Proč u nás Ježišek dárky nenosí.

Pojďme to vzít od lesa... Vánoce v podobě, jak je známe dnes, už nejsou ani tak křesťanský svátek jako svátek všech obchodníků.. Nějak se stalo, že většina z nás nejdřív nakupuje dárky ve velkém, což následují nákupy ohromnýho množství jídla. Tomuhle masakru předcházely už zmíněné křesťanské Vánoce. Slavil se příchod Ježíše Krista. Svátky začínaly adventem - dobou půstu. Chystala se spousta tradičních postních jídel, oslavy ale začínaly Štědrým dnem (to se začaly zpívat koledy) a slavilo se až do Tří králů, což vlastně volně přešlo v Masopust atd. atd.. Pojďme si ještě říct, proč se Vánoce slaví takhle v období zimního slunovratu, když se Ježíš narodil jindy. Je to proto, že pohané v době zimního slunovratu měli svoje oslavy a křesťané je potřebovali přebít. Jak už to tak na světě bývá. Pohané zapalovali ohně, obětovali zvířata, pekli zvláštní druhy pečiva na ochranu před zlými duchy, římané si měnili pozice se svými otroky... Připomíná tu někomu něco něco? :) Tak jo.. to jen tak na úvod.
Asi se všichni shodnem na tom, že doba zimního slunovratu je temná a je potřeba se nějak rozveselit. Asi i proto se Vánoce dodnes těší takové oblibě, ačkoli symbolika 90% lidí uniká. My jsme od září nervózní, že se zase blíží ten hroznej čas Vánoc. Že budeme muset uklidit celej byt nebo barák, napíct to zatracený cukroví a nakoupit, zabalit a schovat všechny ty blbý dárky, který za pár dnů, když to dobře půjde týdnů, skončej někde v popelnici nebo v zapomnění. Děti odkládáme k babičkám a do dětských koutků v nákupácích, abychom tajně nakoupili, ideálně ještě schovali, co se dá. Advent pro nás znamená možná rozsvěcení Vánočního stromu na náměstí, potom blázinec, trhy, pak zase blázinec, blázinec a blázinec. Vrcholem je 23. večer, kdy se snažíme dohnat, co se dá. Často korunujeme "svátky klidu a míru" hádkou s mužem či manželkou ať už večer bez dětí nebo přímo na Štědrý den, protože do té doby nebyl čas si to vyříkat. A to všechno proto, že je to tradice a že se to tak prostě dělá...
Já si prostě nemůžu pomoct, ale mně to vadí. Celý ten princip věci mi vadí. Když se zamyslím nad základní myšlenkou, která pro mě zní nějak takhle:

Je nejtemnější doba roku, pojďme si ji společně rozsvítit a navzájem se obdarovat, abychom všichni věděli, že nás má někdo rád a že se máme na koho obrátit.

Nevím, jak vám, ale mně do toho vůbec nezapadá to běhání a shánění krámů, uklízení, pečení milionu druhů cukroví (a hlavně trumfování sousedky).
Já si to představuju asi nějak takhle:

Vzhledem k ročnímu období zpomalím. Nadechnu se. Zachumlám se doma u krbu (nebo telky) a zahřeju se. Ideálně s někým navzájem. Dary pro blízké vyrobím nebo zkusím najít takové, které dávají nějaký smysl. Například v dobročinných obchůdcích, nebo chráněných dílnách. Děti v takových chvílích zapojím do příprav a neodložím je nikam. Nic proti babičkám, věřím, že si děti u babičky užijou parádní čas třeba i pečením cukroví nebo jinou srandou a ráda k babičce syna pošlu, hned jak budou oba chtít. :) Během adventu si společně užijeme koncerty, rozsvěcení stromečku, vánoční trhy, naše vlastní domácí tradice a budem zpívat koledy, až se z nás bude prášit. Upečeme nějaké to cukroví - společně - tudíž asi nevyhraje cenu krásy, ale my na něj budeme náležitě pyšní. Až nastane Štědrý večer, dáme si společnou večeři, zajdeme na procházku a pod stromečkem, který jsme společně ozdobili, najdeme hromádku dárků. Budou pro naše blízké, sami jsme je vyrobili a zabalili a najdeme tam některé i pro sebe. Rozbalíme je, užijeme si jich, pohrajeme si. Podíváme se na pohádku a půjdem spát. Až bude syn větší, zase vyrazíme přes ulici na půlnoční. Náš soused, farář, totiž dělá nejlepší půlnoční všech dob. :) Druhý den se sejdeme se širší rodinou, najíme se společně, rozbalíme další dárky, které zase oni přichystali pod svým stromkem pro nás. Svátky strávíme procházkami, na běžkách, u pohádek. Na Nový rok k nám přijdou kamarádi z širokého okolí podívat se od nás na novoroční ohňostroj a tím pro nás Vánoce skončí. Ještě na Tři krále nebo na Hromnice sklidíme stromeček.

