestihne během toho víkendu, zbude na mně s dětma a na babičce. Letos nás přepadla rýma, tak na švestky, které zbyly, byla babička sama. Ještě tam nějaké jsou a taky oříšky, tak uděláme nějakou přesnídávku a oříšky letos zkusím vylouskat ještě mokré a dát je sušit očištěné. Holka z Moravy (Mirka, má účet na instagramu, je vtipná, chytrá a krásná :) ) povidala, že tak je to nejlepší. A pak je dát namočit, než se do nich pustíme.. Chci to zkusit. :) 

Les

Jakmile zežloutne první list, mám nucení být každý pěkný někdy i nepěkný den v lese. :) Dáváme si randíčka s dalšíma rodinkama v lese, chodíme s babičkou na houby, nebo jen tak brouzdat. Fotím tam, čistím si tam oči i plíce, psi jsou jako v ráji, děti jsou tak trošku na treku (pro ty mrňavý nožičky jsou popadané větve a všudypřítomné ostružiny fakt náročné překážky). Nosíme si domů poklady (houby předáme babičkám, my si necháváme šípky, klacky, kaštany, žaludy...) Mám dycky představu, jak z toho vyrobíme panáčky a další dekorace, ale většinou to jenom donesem, někdy vystavíme, někdy necháme v košíčku... :) Nemrskám se za nečinnost, nenutím děti tvořit projekty hodné pinterestu, i když by se mi to líbilo. Když na mě přijde tvořivá chvíle, tak si tvořím sama a když se přidají, jsem ráda, když ne, aspoň se můžu líp soustředit. :) 

Občas se taky stane, že můj muž jede do lesa s mým bráchou případně s tátou pokácet pár kůrovcových smrků. I to máme rádi, pomáháme tahat větve, koukáme jak padají stromy, sbíráme další poklady, naobědváme se s dřevorubci, to se to pak odpočívá. :) 

Narozeniny

Já si vážně někdy přijdu jako blázen, když zvu lidi na oslavu narozenin, ale dělám to. Každý rok pozvu babičky, dědečky, strejdy, tety a kamarády dle Mikyho výběru (to je letos novinka) na dort. A ještě to dělím na dvě oslavy - jednak, aby toho o narozeninách nebylo moc a druhak - jedna babička s jedním dědou se tak úplně nemusej.. ehm.. Takže přijdou v jiné dny... :) Co všechno děláme o narozeninách si můžete přečíst tady. Nicméně připravujeme to celý měsíc. :) Snažím se vyrobit nějakou výzdobu, vždycky peču dort, pak je tu nová dřevěná figurka do slavnostního kruhu, no.. je toho dost. :) 

Zpomalení 

Co vám budu povídat. Prostě vytáhneme obrazovky, knížky, sem tam nějakou tu hru. Mína se často budí se slovy:"Pusť mi ekošiš." Což je výukový program angličtiny na tabletu Lingokids. :D Jsou dny, kdy si na to nevzpomenou, jsou dny, kdy nechtějí dělat nic jiného. U obou jsme s obrazovkami počkali do 2 let, kdysi jsem někde četla, že je to fakt důležitý :D Nicméně Mína od druhých narozenin fakt propadla hrám na tabletu, pohádky ji totálně nezajímají. Miky začal pohádkami, ke hrám se propracoval až postupně. Tak třeba se Mína časem propracuje k pohádkám. 

Obrazovky jsou takovej velikej bubák, bojíme se, že děti nebudou schopný hrát si venku nebo mezi sebou. Já je beru jako prostředek k dalším věcem. Momentálně se obě moje děti pomocí stupidně vypadajících hříček učí angličtinu. Jak Miky (5) tak Mína (2) občas prohazují anglické fráze, zpívají anglické písničky. Miky se dvakrát někdy i víckrát denně ptá, co znamená která fráze, kterou (ne nutně ten den) zachytil ve hře, písničce nebo v pohádce, které si taky pouštíme anglicky, pokud je máme. Někdy si rádi pouští písničky, někdy se Miky "jen" koukne na pohádku. Věřím, že i z pohádky se učí, že i písničky jim něco dají. Učí se každou vteřinu bdělého života. Mají moji důvěru. Jen jsem zajistila, aby se nedostaly na internet bez dohledu, aby se nedostaly na youtube a podobné brány do světa neřestí :D 

Advent

Jak se přehoupneme přes Mikyho narozeniny (konec října), tak začnu intenzivně chystat adventní kalendář, vymýšlet dárky, které mi ještě chybí a vlastně i výzdoba a naše vyrábění už se víc podobá zimě než podzimu. Letos mám chuť udělat nový kalendář, tak uvidíme, jak se mi to povede. :) Tady se na něj můžete podívat u mě na pinterestu. 

