Wopice máma: 7+1 tip, jak si poradit, když miminko bolí pupík

Prdíky. No jo. To přejde. Musíš mu nějak pomoct. Musíš něco dělat. 

Sorry, don't know the language that much...  And to be honest I don't have energy to translate now.. :) maybe next time..

Zdravím Vás. Vracím se opět s miminkovským tématem, neboť o tom pořád dokola mluvíme se ženami, rozhodla jsem se sepsat, co jsme praktikovali na prdy my. Zároveň se mi to třeba bude taky ještě hodit a nevěřili byste, jak rychle se takovéhle užitečné informace zapomínají.. 

Nejdřív je třeba říct, že jsem hledala řešení na zaražené prdy nikoli na přemíru prdů... Spousta lidí mi doporučovala diety:"Nejez pečivo. Nejez brokolici. Nejez zelí. Nejez mléčné výrobky. Nejez česnek a cibuli." Nebo:"Musíš pít kojící čaj. Nesmíš pít bublinky." Atd. No tak jediný, co u nás prokazatelně způsobovalo horší stavy, byl pórek. Jinak bylo úplně jedno, co jsem jedla. Bylo to neustále špatný. Dieta tudíž nebyla naše cesta. 

Prdět do umyvadla

Před pár lety jsem fotila kamarádku s dětmi a ta mi ukázala, jak miminkem chodí po každém jídle prdět/kadit do umyvadla.. Celkem obyčejně vzala nahatého synka do klubíčka před sebe tak, aby měl prdítko nad umyvadlem. Během šestinedělí jsem si na ni vzpomněla a rychle najela na tenhle režim. Chodili jsme prdět do umyvadla při každém přebalování a někdy i mezi, když měl malý pan anděl velký bolení a neuměl si s tím ještě poradit.Ve chvílích, kdy mu bylo nejhůř mu tahle poloha a nahota pomohly, aby se pořádně opřel a ulevil si. Zároveň díky tomu dodnes máme pleny akorát počůrané, protože jsme se naučili vychytat číslo dvě.. :)

Čaj

Názory se dost liší - v každém tématu. Mě dokonce někdo vynadal, když jsem sdílela tuhle svoji zkušenost na sociální síti, ale fakt za sebe musím říct, že fenyklovej čaj synovi dělal dobře. Ne, že by prdy přesly, ale měl víc tekutin a byl spokojenější. Zároveň nám to pomohlo po měsíci porazit žloutenku, mlíko na to prostě nestačilo. Někdo říká, že čaj je tekutina navíc a že zatěžuje zbytečně ledviny. Já říkám, že andílkovi mlíko jako tekutina nestačilo a dával si čaj přes den a někdy i v noci. Nutno dodat, že dodnes pije hodně tekutin mimo mlíko.
Polštář s třešňovými peckami
Dostali jsme ho od kamarádky - zkušené matky a švadlenky. Používala jsem ho nahřáty na prsa před kojením a hlavně jsme ho používali na bolavé bříško pro miminko. Vždycky jsme ho nahřáli (obyčejně pár vteřin v mikrovlnce) a dali mu ho na pupík, převázali zavinovačkou a za chvilku bylo po neštěstí. Anebo ne. Jak kdy.

Espumisan pro miminka

I to jsme zkusili. Chvíli zabíral. Pak ne. Když jsem ho dávala nárazově, zabíral asi víc. Později už jsme ho dávali jenom na noc. Myslím, že měl spíš terapeutický účinek, že se synek uklidnil, když dostal nasládlé kapičky. Dodnes (9 měsíců) nemá problém otevřít pusinu, aby dostal kapičku... používali jsme asi do 3 nebo 4 měsíců. Zdálo se mi, že když se používal pravidělně, tak nepomáhal.

Včas přestat.

Co nám pomáhalo asi hlavně duševně, bylo, když jsem se naučila včas přestat dělat všechny ty konejšivé pohyby a činnosti. Včas - to znamená, když zabraly. Abych to popsala víc... Miminko pláče, máma ho vezme z postýlky do náruče. Pláče dál. Máma se začne houpat. Pomůže... Příště už nepomůže, máma zpívá písničku. Pomůže. Přiště už ne.. Takže zvedne miminko, houpe, zpívá, zvedne se z postele a houpe ve stoje.. Takhle to může jít až tak daleko, že se za týden přistihnete, jak jezdíte s miminkem autem po kostkách, aby usnulo nebo dokonce spalo... Takže jsem to začala dělat tak, že když něco zabralo a miminko se uklidnilo, tak jsem pomalu přestala dělat, to co zabralo.. Například jsem se zastavila. Přestala jsem chodit, houpat. Když začal zase plakat mohla jsem se jenom vrátit k tomu, co jsem dělala předtím a nemusela jsem vymejšlet další metody.