Teď si jistě říkáte:"Jak to asi chce udělat, vyrábět dárky a neodkládat děti? Vždyť tak budou vědět, že je dělá ona a ne Ježíšek..." To je pro mě kámen úrazu. Já totiž nechci synovi lhát. Chceme, aby děti byly upřímné, aby nám říkaly pravdu a celé dětství jim nalháváme, že o Štědrém večeru jim novorozenec - narozený právě ten večer - přinese kupu dárků. A ještě je z nějakého důvodu trousí po všech příbuzných, místo aby je nechal u nás... Nezlobte se na mě, ale mně to nedává smysl a tak to dělat nechci.
Sama si pamatuju na svoje dětství. Mamka dodnes vzpomíná, jak jsem snad do 15 nutila celou rodinu dodržovat přísně všechna opatření, abychom nevyplašili Ježíška. Já si zase pamatuju, jak mně na konci první třídy Janička u nás na schodech prozradila, že Ježíšek dárky nenosí, že to dělají rodiče. A já pak během těch následujících Vánoc objevila důkazy, že je to skutečně tak. Takhle.. Musím říct, že si nepamatuju, že bych cítila nějakou zradu nebo tak něco. Bylo mi ale líto to rodičům kazit a tak jsem tu hru hrála s nimi... dalších deset let.
Chci to zkusit trochu jinak. Popírat existenci Ježíška nebudu, ačkoli sama věřím v trochu jiné věci. Nicméně nalhávat synkovi podle tradice, že mu právě narozené miminko doneslo všechny ty úžasné dary pod stromkem, nebudu. Jednoduše proto, že mi to nedává smysl. Pokud tomu bude chtít věřit, protože to někde uslyší, tak proč ne. Třeba se pod stromkem objeví nějaký dáreček bez původu. Ale hrát šarády a lhát nejen na Štědrý den ale vlastně tak trochu celý rok se mi opravdu nechce.
Jak to máte vy? Už víte, co komu dáte? Nosí u vás dárky Ježíšek? A zapomíná je taky u všech příbuzných? A dětem to není podezřelý? :)


Moje tipy na vánoční dárky najdete tady.
Tipy na adventní kalendáře a co do nich tady.
Pár nápadů, jak zabalit dárky zde.. 

O Vánocích jsem už psala:
Perníčky
Co dělá Vánoce Vánocemi.
Jaký adventní kalendář a co do něj.

Mějte se krásně.
Vaše Wopice

Domácí panička 4.02 - Sdílet či nesdílet? / The housewife 4.02 - to tell or not to tell?

English is below... 

Je to nuda. Jinde to jde. Strach. Příbuzní.

 Na začátku těhotenství pro mě jedno obrovské pozitivum bylo, že budu mít spoustu témat o kterých napíšu. :) Nemohla jsem se dočkat dne, kdy veřejně oznámíme, že čekáme miminko a už na následující den jsem měla připravený příspěvek, který se automaticky zveřejnil. Měsíce dopředu. :) A hned potom další. A těšila jsem se, že napíšu článek snad každý týden. A potom se moje nadšení vytratilo... Proč?

Moje těhotenství je nuda!

(A doufám, že to tak zůstane až do konce... ) Kromě toho, že jsem první čtyři měsíce doslova proseděla v agonii v křesle a prospala, nic mi není. Navíc, každá z těhotných je na začátku víceméně unavená, ne? Ze začátku léta mi otékaly nohy a ruce, ale už se to neděje a navíc ruce mi v létě na výletech otékaly dycky. Občas mě tady píchne a támhle zabolí, no ale to se dělo vždycky. Občas nestíhám s dechem. To se, upřímně, taky dělo dycky. :D  Že jsem docela často docela unavená? No to jsem.. posledních deset let. A těch posledních osm měsíců je to tak přirozené, že i když se to trošku znásobilo, tak je to stále velmi nezajímavé... Tak o čem mám psát? O tom, jak je všechno sluníčkový? Obávám se, že to bych všechny dobré čechy tak akorát nasrala nebo minimálně unudila k smrti. :D Mám totiž pocit, že pohoda na těle, na duši a v partnerství nikoho nezajímá.

Každý týden, když postoupím do dalšího týdne těhotenství, dívám se do aplikace v telefonu a čtu si, kam to naše dítko zase postoupilo ve svém vývoji a které podivné zvířátko teď svou velikostí připomíná. 

Jen pro informaci, teď jsem v 31. týdnu a miminko je veliké jako vydra bez ocasu. :-D Jo mají tam v redakci docela smysl pro humor. 

To si může najít každý i na internetu. Tak proč bych to měla sdílet cizím lidem? Posílám to mamce a muži svému, aby věděli, co teďkonc zrovna nosím pod srdcem.. Byl to už takovej ten mrňavej šneček, taky mořský koník, taky nártoun a ptakopysk zase bez ocasu.. Zajímalo by mě, kam na to choděj.. :)

Jen pro představu, jak člověk vypadá během nudnýho těhotenství.