Mužovy narozeniny

Má je tak nějak na přelomu listpadu a adventu, tak někdy vyjdou ještě do "podzimu" jindy už do "adventu". Ještě jsem nepřišla na vzorec oslav dospělých. Vždycky upečeme dort, vyrobíme nebo koupíme dárek, společně popřejeme. Tím to zatím hasne. Třeba časem vymyslí něco děti. :) Co já budu furt všechno dělat sama, že jo. :) 

Tak to je tak nějak v kostce náš podzim. Máme tenhle čas rádi, člověk tak nějak oceňuje, že mu neni furt vedro, že se rád zachumlá pod deku, vůni skořice a badyánu, dlouhé večery a děti, které chodí v osm spát (když to jde dobře :D). Muž dnes jede za kulturou do Práglu, děti po obědě nespí, tak to vypadá na osamocený večer u filmu pro dospělé a louskání oříšků. Držte mi palce, ať mi to vyjde. 

Uuuuf.. kam jsem se to dostala, že mi tohle přijde jako odměna? :D Před deseti lety bych byla naprdnutá, že u toho filmu musim louskat.. :D No nic.. O štěstí zase jindy. :) 

Přeju Vám krásný podzim, mějte se hezky. 

Vaše Wopice

Ps: Nevíte, proč se ten článek zobrazuje jenom v týhle úzký nudli? 

Jak u nás doma slavíme narozeniny?

Blíží se Míny druhé narozeniny a já si připomínám co všechno vlastně o narozeninách děláme. Někdy si přijdu jako blázen, ale pak si uvědomím, jak jsou pro děti tradice důležité a ustojím si to i před naší skeptickou rodinou. :D Tradice jsou totiž jeden z nejlepších nástrojů na to, aby děti byly schopné odolat různým negativním vlivům třeba ve své sociální skupině (škola, parta, atd.) Další takový nástroj je historie rodiny. Když člověk ví, odkud pochází a z koho pochází, funguje to pro něj jako kotva, které se může držet, když na něj útočí zvenku a zpochybňují jeho hodnoty a schopnosti. Proto doma ujíždíme na oslavách všeho druhu a ty narozeninové, to je pro nás Everest. :) Asi spolu s Vánoci.

Když má jedno z dětí narozeniny, zůstává celá rodina pohromadě, nikdo nejde do práce ani do školky či jiného ústavu. Celý den se soustředíme na oslavence a probíhá to přibližně takhle:

• Noc předtím maminka poví básničku (kvalita nic moc, já vím, překládala jsem ji z Angličtiny z webů, které se věnují Steinerovské pedagogice - Steiner byl zakladatel Waldorfských škol):

I když už se venku ztmívá

a u konce je den

máma tě do peřinky chumlá

a ... roky jsou ti jen

Zítra, hned od úsvitu

ještě než si děti začnou hrát,

už ... roky budeš tu.

... cesty kolem sluníčka

na dortu už ... svíčka

a ... pusy na líčka.

• Když se oslavenec ráno probudí, pod polštářem najde malý dáreček
• na dveřích je závoj z krepového papíru a na zemi jsou balónky (můžou taky viset nad stolem)
• Snídaně podle přání a třeba i se svíčkou



Míny 1. věnec

• 

  Mikyho 4. narozeniny

  Rozbalení hlavního dárku zabaleného do látky a prohlédnutí slavnostního věnce - svíčka za každý rok a figurka za každý rok a příběh o mamince, jak potkala tatínka, zamilovali se a měly Mikuláška a Adamínku... Povíme si taky, co která figurka z věnce znamená, co který ten rok oslavenec zmáknul. 
  
• Dopoledne trávíme podle přání oslavence a snažím se nás společně vyfotit podle tématu oslavy
• Každý rok píšu oslavenci dopis, oba mají své knihy, kam jim píšu, vkládám diplomy, první vlásky, PFka, obrázky, apod. Knihy dostanou, až budou velký :) 
• Oběd je opět podle přání oslavence i se svíčkou, jestli chce. 

• 

  Staveniště

  Odpoledne je čas na dort - snažím se péct podle zvoleného tématu a téma volím podle toho, co děti ten rok nejvíc zajímá. Mikulášek měl lesní zvířátka, špalek se sekyrou, stavbu s bagrem a sluneční soustavu. :D Mína měla zatím jen ten první a to byl růžový dort se slunečnicí z Oreo sušenky (neměla téma, jen slunečnice a nevěstin závoj...) K druhým narozeninám bude mít dort s duhou... doufám. :D 
• Tou dobou taky většinou dorazí babička nebo obě babičky a jeden z dědečků. :D Dáme si dort, zazpíváme Svěrákovu písničku a užíváme si společnost a dárky. 
• 
  Pokud se dostaneme k večeři - je zase na přání oslavence a se svíčkou. :) 
• Pokud se nesejdeme v den narozenin se širší rodinou, děláme oslavu o nejbližším víkendu. Na oslavu vždycky připravím foto pozadí, aby se každý mohl s oslavencem vyfotit. vyrobím tématické občerstvení, když mě napadne tématická aktivita, tak připravím tu. 
• Oslavenec jde spát, když chce, před spaním čteme knížku, kterou si vybere nebo si pouštíme film, který si přeje. 

