Zdravím Vás po dlooouhé době. Omlouvám se, že je tu teď takové ticho. Pravděpodobně je to tím, že většinu času nemám pocit, že by někomu moje myšlenky mohly něco přinést. Menší část času mám zase pocit, že je můj názor tak vyhraněný, že bych zbytečně pošťuchovala... :D
Vždycky jsem si o sobě myslela, že nemůžu vyhořet. Protože já se přece nepřetrhnu, abych pro děti, pro rodinu, pro domácnost, pro kohokoli dělala víc, než na co mám energii. Taky pocházím z prostředí (viď mami), kde
A. Nikdo neví, co znamená slovo vyhořet.
B. Kdybych jim to popsala, slyšela bych něco jako: "prosimtě, nevymejšlej si, jseš líná a nechce se ti nic dělat." Nebo "pff, na takový věci my jsme neměli čas. Nikdo nám nepohlídal, neuvařil, neuklidil. Musely jsme to všechno dělat samy a nikdo se nás neptal."
Ehm.. Už jste to někdy slyšeli? Je Vám to povědomé? :) Tak se pojďme podívat, co to vyhoření vlastně je...
Zdravotnické zařízení ministerstva vnitra uvádí, že syndrom vyhoření je:
Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhořené blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte syndrom vyhoření. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat. Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve, než bude pozdě.
No a na bod B. nemám asi odpověď. Snad jenom, pamatujme si to, až budeme babičky my. :)
A proč o tom všem vlastně píšu?
Za devatero horami a řekami a tak dál byla jednou jedna máma, která, přes všechnu snahu uchovat si energii, vyhořela. Energie jí ubývala a ubývala, až nakonec dokázala jenom ležet, zírat na filmy, pouštět synovi filmy a dceru mazlit a kojit. Uvařila tak maximálně těstoviny s pestem (což někteří nepovažují za kulinářské umění, těm posílám svůj pohled opovržení :D ). Zjistila, že není schopná se moc radovat, vyrazit ven, cokoli podniknout ať už s dětmi nebo s kýmkoli jiným. A tak se stalo, že s dětmi proležela celý leden a v únoru si všichni naordinovali covid, díky kterému ležela ještě další dva týdny. A jak že k tomu došlo? Zábavná historka, to Vám povím.
Můj muž, někteří ho znáte, je stavař. To by ještě nic neznamenalo, kdyby nebyl nejodpovědnější, nejpečlivější a nejpracovitější stavař na starém kontinentu. Což znamená, že staví skvělé mosty, jeho firma se na něj může stoprocentně spolehnout a většinu roku odjíždí před rozedněním a vrací se no... snaží se stihnout koupání dětí. Ačkoli proti jeho přístupu bojuju celý rok a často mu připomínám, že maličké děti máme jenom chviličku a hodně brzo budou větší a pak ještě větší a pak se na nás vykašlou, když jim teď nedáme, co si zasloužej, částečně už jsem si zvykla na to, že manželova dovolená obvykle začíná v půlce prosince a končí v půlce ledna. Celý rok se tak těším na Vánoce, že budeme všichni spolu, užijeme si Vánočních tradic, užijeme si sebe navzájem a že mi pomůže s dětmi tak, abych i já mohla chvíli být sama, dělat nějakou činnost, která neobnáší mazlení, povídání, tahání za všechny možný části těla, krmení... myšlenku asi chápete. No a pak přišel prosinec. My navíc děláme takovou bláznivou věc, že si část dárků vyrábíme... Aha, takže do Štědrého dne ho moc neuvidíme.. No, to už vydržím.. Štědrý den je pryč, rodinné sešlosti taky za námi, tak teď už to přijde, říkám si, teď už si vezme děti a já si odpočinu... Ne. Byl s námi, ale to nebylo to, co jsem potřebovala a už jsem ale neměla sílu to komunikovat. Takže se moje nasranost, únava a bezmocnost jenom zvyšovaly. Byl začátek ledna a já byla už celkem na dně. Když jednoho odpoledne šla Mína spát a za hodinu byla vzhůru (jindy spává i 3), šla jsem pro ni v slzách, ta když mě viděla, spustila taky pláč a když nás viděl manžel, došlo mu, že potřebuju odpočinek. Vzal obě děti ven, já si četla knihu a potom jsem si po 4 letech dala vanu. :) Moc mi to pomohlo, ale nestačilo to. Takovouhle pomoc jsem potřebovala už dávno a ještě dlouho potom. Myslím, že ji potřebuju pořád a budu potřebovat dál. A když se na to podívám z odstupu (maličkého), přijde mi vlastně, že to ode mě není až tak šílený ne? :)