Stejně tak se každý týden dívám na videa holek, které natáčely každý týden apgrejd a sdílely tak svou cestu těhotenstvím celkem podrobně a říkám si:"Páni, kde na to berou sebevědomí, že si myslí, že je někdo bude poslouchat? Že si nepřijdou trapné, když vypráví už po desáté, jak jsou unavené a jak jedí jenom rajčata..." Přitom já si našla tři takové a dívám se na ně každý týden už osm měsíců. No pak jsem si uvědomila, že to jsou všechno videa v angličtině. V češtině najdete pár videí holých pupků, ve kterých se pohybuje mimozemšťan (fakt.. i mně to tak přijde tady u mě pod pupíkem...) a třeba MamaLifestyle to vzala poctivě a každý měsíc natočila těhotenský deník. Ale to je tak nějak všechno.. V angličtině najdete ke každému týdnu stovky holek a desítky "odborníků".
Oni jsou prostě nastavení trošku jinak. :) Musím říct, že jim to trošku závidím. Proč tady u nás neumíme sdílet? Proč mi přijde trapné někomu říkat, že jsem začala cítit pohyby? Dokonce se mi stalo, že když jsem své nejlepší kamarádce (ano, je mi 29 a ještě pořád mám nejlepší kamarádku, nezáviďte :o)) pověděla, že už cejtím, jak tam trsá, ona mi na to řekla, že jí vůbec nenapadlo to někomu říkat. Že to jako prožívala, ale nenapadlo ji s někým to sdílet. Měla pocit, že by to nikoho nezajímalo. Tak povídám:"to mi řekni, jestli tě to otravuje a já to příště přeskočím," a ona že ne.. Že ji to moc zajímá, akorát že ji to během jejích těhotenství nenapadlo... Věřím, že není sama. Ale trošku je mi z toho smutno. Protože my jsme přeci společenští.. Jedna z našich základních potřeb je sdílet svůj život s ostatními. Být přijati ostatními. To nejde bez sdílení. Přesto nejsem typ na každotýdenní aprgrejd ani na každoměsíční.. Nenajdu dost pro mě zajímavých a sdíleníhodných informací, aby to vydalo na příspěvek. Jak to ty americký a anglický holky jenom dělaj?

Fakt velikej zásah do téhle mé už tak pochybné sebedůvěry a mého kupodivu postupně sílícího sebevědomí byl zásah Borkových rodičů. Můžu si za to samozřejmě sama, tak jako si můžeme za všechno, co nám do života vstoupí. Poslala jsem budoucímu tchánovi mail a ve svém mailu mám pod podpisem odkaz na náš rodinný blog Andělovi.blogspot.com . Neuplynul ani týden a hle. V jedné ze svých rozprav se synem (s mým mužem) se nechal slyšet, že teda se mu rozhodně nelíbí, že o nás píšu takhle veřejně na internet a že takové věci, jak to tady máme a že čekáme dítě by na svět rozhodně nepouštěl. O pár týdnů později se přidala i tchýně, která teda aspoň vysvětlila, že by to nepouštěla ze strachu, že proti nám někdo takové informace využije. Co na to mám říct? A to asi
nečetli tenhle blog, že? :)
Pokaždé, když jsem pak přemýšlela o nových příspěvcích, zastavila mě představa, že budu podrobena hodnocení (dodnes nevím, jestli mají odkaz i na tenhle blog). Ne jestli jsem překročila hranici vhodné otevřenosti a nevhodné ukecanosti, ale jak moc za hranicí už jsem a že se to neobejde bez komentáře. Zvláštní je, že u nikoho jiného mi tohle nevadí. Jen u těch tchánů.. :)

Tak jsem tady. Zbývá mi posledních devět týdnů do porodu. Zbývá mi neuvěřitelné množství projektů, úkolů a závazků. A konečně jsem překonala strach, stud nebo prostě zábrany k tomu, abych zase něco napsala na ten svůj blog. Vždyť nikoho nenutím, aby to četl, že? :) Tak proč se mám bát, jestli to je vhodné, nebo jestli se to někomu bude líbit nebo jestli nenapíšu něco, co NĚKOHO popudí. :) Jak jsem dlouho nepsala, mám toho opravdu hodně k sdílení, takže jsem to musela rozdělit do několika článků, aspoň se tu bude něco dít. :)

Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

It is boring. There are places where it is normal. Fear. Relatives.

On the beginning of my journey to have a baby I was so thrilled for one another thing. That I will finally have so many topics to write about. :) I couldn't wait for the day when we decided to tell everyone. I had an article written and ready to be posted months ago. I was soo looking forward to write every week something.. And than I lost it.. Why? 

MY pregnancy is boring!

(And I hope it will be until the end) Okay, I slept whole four months in the beginning. But who doesn't. In June I started to swallow on my ankels and hands.. Who doesn't? And it stopped and I always swallowed on my hands during summer hiking. Sometimes I get ache here and there.. But who doesn't and that was always here. It is just a bit different now. Sometimes I suffer from a shortness of breath.. And I am tired now and than.. But that is so usuall, so uninteresting. ... So what should I write about? Should I write about how calm and sunny everything is? I don't know in other countries but I am sure, I would piss of all czech people who would read it.. :) They would die by being bored at minimum. :) I feel like these days nobody cares when you are fine physically, emotionaly and in your relationship. 