• 

  Sluneční soustava

  
  
  
  Ráda bych přidala ještě chvíli, kdy každý člen rodiny řekne oslavenci, co na něm má rád. Možná to půjde lépe, až budou trošku větší. :) Taky asi časem se oslavy děti budou víc a víc lišit podle toho, co bude který mít rád. Mína možná bude chtít vyrážet na výlety (aspoň teď to tak vypadá), kdežto Miky si nás víc užije tady doma. 

Jak řikám, někdy si přijdu jako blázen. :D Ale vzpomínky, které tím tvoříme a sebevědomí, které tím budujeme, jsou mi dostatečným důvodem to takhle dělat klidně až do 18. :) My s mužem moc tradic doma nezažili. U nich se neslavilo skoro nic a když, tak jen velmi formálně. U nás se slavilo, ale nedělala se žádná veliká výzdoba nebo se nezvali hosté. Tak je to pro nás chvílema náročné. Nemáme z čeho čerpat. Ale to už asi patří k naší rodičovské době dělat tyhle novoty. Aby to naše děti braly jako samozřejmost a mohly v tom vesele pokračovat. Jejich dospělost bude dost těžká i tak, nemusíme jim ještě přidávat břemena. :) 

Tak já jdu na to pečení teda. Držte mi palce. Mascarpone mam pro autobus lidí, tak když se to nepovede, budu mít ještě druhej pokus. :D 

Dortu zdar!

Mějte se krásně.

Vaše Wopice 

Radikálně se milujme

 V rámci vzdělávání se, jsem narazila na knihu The body is not an apology, kterou napsala nádherná žena Sonya Renee Taylor. To byla mela, to vám povim. :) 

Svatba - naše :D

Donutilo mě to najít českou variantu spojení body-shaming. Jako v angličtině to prostě nějak dává smysl jo.. Ale česká varianta? Doslovný překlad je tělo-zostuzení... hmm.. to mi nějak nešlo přes jazyk... Zostuzování těla, hanobení těla, všechno to zní nějak divně, vlastně jako dyť se nic tak hroznýho neděje... nebo jo? 

Sonya vzpomíná a nutí vzpomínat i mně, kdy se někdo poprvé dopustil zostuzování mého těla... Abysme byli na jedné vlně, trošku přiblížím, o co se vlastně jedná... 

• nechvalně známé zostuzování rasy - v Americe černoši, asiati, u nás Romové, asiati
• stejně tak známé zostuzování pohlaví - jsi žena? No tak to nemůžeš volit a za práci dostaneš míň peněz, jsi kluk? tak přestaň brečet, chlapi nebrečej!
• pro mě méně známý patriarchismus (můj překlad, jo.. tak česky to asi bude jinak :D ) - například:"tohle si vzít nemůžeš, je to moc vyzývavý." Nebo naopak:"vypadáš jako kluk." "Nejseš dost sexy." 
• zostuzování nadváhy - známe všichni, jen už asi všichni nevíme, že to je špatná věc, trefovat se někomu do váhy... dyť je to nezdravý, žjo! ;)
• co potom zostuzování sexuální orientace - Víte, že pokud člověk, který prochází přeměnou pohlaví, chce letět letadlem, s velkou pravděpodobností bude prohledáván "ručně" obzvášť v oblasti pohlavních orgánů? Protože ten rám ukázal tam dole něco, co neodpovídá celkovému vzezření? A nedej bože, kdyby nějakej kluk chtěl nosit nalakovaný nehty do školy ne? No cože? Do školy? Škola přece neni holubník!
• Nesmíme zapomenout na ableismus - zostuzování neschopných (invalidních), znevýhodňování, nebraní na ně ohled

Představu už asi máme, doplňte, cokoli Vás napadne. Pro Sonyu to začalo, když jí její kamarádka řekla, že je možná těhotná, protože vzhledem ke své invaliditě byla tak ráda, že si jí chlap vůbec všimnul a byl ochotnej s ní mít sex (kde potřebovala jiné pozice), že už jí bylo trapný připomínat mu kondom... Sonya na to tehdy pronesla tu památnou větu:"Za tělo se neomlouvej!" Sama Sonya tehdy začala vnímat, kolikrát denně se omlouvá za své tělo. Za to, že je černoška, že je moc hlasitá, že patří do skupiny Queer (LGBT+)... Zjistila, že svět je plnej nenávisti k vlastním tělům a tudíž i k tělům ostatních. Naštěstí je to fakt chytrá baba a rovnou se pustila do řešení. Nejdřív Vám ale povím, kdy jsem poprvé zažila zostuzování svýho těla já... chcete? 