Proč jsem jako tohle všechno neřekla manželovi nahlas už když se k tomu schylovalo? Proč jsem to neřekla ani když se to dělo? Asi protože jsem mu to řekla v duchu a on mi v duchu odpověděl, že... viz bod B. výše.. :) Kdo ho znáte, víte že opravdu není pilnějšího člověka na světě, než je můj muž. Neflákal se někde za rohem, když jsem tady "strádala na gauči." Staral se o dům, občas uvařil, nakupoval, pracoval.A kdybych požádala o pomoc, kterou jsem potřebovala, určitě by mě neposlal do háje. Moje mizivá komunikace, moje očekávání a moje domněnky mě dovedly až na dno. Uvědomuju si, že moje nároky na mě, muže nebo naše děti byly mnohem větší, než jsem si přiznávala. A to jsem, jak většina z Vás ví, vždycky chodila spát, když spaly děti a když ne spát, tak aspoň dělat něco, co mě baví. Uklízela jsem, když jsem na to měla sílu a ne když to "podle konvencí" bylo potřeba. Ale i tak jsem hlavně v hlavě neustále řešila, co kde vylepšit, jak lépe pomoct dětem v jejich vývoji, neustále jsem se obviňovala, jak nedělám dost, jak bych s nima měla chodit víc ven, mezi děti, do muzea, jak bych jim měla víc číst a víc vyrábět a víc vařit a víc uklízet... Byla jsem nesmírně unavená, zároveň jsem v noci často nemohla spát, moje sebevědomí bylo hluboko pod bodem mrazu.
A co teď? Jak z toho ven? Už jsem psala, že jsem měsíc a půl ležela, seděla, zírala do blba, koukala na seroš nebo filmy a nic neřešila. Když jsem měla sílu, koukla jsem se na nějaké rodičovské video z kanálu
Děti jsou taky lidi. Tohle je konkrétně o vyhoření a myslím, že až ve chvíli, kdy jsem si ho pustila, koncem ledna, mi došlo, že se mě týká víc, než jsem tušila. Že jsem vyhořela. A jako vždycky, uvědomit si to a přiznat, mi moc pomohlo a mohla jsem se odrazit. Pořád jsem hodně odpočívala a začala jsem se víc starat o to, abych já sama o sobě byla šťastná a v pohodě. Pořád ještě úplně nevím, jak se toho dosáhne, protože moc nevím, co chci. Ale hodně pomáhá dělat, co mám ráda, bez vyrušování, takže za pomoci okolí. Například fotit tyhle šílený auto a rodinné portréty...
Vsuvka: když jsem byla malá, táta vždycky v pátek ožil s prohlášením:"Pátek, šoférů svátek" a zmizel do hospody. Tak jsem se toho chytla, už když byl Miky ještě sám a pozměnila to na Pátek maminek svátek a vždy v pátek ráno odvezla Mikuláška k držkující mamce, která se mu celý den hezky věnovala. Miky teď pátky chodí do lesní školky, takže k babičce jezdí Mína. :) Je to velmi terapeutický počin. :) díky Neno. Zároveň jsem začala hledat komunitu, která bude trošku víc nakloněna způsobu učení, který u nás doma plánujeme praktikovat. Miky půjde do školy až za 3 roky, ale protože ta naše cesta (překvapivě) nebude tradiční v dnešním slova smyslu, část mých starostí před lednem byla, jak to zvládneme. Mít kolem sebe komunitu stejně smýšlejících rodičů je tak pro mě úleva. :)
No jak do toho nespadnout zpátky? Z videa v odkazu výše vypíchnu pár bodů:
- poslouchej svoje tělo a netáhni to i přes varovné signály
- látkování, znakování, život bez obrazovky, pobyt venku za každého počasí a další životně důležité aspekty správného rodiče můžou jít na chvíli stranou, když se necítíš dobře. Dítě bude v naprostém pořádku i bez toho, když budeš v pořádku ty.
- poslouchej své děti a taky jim všechno říkej - málokteré dítě tě potáhne do parku, když mu přiznáš, že jsi k smrti unavená
- řekni si o pomoc - to nevím, jestli bylo ve videu, ale tak nějak se to nabízí.. že.. :) někteří členové rodiny můžou působit odměřeně a neochotně pomáhat, ale když jim otevřeně přiznáme, jak se cítíme a co bychom od nich potřebovali, věřím, že pomůžou.
Držím si palce, abych to dodržela. :) A Vám, abyste do toho nevletěli jako já. :D
Mějte se krásně.
Vaše Wopice.