Every week when I get to another week of my pregnancy I look into my pregnancy app and read where is my baby now, how far he got and what animal does he look like now - more of a longnes than real sigh...

Just for info, I am 31 weeks pregnant right now and the baby is as big as a Small-clawed otter not included the tail. :-D Yes, they do have a sense of humour there... :) 

But everyone can check this on the internet. Why would I share it to strangers? Why would they cared? I do share with my mother and my man, just so they know how big is our baby.. But that is all..
I watch pregnancy updates of some girls like Mika Stauffer or Emily Norris or MamaNatural - don't remember her name... And I say to myself, how do they do it? How is that they aren't ashamed as me to talk about so personal stuff? Where do they find theire confidence to believe that somebody would care? And at the same time I watch them. And i care.. Then I realized that there are no such videos in czech language.. There is one mama who did it monthly MamaLifestyle, but that is all. English speaking people are just different. :) And I am jealous. Why can't we? We do I feel weird when sharing that I feel baby kicks? My best friend didn't even think about sharing to somebody.. I feel that is not right. We are social beings. We need to share. Despite this I realized that I am definitely not person for weekly or even mothly updates.. Just because I don't find enoug interesting messages to share.. How do these american and irish and british girls do it? :)
There was one another huge break for me. My future father in law found out our family blog 
 Andělovi.blogspot.com . It took him only like a week to make a speach to my man about how inapropriate is to share how our house looks and that we are having a baby and all that stuff. Few weeks later his wife joined too. At least she told me that she is AFRAID to share all that stuff, just because people are mean and they would use it against us. What shall I tell? And they probably didn't read this blog.. :D 
Every time I wanted to write something, I stopped because I felt like they will check my article if I break some rules they settled or something... It is stupid, I know. :) Strange is that I don't care with anybody else just my future inlaws... :)

So here I am. I have only 9 weeks left. I have so many projects, tasks and other things to do yet. And finally I found my confidence to write again. I do not make anybody to read this, right? So why would I care if I write appropriate things... Why would I be afraid of incensing somebody? So since I haven't written anything for a long time, I have a lot to tell now, so I divided it into several articles. At least something is happening here. Right? :)

Have a nice time.
Yours Wopice.

Domácí panička 4.00 - The housewife 4.00

Novinky. Novinky. Novinky. Neumím počítat? Poslední panička byla 2.01...

English is below.

Je to tady. Konečně to můžu vypustit do světa, protože už to vědí všichni naši nejbližší a nedozvěděli se to z internetu. :) Nedej bože z fejsbuku. :D
Jak je to s tím počítáním paničky? Když se apgrejduju, přidám si číslo. Pokud se posouvám bez apgrejdu, přidávám desetinné číslo.. Tak jak je to možný?

S radostí Vám oznamujeme, že se rozrůstáme. V řijnu přibude skřítek do naší domácnosti, skřítkovství mu, doufáme, moc dlouho nevydrží. :) Apgrejdovala jsem tedy na domácí paničku matku čekatelku. Už tu pro Vás mám připravené nějaké další články, které jsem pochopitelně doteď nemohla publikovat. :) Budou zaměřené na mateřství - samozřejmě je vždycky označím, aby snad někdo, kdo doteď četl o domácích pracech a nechce se rozhodně zamotat mezi kojení, strie a hemeroidy, omylem nezabrousil do těchto témat. :) O hemeroidech, asi se to píše jinak, tu snad psát nebudu. :) Myslím, že určitě ne. Můžete se například těšit na výrobu domácího krému na pupík, na pohádku jak nešťastná matka ke zdravotní péči přišla a další radovánky.

Jak můžete vidět, náš pes se na to vyloženě těší. :)



No a protože kvůli jedné novince bych nedělala takový rachot.. ehm ehm.. Máme tu ještě jednu novinku. Budeme se brát. :)  A slíbil, že to není protože mě zbouchnul. :D Ono to tak nějak bylo v plánu předtím, jenom jsme to nestihli. Tím pádem jsem apgrejdovala ještě jednou a to na ... jak to pojmenovat.. domácí zasnoubenou paničku matku čekatelku. Tady se zase můžete těšit na nějaké články ke svatbě. Ta se bude konat až za čas, takže prostoru bude dost. :)

Tak snad jsem Vás svým nadšeným vyprávěním nepřesladila. Rozhodně jsem to neměla v úmyslu. :)
Mějte se krásně.
Waše Wopice s malým wopičátkem v břiše. :)

News. News. News. Can she count? Last time it was The housewife 2,01...

It is here. Finally I can tell it to the world. Our family and closest friends already know. And they didn't find out on the internet. :) Or much worse - facebook. :D It was very difficult time for me.
So how do I count the housewife? When I upgrade I add 1 point. When I move forward without beihg upgraded I add decimal... So..