• Byly mi asi 4 roky. Chodila jsem do školky a měla jsem zrovna na krátko ostříhaný vlasy. Ve školce se trénovalo na besídku a bylo málo kluků... Hádejte. :) Ano, musela jsem tancovat klučičí roli, mít na sobě kalhoty a tvářit se jako kluk. Protože jsem měla krátký vlasy! 
• Jakou mám další vzpomínku? Bylo mi 6. Bezstarostně jsem se koupala v kalhotkách v našem vesnickým rybníku. Když tu na mě zakřičí baba, co bydlí hned vedle:"Veruno, koukej si voblíknout podprsenku, to se nestydíš, koupat se tady takhle polonahá?" No.. od tý doby jsem se styděla, už vždycky. Když mi mamka kupovala plavky, vždycky jsem chtěla vcelku, abych nemusela vysvětlovat, proč nebudu nosit jenom kalhotky. 
• Co takhle tělocvik na druhým stupni? Pamatujete? Abych nemusela poslouchat výsměch v šatnách, v tělocvičně nebo na hřišti, hledala jsem každý týden omluvy, abych vůbec nemusela cvičit. Nehledě na to, že ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem nedostala dobré hodnocení. Ale to je zase trochu jiné téma. ;)

Kampa

Tak Veru, už nás nenapínej a řekni, co máme dělat, aby se miliony lidí na celým světě už nemusely stydět za svá těla a nemusely nakupovat haldy oblečení, krémečků, mastiček a dalších kravin na ty svoje neduhy. Tak já vám to teda povím. Odpovědí na to trápení nás všech je SEBELÁSKA. Sonya jde dál a říká RADIKÁLNÍ SEBELÁSKA. Říká, že když se narodíme, jsme téhle radikální sebelásky plní. Když se podíváte na batole, určitě se nekouká na svoje stehýnka a neříká si:"Kurňa, mám je nějak málo baculatý." Přijímá se tak jak je a miluje se takytak. To až společnost na nás nabalí vrstvy studu. Tenhle řekne, že máš tlustej zadek, támhleta se trefí do tvých vlasů. V reklamě slyšíš, že opravdu vyzenovaná budeš, až nebudeš mít chlupy ani na uchu a ve filmech hrajou samý štíhlý blondýnky a vysoký svalnatý kluci. Nedej bože, že by měli někde vrásku, špíček nebo třeba šikmý oči. No a tyhle vrstvičky se vrství na sebe jako slupky cibule, až úplně zapomeneme, že jsme se měli rádi. Začít znova ale vůbec není těžký. Není to něco, co se musíme naučit nebo najít. Sonya to přirovnává k fakt hnusnýmu svetru upletenýmu z ostudy. Tak ten svetr prostě reklamuješ a z krámu vyjdeš v Evině rouše oblečená jen do své radikální sebelásky. Prostě to vrať. A vrať sebe sobě. 

Nikdo na světě nemá právo dělat si názor na to, jak vypadáme, jak se chováme nebo co cítíme. A my sami nemáme právo dělat si názor na ostatní. Všechno to zostuzování vede k tomu, že si o svém těle myslíme, že je lepší, horší, dobrý, špatný, místo abysme si mysleli, že je naše. Kdyby to přeci jenom nešlo, Sonya nabízí takovej malej návod:

Ve vinárně

Nejprve je třeba usmířit se. 

• Usmiř se s tím, že něčemu či někomu nerozumíš - není to potřeba rozumět všemu a z nepochopení se často dopouštíme ošklivých přešlapů zrovna na tomhle poli... napadá mě třeba otázka tipu:"Jé, v kolikátém měsíci jsi?" Nebo "Jste muž nebo žena?" Nic ti do toho není. Smiř se s tím, že nevíš. 
• Usmiř se s odlišnostmi - někdo je na kluky? A ty ne? No a? Někdo je černej a velikej a ty ne? Fakt se ho budeš bát jenom proto? 
• Usmiř se se svým tělem - je tvoje! Není špatný způsob, jak vlastnit tělo. Každý kousek tvého těla je dokonalý, to jenom výrobci krémečků, vynálezci diet a barev na vlasy chtějí, aby ses necítil/a dobře, aby ti mohli prodat svoje produkty. Podívej se na malé děti a vem si z nich příklad. :) 

Teď když máme konec války, je potřeba pustit se do hrabání a odlupování slupek...

1. Zbav se toxického - pouštěj si míň reklam, filmů, na sockách se vyhni účtům, které propagují jen ten jeden ideál, účtům, které propagují řešení na to, že ty nejsi ten ideál... vyhni se i lidem, kteří jsou pro tebe toxičtí.
2. Mysl - Vyčisti zajeté vzorce myšlení (nepřemýšlej o tom, proč kdo jak vypadá, nedělej si názory na lidi,..) pečuj i o svůj mozek, je součástí tvého těla - terapie není ostuda, je to péče o tělo stejně jako když jdeš na rehabku kvůli ramenu.
3. Neomluvná akce - poznávej své tělo znova bez předsudků, dotýkej se ho, mazli ho, hýbej s ním tak, jak se mu to líbí.
4. Kolektivní pochopení - tak jako pochopíš, že tvé tělo je dokonalé, pracuj na tom, aby to pochopili i lidé ve tvém okolí. Laskavě a uctivě. 