 With all our joy and love we announce that we are expecting a baby due to October. Therefor I upgraded to a pregnant housewife. I already have prepared some articles about that topic and coudn't share them yet.. obviously. They are of course maternal, don't worry, It will be visible from the titles, so you don't accidentally read grose staff about belly and breasts and so on, when you only wanted to read about housekeeping. :D :D You can look forward to homemade belly moisturising cream or a fairytail about unhappy mom having a healthcare. :)
As you can se above our dog is already insane from having a little brother or sister.. :)


 Well.. and since I said news and not ... news... That doesn't work in English I guess. I have one more information for you. :) We are also getting married. And he promised it is not because he bumbed me... We already planned it before we got pregnant.. but you know.. nature. :)
Anyway I uprgaded again - I am now Engaged pregnant housewife. :) Here you can look forward to read something about weddings. Well we are doing it next year so we have plenty of time. :)

That's it. I hope I haven't sweet you to death by my sweet talking. That wasn't my intetion.
Have a nice time.
Yours Wopice with a little monkey in her belly. :D

NEzodpovědnost

Oběti. Rampouchy. Bebíčka. Pomsty.

Dumám, proč je teď pro lidi tak důležitý nemít za nic zodpovědnost.
Proč, když se staví dům nebo most nebo palác, si každý zodpovídá za svůj kousek práce, ale když se něco posere, všichni zvedají ruce a povídají:"To není moje vina, to oni to zkazili?" Proč architekt a projektant (rozuměj hlavní stavař) nejsou kolegové a společně nezodpovídají za stavbu, proč jeden háže vinu na druhého a naopak?
Proč, když si na dětském hřišti ve škole chlapec zlomí nohu, je okamžitě vina svalena na "nezodopovědnou" učitelku?
Proč, když si nějaký pitomec stoupne pod okap ve městě a spadne na něj rampouch, je obviněn majitel domu?
Proč vznikají zákony, které nám přikazují, co dělat se svým zdravím?
Proč, když jsem nemocná, nechám se léčit lékaři? Proč říkáme věty typu:"Oni nevědí co se mnou." No a my to víme?Proč za to, že jsme nezaměstnaní, můžou oni? A kdo jsou oni?
Proč, když nemáme peníze, jdeme ke státu a řekneme si o ně tam? Co má stát společného s naší finanční situací?
Proč, když se nám hroutí vztah, může za to ten druhý? Nebo jeho rodiče? Nebo naše děti? Nebo je to kvůli práci?
Proč odpověď nikdy není:

"Můžu za to já!"

 Dneska jsem četla Pravý domácí časopis - to je měsíčník který ráda čtu. :) Simona Babčáková tam začala přispívat a v únorovém čísle píše o obětech. O tom, jak jsme všichni nastavení být obětí. Díky tomu můžeme říkat, že se nám dějou věci. Že nemůžeme za to, co se děje. Má to výhodu... Za svoje chyby můžeme obviňovat jiné. A má to nevýhodu... pořád se nám dějou v životě věci, které jsme si nepřáli. Tolik Simona.. No a mně to vlastně došlo.. Tenhle náš vnitřní pocit v nás sílí. Sílí veřejně a v celé společnosti. Dostává se do zákonů, do všeobecného podvědomí. Legalizuje se. No on nikdy nebyl nelegální... 

My se tedy bojíme přijmout zodpovědnost sami za sebe.. Jasně ono je to mnohem jednodušší svést své problémy na někoho jiného, že?  

Proto architekt svádí zhroucený dům na projektanta a stavaře a Bůhví, koho ještě. 

Proto chlapcova matka svádí jeho úraz na učitelku. To, že se choval jako idiot, si nepřipouští. Vždyť je to dítě. 

Proto pitomci žalují majitele domů a mají k tomu oporu v zákoně. To, že je ten zákon absurdní, vůbec nevadí. Proto si pitomec hojí rány přes jiné. Bolelo by ho víc, kdyby si měl přiznat, že pod okapem neměl co dělat, když je zima a padá led.

Proto necháme zákonodárce psát nesmyslné zákony o našem vlastním zdraví, o tom, že dvoulete děti se ve školce nesmí nechat chodit po schodech a o tom, jak má vypadat zelí, když ho chceme prodat. Protože on ten kupující je imbecil a nemůžeme nechat na jeho rozhodnutí, jestli si koupí zelí, které je šišaté. 

Proto, když onemocníme, jdeme k lékaři a necháme ho, aby nás léčil. Svou NE-moc neřešíme, odevzdáme MOC nad námi svému lékaři. Upřímně.. spíš farmaceutickým společnostem, ale to je jiná pohádka. 

Proto, když nemáme práci, ihned si vzpomeneme na socialismus a na to, jak tehdáá.. to měl práci každej.. Teď se o nás nestaraj. 

Proto očekáváme, že když se nám nedaří, podrží nás stát.. Ne rodina - protože o tu bychom se museli nejprve starat my. Stát. Nechceme nic dávat, ale chceme dostávat. 

Proto, když se rozejdeme s partnerem, může za to on. Proto nedokážeme najít chybu v sobě. Protože to by mohlo bolet. Vztek je snadnější než vlastní rozvoj.  