Irsko

Tím, že hanobíme svá vlastní těla, neovlivňujeme jen sebe. Ovlivňujeme tím i své okolí. Když budeme příkladem sebelásky, naše okolí se u nás bude cítit bezpečně (i protože je nebudeme posuzovat) a začnou se ve svých tělech taky cítit lépe. Myslím že hlavně mámy by si to měly vzít k srdci. Sonya se k tomu taky vyjádřila a říká, že musíme děti učit tělesné autonomii, soukromí a nutnost souhlasu. Tak až se vaše děti nebudou chtít přebalovat nebo stříhat, zkuste je začít poslouchat. Mohlo by je to totiž uchránit třeba i před znásilněním. O tom třeba jindy. :) 

Doufám, že všichni začneme budovat svět, kde bude KAŽDÝ bez ohledu na své tělo mít šanci  stát se svým lepším já. Kde bude každé tělo moct žít v RADIKÁLNÍ SEBELÁSCE. To je totiž podle Sonyy(?) definice svobody. 

Mějte se krásně. 

Vaše Wopice. :) 

K čemu je základka?

Vzdělání dětí? Výchova dětí? Hlídání dětí? Sjednocení dětí? 

V knihovně

Proč děti mají nastoupit do zařízení, které jim neposkytne pocit bezpečí? Proč mají strávit půlku i víc každého dne s lidmi, kteří je nebudou chápat a hlavně je ani nejspíš nebudou chtít pochopit? Proč mají tolik času každý den trávit činnostmi, které je nebudou zajímat a tudíž jim nic nepřinesou? Proč se mají učit odkládat své základní fyzické potřeby a proč se mají učit bezmezně poslouchat dospělého, který jim něco vykládá, aniž by se ho na to ptali? Proč je školství založeno na konceptu fabriky z dob průmyslové revoluce? Nevěříte? 

Továrna - vezme se nedotčený materiál a pracovníci ho obdělají, zpracují na výrobky. 

Škola - vezmou se nedotčené děti a pracovníci je zpracují na poslušné zaměstnance továrny. 

Školy byly potřeba, aby ze samostatně se rozhodujících dětí sedláků zvyklých řídit se sluncem (den, roční období,...) byli poslušní pracovníci továrny ochotní řídit se zvonkem, zvyklí trávit čas v uzavřených prostorách, zvyklí hromadně poslouchat příkazy. 

To mámě nějakých 200 let zpátky... Potřebujeme ještě dneska tolik poslušných zaměstnanců továren, kolik nám jich naše školství vyrábí? A jsme my rodiče opravdu tak za jedno s touhle osnovou? Protože jestli nejsme, tak proč je tam posíláme? Protože za těch 200 let se změnilo akorát hodně málo. Děti se přestaly bít, začaly se šikanovat navzájem, tak už to není potřeba a přidalo se pár stránek do učebnic historie a věd... Ale jinak stále vyrábíme dělníky do továren. 

Pojďme si odpovědět na otázky ze začátku. 

Poskytuje škola dětem vzdělání? 

Neurologické výzkumy dokázaly(odkaz na přednášku níže), že abychom se byli schopni učit, potřebujeme mít naplněné základní potřeby. Potřebujeme se cítit v bezpečí, potřebujeme zažívat úspěch. Zároveň je dokázáno, že se učíme to, co nás zajímá, to co nás nezajímá jsme schopni se naučit na test, ale velmi rychle to zapomínáme. Logické, že? 

Vychováva škola děti místo rodičů? 

Jsem si jistá, že mnoho učitelů si to rozhodně myslí. Možná na to mnoho rodičů spoléhá. Je to dobře pro děti? Je dobře, že získávají přehled o normách společnosti z disfunkčních skupin dětí stejného věku? 

Hlídá škola naše děti, když jsme v práci, abychom jim vydělali na chleba? 

Myslím tím, věděli jste, že to děláte a jaké to bude mít následky? Věděli jste, že tu s Vámi už snad navždycky bude další člověk o kterého se budete muset postarat minimálně po dalších 20 let? Nebo jste si řekli, doklepem to do 6, a pak ho šoupnem do školy, tam už se o něj postarají? Případně:"ty tři roky na mateřský nějak zvládnu, pak už bude chodit do školky a já se vrátím ke svému životu?" Myslíte, že je to k tomu dítěti fér? 

Sjednocuje škola naše děti? 

PhDr. Jana Nováčková CSc. zjistila(opět stejný odkaz níže), že školství prospívá pouze velmi malému okruhu dětí. A to jsou ty, které jsou průměrné spíš lehce nadprůměrné. Takové děti v našich běžných školách zažívají úspěchy na denním pořádku, nemají příliš mnoho práce, ale taky nejsou znuděné. Takové děti jsou ve školách spokojené. A co ty ostatní? Ty slabší jsou nuceny dohánět výše zmíněné. Pokud jim to nejde, hledají si doučování. Co na tom, že jsou třeba vynikající ve fotbale nebo nádherně hrají na flétnu? Nikoho nezajímá, že Franta zná všechny rostliny u dědy na zahradě. Propadá v češtině, tak je to lůzr a musí se to rychle doučit, jinak bude mít zkažený celý život. A na druhé straně je tu Míša, celé dny ve škole jen kouká z okna, protože všechno, co se tu "učí", už zná, extrémně se nudí a zlobí, takže šup s ní do poradny, možná má poruchu, když je tak zlobivá a nedokáže se přiblížit průměru, ne? 

Dva malí umělci

Dostala jsem se mezi skupinu žen, které řeší odlišnosti svých dětí. Řeší, že jejich děti jsou jiné než ostatní. Jsou z toho smutné, někdy vyčerpané. Několik z nich má děti, které mají v září nastoupit do školy. Do školy, do které zcela jistě nezapadnou dobře, protože nebudou průměrné. A já se nemůžu přestat ptát, proč tam ty děti mají chodit? 

Proč jsou neurodiverzní děti nuceni učit se všemu jako neurotipické děti? Vždyť jsou jiné, tak proč to neoceníme? Proč když Filip miluje vysavače, proč ho v tom nepodpoříme, místo toho, abychom mu nutili témata, která ho nezajímají? Proč mu nepomůžeme stát se expertem číslo jedna na vysavače? Proč když Matěje zajímá jenom elektronika, proč ho nutíme bavit se s dětmi, které o tom nemají ani tucha a tudíž si s nimi nemá o čem povídat? Proč ho nepřihlásíme do kroužku elektrotechniky nebo čeho a nepomůžeme mu najít komunitu, která ho v jeho zájmu podpoří? Navíc tam zjistí, že se dokáže s lidmi bavit úplně v pohodě. A třeba se tam najde další takový fanatik a budou spolu chtít dělat nějaký projekt a sami zjistí, že pro to budou potřebovat mnohem víc než jen elektrotechniku. Budou potřebovat zvládnout i mezilidské vztahy, ekonomiku a účetnictví, další jazyk a spoustu dalších věcí. Proč ho v tom nepodpoří speciální pedagog, škola ani rodiče? 

Když chtějí, jsou venku.

Aby z něj byl další průměrný (spíš podprůměrný), životem (čti školou) otrávený dělník, který si bude doma po večerech stavět okruhy. V lepším případě bude makat pěkně v korporátu a svůj deficit bude kompenzovat nakupováním elektroniky nebo čeho a bude tím pěkně živit naši tak důležitou ekonomiku. Taky bude chodit na terapii celý život, další prachy v oběhu. Nejspíš bude smutnej, to může vyřešit pivem, nebo pornem, protože co si budeme povidat, sice ho nutili komunikovat, ale nikdy mu skutečně neukázali, jak efektivní komunikace funguje, protože to sami nevěděli, takže holku si pravděpodobně bude hledat hodně těžko. 

Já nevím, jestli je tady poznat, kam se snažím tenhle příspěvěk dovést jo... Pojďme se podívat na kmeny, které ještě nepřijali naši báječnou pokrokovou zdravou odpovědnou západní kulturu a žijí tak, jak jsme my žili dřív, ale je to tak dlouho, že už to nikdo z nás ani neví jak moc. V takovém kmeni má každý svoje místo. Každý malý človíček se během dětství, kdy kouká, co dělají rodiče a strejdové a sousedi a učí se to od nich a povídá si s nimi a poslouchá, co si povídají oni... tak každý takový človíček během toho svého dětství zjistí, co mu dobře jde. Zjistí, na co má talent a v tom se cvičí a zlepšuje. Když dospěje už dobře ví a dělá to, co má rád a co ho baví a čím je prospěšný své společnosti. Když se ho v patnácti zeptají, co chce v životě dělat, Jihlav... co to povídám.. Nikdo se ho v patnácti neptá, všem je to jasné, protože už to dělá. Když je dobrý přes pěstování, už dávno se učí ode všech, kteří pěstují a pomáhá jim, už dávno je přínosem. 

Když se našich dětí v devítce ptají, co chtějí dělat, naše děti neví co mají odpovědět, protože je to po devíti letech vymývání první otázka na jejich vlastní názor. 

Ale to jen tak na okraj. :) 

Tady je pár odkazů, kdybyste se chtěli dozvědět víc: 

První dáma respektující výchovy paní Nováčková o školství mluví moc hezky třeba v tomhle videu. 

O talentech a o tom, jak v sobě každý máme ten svůj, jen to nevíme, je pro děti i dospělé tahle úžasná knížka, kterou určitě znáte, od Veroniky Hurdové (krkavčí matky)

O tom, co způsobuje už stovky let školství po celém světě, je tenhle zajímavý dokument. 