A co s tím? Je to jako mor a máme to hluboko v duši všichni. Je to tak hluboko, že je to už i v zákonech, naše společnost je tak už nastavená... Jak to změnit? Jak donutit lidi, aby přijali zodpovědnost sami za sebe? 

Začněme u sebe. Přijměme zodpovědnost za své činy. 

Spadne na tebe rampouch? Uvědom si, kde jsi stál/a. Zlomí si tvoje dítě nohu? Smiř se s tím. Nemáš práci? Najdi si jinou, nebo začni cestovat nebo začni podnikat. Bolí to, vědět, že si za všechno můžu sama. Ale je v tom bohatsví. Protože si uvědomíš i to, že za svoje štěstí si taky zodpovídáš ty. Nikdo ti ho nemůže vzít ani dát. A to je celkem prima, ne? :) 

Hawk.Mějte se, jak chcete. :) 

Waše Wopice

Domácí panička 2.00 / The Housewife 2.00

Zima. 

Dobrý večer, světe. :) 

Dlouho jsem přemýšlela, proč na téma svého nového životního stylu nemám co napsat. Tuhle mi to došlo. Já neměla doma co dělat.
Tak vždycky se najde nějaká ta prácička jako vyprat prádlo, usušit ho a uklidit.. Nebo třeba vyklidit náš 200 metrů čtverečních velký dvůr od sněhu. Nicméně to člověka tak nějak nenaplní. :) Dala jsem se na háčkování - úplně jsem zapomněla, že to umím, jak jsem na to během rekonstrukce neměla čas. :) A tak jsem si uháčkovala boty na léto.. Budou se hodit. :) Po tak úžasné zimě musí přijít skvělé léto. Na Pinterestu jsem našla spoustu nápadů, na hafo z nich se chystám, ale začala jsem něčím reálnějším.. :)


Vždycky mě bavilo háčkovat hračky pro prťata, ale trvaj týden. Na svém milovaném Pinterestu jsem ale našla pár nápadů, které se dají stihnout mnohem rychleji. Jako například tady sovičky. Mamku napadlo, že bych je mohla dávat hostům jako dárek.. No.. nevím, jestli jich stihnu připravit dost, ale rozhodně to stojí za úvahu. ;) Naučila jsem se na nich konečně i kukadla, tak teď můžu chvíli oslňovat, než je zase zapomenu nebo než dostanu jiný šílený nápad..


No a blíží se nám Valentýn že... My to "spotřebně" nikterak neprožíváme. Většinou jsme si došli na romantickou večeři, letos budeme asi každý jinde, tak si tak maximálně zamáváme na FaceTimu :))) Nicméně sundali jsme o víkendu vánoční výzdobu a přijde mi, že na jarní výzdobu je ještě brzy.. tak jsem smotala pár srdíček.. možná mě napadne ještě něco dalšího, nevim. :) Únor je měsíc bez alkoholu například.. Že bych tu vyvěsila prázdné lahve?

Nicméně ani háčkování by mě od zahálky nezachránilo. Zachránila mě brigáda ve škole. Měla jsem ji domluvenou už od listopadu. Jedna paní učitelka šla na plánovanou operaci a teď se z toho léčí... plánovaně. :) Tudíž potřebovali na šest týdnů záskok. Zaskakuji. Učím děti od prvního do pátého ročníku - je to malotřídka, takže jen dvě třídy. Učím čtení a psaní, prvouku, přírodovědu, vlastivědu, výtvarku, pracovní činnosti, tělocvyk a ještě jsem ve družině.. :) Práce je to milá, děti jsou povětšinou skvělé. Sem tam sama sebe překvapím, jak nahlas umím křičet... :D No tím bych se chlubit neměla, ale co naplat, jsem jenom člověk a ještě ke všemu úča.

Tudíž já teď vlastně Domácí panička chvíli nejsem. :) Doma je to poznat... Kupí se špinavé prádlo, prach kolem krbových kamen i věci poházené různě po bytě. Nicméně odpočívám od každodenního vymýšlení vlastního přínosného programu a jeho realizace.

Protože nevěřím farmakologickým firmám ani nos mezi papírama, rozhodla jsem se věnovat se o sezóně víc bylinkám.. To snad nedopadne jako moje kuchařská výzva a tudíž se snad můžete těšit na seriál o domácí výrobě sirupů, mastiček, mýdel, vod, tinktur a nevím, co mě ještě napadne.. :)

Konec flákání, jde se spát.
Mějte se krásně
Waše Wopice

The winter.

Good evening, world. :) 

I have been thinking a long time about this thing: Why I have no idea what to write about me beeing a homestay woman? And few days ago it hit me. I didn't have any work, anything to do at home.
Of course, there are always those jobs like laundry or cleaning court out of snow. But those jobs do not fill you.
So I started to crochete again. I totally forgot during reconstruction of our house that I can do it. :) I started with shoes for summer. Found some ideas on Pinterest, but those were quite difficult for start.. Mine are very simple. :) You can see them above.
 I always loved to crochete toys but they take so much time. On my beloved Pinterest i found few that are a bit quicker. Like those owls up...
And there is Valentine's day coming.. Well we don't buy any stuff or so we just go for a dinner or something. This year we will be separated at the time we will just send some kisses thru FaceTime :D But we have put down the christmas decoration and I think it is too soon for spring.. So I made some hearts.. Just for fun. February is a sober month so maybe I can hang here some empty bottles.. What do you think? :))
Anyway, not even crotcheting could help me out of feeling useless. My new temporary work did. I am filling in for one teacher. It is 6 weeks job. I teach small children from 6 to 11 years. It is lovely job. Children are amazing altough I scream sometimes.. Sorry for that.. I am only human and teacher.. :D
So.. I am not a housewife at the moment. You could say that from looking around after our flat.. There is lot of laundry, lot of dust around fireplace, stuff tossed around the place. Anyway I have a rest from making my daily usefull programme and doing it.. Because I have a job out there. :)
Because I don't believe in pharmakology I am going to concerate more on herbs during season. I plan to write about it some series but let me be frank. My english (as you can see) is not that good to translate names of herbs and all those little things that will come with it.. That will be a huge challenge.. We will see if I can make it. :)

Mischief managed lets go to bed.( it is night here)
Have fun.
Yours Wopice

ohňostroje jsou pěkný, ale v rukách jednotlivců je to hovadina

Všude kolem se rozjela každoroční diskuze na téma zábavní pyrotechniky. Tak já Vám teda povím, co si o tom myslím.
Sama jsem jako malá ráda střílela. Během dětství mě to opustilo a dneska mi to nečiní žádnou radost.
Od půlky listopadu chodí kolem nás děti, viděli jsme tak osmi až čtrnáctileté, které začaly práskacími kuličkami a postupně přešly až na dělobuchy.Takže jsem měla psa každý den po 13. hodině doma pod stolem. Tak to je můj subjektivní pohled že. Nicméně děti si dělobuchy kupovaly samy, kupovaly si je u vietnamců tady ve městě, ti vietnamci to skladovali kde mohli a tudíž možnost, že se dětem něco stane rostla každým dnem. Nehledě teda na to, že bez dohledu dospělých k tomu nemají mít vůbec přístup - neboť je to nebezpečné, že.. kolik rodičů dává dětem do školy třeba nůž? Nebo kolik dětí nosí do školy slznej plyn? Nebo kolik dětí u sebe nosí alkohol? Málo. Protože je to nebezpečný. Stejně jako petardy a dělobuchy. Ty jsou navíc svině v tom, že ta utržená ruka potom cestuje po celým parku a na mnoha místech a narozdíl od uříznutýho prstu jde dost těžko sešít zase dohromady.
Tak to máme:
1. vyděšení psy
2. děti riskující nepříjemná zranění
3. otrávení majitelé psů a městští strážníci, neboť jsem u nich každej den byla na návštěvě, aby zvedli své sedinky a šli si s těma dětma taky hrát ven. ;)

Co tu máme dál. Ano lesní zvěř. Jsou lidé, představte si, kteří věří, že člověk nevlastní Zemi. Dokonce si ti blázni myslí, že člověk nevlastní ani půdu natož potom zvířata, která po ní běhají. No a ti samí lidé si myslí, že tyhle zvířata mají práva. Jedno z těch práv je - světe div se - právo na život. No a když to zvíře potřebuje ke svému životu klid - tak pak logicky mají právo i na ten klid.
Jde si takhle srna kolem vesnice a najednou slyší ránu, jakoby ji chtěl střelit myslivec. Pomyslí si, sakra, už po mně zase jdou, vždyť čekám dítě, musím ho zachránit. A začne bojovat o život - začne utíkat. Utíká pryč, na druhou stranu vesnice - hups, další rána zase odjinud. A srna bojuje o život dál, je v neuvěřitelným stresu - představte si, jak po vás někdo střílí a vy ho nevidíte... A běží nahoru do lesa. Tam se schová s ostatníma srnama. Z dálky slyší další a další rány. Srny se schoulí do jednoho chumlu, poslouchají tu strašnou řežbu a trnou hrůzou, kdy už toho ti posraní myslivci nechají a přestanou po nich střílet.
Pak tu máme lišky. Chcete si přečíst i o lišce? Nebo divočákovi? Co takhle veverky v městském parku? No a ten příběh se dá vyprávět i z druhé strany.
Jde si takhle Láďa Lídlem a vidí pyrotechniku. Řekne si:"jupí, to zas budou rány." Tak si hned nakoupí celej arzenál, aby se před chlapama na Silvestra předved - jestli se nevožere moc a trefí se zapikem. No, Láďa to samozřejmě nevydrží a každej večer si jednu dvě pro srandu vodstřelí. Zajde za vesnici, ať sousedi nenadávaj. Vodstřelí to, je mu zima, zbytky tam nechá a jde domu. Na Silvestra se teda vožere dost, žejo, ale zapalovač funguje, Lucka (nějaká nanynka, na kterou se bude soustředit tak za hoďku) mu na to svítí a ještě mu fandí. Tak si to pěkně všechno vystřílí, napije se perlivýho vína, volíbá všechny holky. A jde.
Tenhle příběh je právě ftipnej f tom, že nemá žádnou pointu. Všimli jste si?
Porovnání těch dvou příběhů nechám na Vás. Neboť chytří si spočítají jestli utrpení tisíců stojí za nevnímanou radost desítek a hloupým by to nedošlo, ani kdybych jim to polopatě vytelila. ;)
Takže to máme:
1. vyděšení psy
2. děti riskující nepříjemná zranění
3. otrávení majitelé psů a městští strážníci
4. vyděšená lesní a jiná zvěř všude v okolí