O škole, která funguje víc než sto let, vychovává velmi vzdělané jedince, aniž by je kdykoli k čemukoli nutila je tenhle film... A mimochodem, takové školy jsou už i u nás. :) 

Žádný z těch odkazů mi nic nepřinese, nemusíte se bát, že bych si tím nějak vydělala. :D 

Tak jo.. jsem se dneska nějak rozohnila. Mějte se krásně. 

Vaše Wopice

Když máma vyhoří

Zdravím Vás po dlooouhé době. Omlouvám se, že je tu teď takové ticho. Pravděpodobně je to tím, že většinu času nemám pocit, že by někomu moje myšlenky mohly něco přinést. Menší část času mám zase pocit, že je můj názor tak vyhraněný, že bych zbytečně pošťuchovala... :D 

 Vždycky jsem si o sobě myslela, že nemůžu vyhořet. Protože já se přece nepřetrhnu, abych pro děti, pro rodinu, pro domácnost, pro kohokoli dělala víc, než na co mám energii. Taky pocházím z prostředí (viď mami), kde 

A. Nikdo neví, co znamená slovo vyhořet. 

B. Kdybych jim to popsala, slyšela bych něco jako: "prosimtě, nevymejšlej si, jseš líná a nechce se ti nic dělat." Nebo "pff, na takový věci my jsme neměli čas. Nikdo nám nepohlídal, neuvařil, neuklidil. Musely jsme to všechno dělat samy a nikdo se nás neptal."

Ehm.. Už jste to někdy slyšeli? Je Vám to povědomé? :) Tak se pojďme podívat, co to vyhoření vlastně je... 

Zdravotnické zařízení ministerstva vnitra uvádí, že syndrom vyhoření je:

Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhořené blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte syndrom vyhoření. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat. Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve, než bude pozdě.

 No a na bod B. nemám asi odpověď. Snad jenom, pamatujme si to, až budeme babičky my. :) 

A proč o tom všem vlastně píšu? 

Za devatero horami a řekami a tak dál byla jednou jedna máma, která, přes všechnu snahu uchovat si energii, vyhořela. Energie jí ubývala a ubývala, až nakonec dokázala jenom ležet, zírat na filmy, pouštět synovi filmy a dceru mazlit a kojit. Uvařila tak maximálně těstoviny s pestem (což někteří nepovažují za kulinářské umění, těm posílám svůj pohled opovržení :D ). Zjistila, že není schopná se moc radovat, vyrazit ven, cokoli podniknout ať už s dětmi nebo s kýmkoli jiným. A tak se stalo, že s dětmi proležela celý leden a v únoru si všichni naordinovali covid, díky kterému ležela ještě další dva týdny. A jak že k tomu došlo? Zábavná historka, to Vám povím. 

Můj muž, někteří ho znáte, je stavař. To by ještě nic neznamenalo, kdyby nebyl nejodpovědnější, nejpečlivější a nejpracovitější stavař na starém kontinentu. Což znamená, že staví skvělé mosty, jeho firma se na něj může stoprocentně spolehnout a většinu roku odjíždí před rozedněním a vrací se no... snaží se stihnout koupání dětí. Ačkoli proti jeho přístupu bojuju celý rok a často mu připomínám, že maličké děti máme jenom chviličku a hodně brzo budou větší a pak ještě větší a pak se na nás vykašlou, když jim teď nedáme, co si zasloužej, částečně už jsem si zvykla na to, že manželova dovolená obvykle začíná v půlce prosince a končí v půlce ledna. Celý rok se tak těším na Vánoce, že budeme všichni spolu, užijeme si Vánočních tradic, užijeme si sebe navzájem a že mi pomůže s dětmi tak, abych i já mohla chvíli být sama, dělat nějakou činnost, která neobnáší mazlení, povídání, tahání za všechny možný části těla, krmení... myšlenku asi chápete. No a pak přišel prosinec. My navíc děláme takovou bláznivou věc, že si část dárků vyrábíme... Aha, takže do Štědrého dne ho moc neuvidíme.. No, to už vydržím.. Štědrý den je pryč, rodinné sešlosti taky za námi, tak teď už to přijde, říkám si, teď už si vezme děti a já si odpočinu... Ne. Byl s námi, ale to nebylo to, co jsem potřebovala a už jsem ale neměla sílu to komunikovat. Takže se moje nasranost, únava a bezmocnost jenom zvyšovaly. Byl začátek ledna a já byla už celkem na dně. Když jednoho odpoledne šla Mína spát a za hodinu byla vzhůru (jindy spává i 3), šla jsem pro ni v slzách, ta když mě viděla, spustila taky pláč a když nás viděl manžel, došlo mu, že potřebuju odpočinek. Vzal obě děti ven, já si četla knihu a potom jsem si po 4 letech dala vanu. :) Moc mi to pomohlo, ale nestačilo to. Takovouhle pomoc jsem potřebovala už dávno a ještě dlouho potom. Myslím, že ji potřebuju pořád a budu potřebovat dál. A když se na to podívám z odstupu (maličkého), přijde mi vlastně, že to ode mě není až tak šílený ne? :) 