A na druhé straně:
Pár lidí, třeba někdy i chytrých, kteří si dokazují nevimco tím, že dělají hluk a barevné světlo. Já vím, mají na to právo, je tu demokracie a někdo tvrdí, že snad i svoboda.. No.. Nerada to říkám, ale v naší ústavě jsem četla, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Možná proto tak dlouho byli domácí mazlíčci v zákoně vedení jako věci a ne živé bytosti.. :)
Abych tak řekla, já se bez rachejtlí obejdu i na Silvestra, ale chápu, že je tento večer už léta spojován s pyrotechnikou a proto bych byla pro to, aby se, každý kdo potom touží, v tento den vyřádil, a potom dal zas na rok pokoj.
Mějte se krásně.
Waše Wopice ;)

Domácí panička 1.03

Dnes o míře mezi prací a volným časem a o tom, proč má pro mě větší smysl zůstat doma než jít do práce. 

Dobré ráno světe, 

ty ranní rituály.. slast. :D Ne, kecám, ale příjemné jsou. Jak jste se vyspali?

Včera jsem se vypustila do světa. Chci říct, že jsem šla večer mezi lidi. Bylo to dost osvěžující. Viděla jsem se s kamarádkou tady od nás, kterou jsem, přestože bydlí asi 300 metrů na jih, neviděla celé září. Probraly jsme stovky témat, jak už to mezi holkama bývá. Skoro jsem ji chudáka nepustila ke slovu. Jedno téma mě ale zaujalo hodně, protože ona ho, jako máma na rodičovské dovolené, řeší taky.
Obě hledáme míru mezi prací a činnostmi kolem domova a "volným" časem. Když jste doma, potřebujete mít hodně úkolů, abyste si připadali, že máte nějakou hodnotu. Přeci jenom, když člověk odejde na 9 hodin z domu do práce, cítí se potom, že už má vlastně dneska tak nějak splněno a všechno, co potom dělá, už je tak nějak dobrovolná činost nad rámec povinností. Když jste doma a nemáte pevnou pracovní dobu, pořád Vám někde vzadu v hlavě hlodá, že se vlastně flákáte, že nemáte práci a válíte si šunky doma. Jednoduše to, co by o Vás řekla Vaše sousedka, hned po tom, co jste odešli. A když máte tenhle pocit, tak makáte od rána do večera, abyste ho vytěsnili. No jo, jenomže to je na cvokhaus. :) Musíte občas mezi lidi a musíte se věnovat sami sobě. Jinak se v tom ztratíte. A zblázníte se. A to ještě nezmiňuju, jak Vám začnou lízt na nervy ty nejmenší detaily na chování spolubydlících. :) No o tom zase jindy.
Na druhé straně totiž víte, že Vaše rozhodnutí má větší smysl než zaměstnání, protože když se to vezme od lesa, tak je nesmysl věnovat nejlepší část svého dne, týdne, měsíce a vlastně i života sháněním peněz u někoho jiného, když člověk vlastně tu nejvhodnější dobu, kdy by ty peníze mohl smysluplně utratit, stráví v práci. Navíc je potom tak unavený, že těžce vydělané peníze využije na to, aby se dal do kupy, aby získal zpátky nějakou energii, kterou pak zase vloží do té práce, nikoli do sebe a do svého života. A tak to jde dál a dál a jsme unavenější a unavenější.
Třeba to nemůže každý udělat tam, kde je. Je možné že v paneláku v Praze se těžko žije bez zaměstnání. Rozhodně se dají najít místa, kde můžete pracovat jen pár hodin denně a potom se věnovat životu. (a tím myslím i uklízení a vaření :) ) Podle mě to záleží na tom, co člověk chce. Když to ví, tak má napůl vyhráno. :)

Sušíme hrušky... Kdyby se tak vůně dala vyfotit :)

Plán je dneska jasný:

• Ranní rituál, blog a psík (který včera sekal latinu, dokud se nesetmělo)
• Další kompot a další čaj z hrušek. :) 
• Na oběd přijede maminka. To je ale potěšení, muži, že? :)(ba ne, mají se rádi)
• Zabydlování - vyrovnej vzácné sklo a další serepetičky do poliček k tomu určených. 
• Zajeď s mužem do velkoměsta
• Večer pupeční taneční :) 

Tak jdem na to. Přeju Vám krásný den.
Waše Wopice