Proč jsem jako tohle všechno neřekla manželovi nahlas už když se k tomu schylovalo? Proč jsem to neřekla ani když se to dělo? Asi protože jsem mu to řekla v duchu a on mi v duchu odpověděl, že... viz bod B. výše.. :) Kdo ho znáte, víte že opravdu není pilnějšího člověka na světě, než je můj muž. Neflákal se někde za rohem, když jsem tady "strádala na gauči." Staral se o dům, občas uvařil, nakupoval, pracoval.A kdybych požádala o pomoc, kterou jsem potřebovala, určitě by mě neposlal do háje.                                                                                                                       Moje mizivá komunikace, moje očekávání a moje domněnky mě dovedly až na dno. Uvědomuju si, že moje nároky na mě, muže nebo naše děti byly mnohem větší, než jsem si přiznávala. A to jsem, jak většina z Vás ví, vždycky chodila spát, když spaly děti a když ne spát, tak aspoň dělat něco, co mě baví. Uklízela jsem, když jsem na to měla sílu a ne když to "podle konvencí" bylo potřeba. Ale i tak jsem hlavně v hlavě neustále řešila, co kde vylepšit, jak lépe pomoct dětem v jejich vývoji, neustále jsem se obviňovala, jak nedělám dost, jak bych s nima měla chodit víc ven, mezi děti, do muzea, jak bych jim měla víc číst a víc vyrábět a víc vařit a víc uklízet... Byla jsem nesmírně unavená, zároveň jsem v noci často nemohla spát, moje sebevědomí bylo hluboko pod bodem mrazu. 

A co teď? Jak z toho ven? Už jsem psala, že jsem měsíc a půl ležela, seděla, zírala do blba, koukala na seroš nebo filmy a nic neřešila. Když jsem měla sílu, koukla jsem se na nějaké rodičovské video z kanálu Děti jsou taky lidi. Tohle je konkrétně o vyhoření a myslím, že až ve chvíli, kdy jsem si ho pustila, koncem ledna, mi došlo, že se mě týká víc, než jsem tušila. Že jsem vyhořela. A jako vždycky, uvědomit si to a přiznat, mi moc pomohlo a mohla jsem se odrazit. Pořád jsem hodně odpočívala a začala jsem se víc starat o to, abych já sama o sobě byla šťastná a v pohodě. Pořád ještě úplně nevím, jak se toho dosáhne, protože moc nevím, co chci. Ale hodně pomáhá dělat, co mám ráda, bez vyrušování, takže za pomoci okolí. Například fotit tyhle šílený auto a rodinné portréty... 

Vsuvka: když jsem byla malá, táta vždycky v pátek ožil s prohlášením:"Pátek, šoférů svátek" a zmizel do hospody. Tak jsem se toho chytla, už když byl Miky ještě sám a pozměnila to na Pátek maminek svátek a vždy v pátek ráno odvezla Mikuláška k držkující mamce, která se mu celý den hezky věnovala. Miky teď pátky chodí do lesní školky, takže k babičce jezdí Mína. :) Je to velmi terapeutický počin. :) díky Neno. 

Zároveň jsem začala hledat komunitu, která bude trošku víc nakloněna způsobu učení, který u nás doma plánujeme praktikovat. Miky půjde do školy až za 3 roky, ale protože ta naše cesta (překvapivě) nebude tradiční v dnešním slova smyslu, část mých starostí před lednem byla, jak to zvládneme. Mít kolem sebe komunitu stejně smýšlejících rodičů je tak pro mě úleva. :) 

No jak do toho nespadnout zpátky? Z videa v odkazu výše vypíchnu pár bodů: 

1. poslouchej svoje tělo a netáhni to i přes varovné signály
2. látkování, znakování, život bez obrazovky, pobyt venku za každého počasí a další životně důležité aspekty správného rodiče můžou jít na chvíli stranou, když se necítíš dobře. Dítě bude v naprostém pořádku i bez toho, když budeš v pořádku ty. 
3. poslouchej své děti a taky jim všechno říkej - málokteré dítě tě potáhne do parku, když mu přiznáš, že jsi k smrti unavená
4. řekni si o pomoc - to nevím, jestli bylo ve videu, ale tak nějak se to nabízí.. že.. :) někteří členové rodiny můžou působit odměřeně a neochotně pomáhat, ale když jim otevřeně přiznáme, jak se cítíme a co bychom od nich potřebovali, věřím, že pomůžou. 

Držím si palce, abych to dodržela. :) A Vám, abyste do toho nevletěli jako já. :D 

Mějte se krásně. 

Vaše Wopice.