Masáž bříška

Kamarádka mi doporučila masáže bříška a nožiček. Dělali jsme to každý večer před spaním. Často jsme vyhnali spoustu bublin.. :) Nožičky jsem masírovala tak, že jsem hladila patičku směrem zevnitř ven. Na bříško jsem dostala návod... Nejdřív plosky palců na pupík a táhmout od sebe jako k bokům miminka. Potom krouživé pohyby kolem pupíku po směru hodinových ručiček (tak funguje zažívání) oběma rukama. Potom mlýnek - venkovní hranou obou rukou (u malíčku) od shora dolů. Taky jsme dělali chůzi po pupíku - prsty jedné ruky jakoby jdou od pravé strany bříška k levé - to byly ty chvíle, kdy jsem cítila, jak vyháním bubliny. A nakonec I Love You - Jednou rukou hladíš od srdíčka dolů ( značíš jakoby I). Druhou rukou od pravé strany hrudníčku k levé a dolů přes levou stranu bříška (značíš L) a nakonec od pravé spodní strany bříška nahoru, přes hrudníček doleva a dolů (značíš U). U toho je doporučeno to miminku i říkat a nejen masírovat.. Klidně můžete česky. :D A taky jsme dělali takovou tu masáž, co učí v porodnici.. Že prohrábnete bříško hluboko tak, že roztahnete dlaň - prsty proti palci a jak prsty tak palec zatlačíte poměrně hluboko do bříška a táhnete k sobě jako byste chtěli udělat zobák z prstů. Tam jsem taky cítila hodně často bubliny. Je to ale potřeba dělat, když je bříško uvolněné a ne zatažené.

A nakonec to nejdůležitější... Trpělivost a láska. 

Hahahaha. Zase to klišé co.. No, musím říct, že to je nakonec to jediný, co nám pomohlo. Ať jsem dělala cokoli, vždycky to pomohlo jenom na chvilku a zpětně mam pocit, že to možná pomáhalo spíš mně, že jsem měla pocit, že pro něj něco dělám. Ve skutečnosti jediný, co mu pomohlo, bylo, když začal hejbat nožičkama a rozpohyboval si střeva sám. Od té doby je to velmi veselý chlapík bez důvodu k neštěstí. Takže pokud má vaše miminko stejné potíže jako to moje, buďte s ním, mějte ho rádi, i když vás budí desetkrát za noc a neustále pláče. Dávejte mu svoji lásku najevo něhou, mazlením, povídáním a mějte s ním trpělivost. Neberte si to osobně. A ono to přejde. I když to jsou hrozný časy a všichni kolem říkají, jak je to krásný období a vy víte, že teda fakt není, zkuste si co největší část tohohle období vychutnat, protože ty chvíle, kdy je miminko bezmocný, budou strašně rychle pryč. A jestli pořád pláče a vy potřebujete už dělat něco jinýho, tak si ho uvažte do šátku, jestli to snese.. Ale to je zase úplně jiný téma..
Tak Vám držím pěsti, mějte se krásně.
Vaše Wopice

Domácí panička 4.03 -Těhotné ženy se musí těšit na miminko a nesmí se těšit na porod./ The housewife 4.02 - Pregnant woman must be excited from having a baby but mustn't be excited from giving them a birth.

English is below...

Zase jsem jiná. Neumím se těšit? Neumím se bát porodu?

Vlastně jsem tohle téma ani moc neprožívala. Jenom mi tak vrtalo hlavou, jestli jsem jako normální. Sestřička se na mě pokaždé významně podívá, když najde tep srdíčka našeho potomka v očekávání, že se rozpláču štěstím.... Stejně tak se na mě dívá po ultrazvuku... A pak zjistím, že ostatní to berou jako za nejhezčí chvilky těhotenství, když můžou své drobečky vidět na obrazovce. Skoro jakoby to mimo obrazovku nebyla pravda. No asi to mam zase trochu jinak.
Já to prostě takhle neumím prožívat.
Jsem těhotná poprvé a je to dost "jednoduché" těhotenství, tak mi promiňte mou naivitu, když říkám, to co říkám. Od začátku mám pocit, že je moje dítě v naprostém pořádku. Vnímám, že tam je, i když ho zrovna nevidím na obrazovce nebo neslyším jeho srdce. Teď když sebou mele, je to samozřejmě intenzivnější, ale já to tak měla už předtím. Nevím proč. A v příštím těhotenství to budu prožívat asi zase jinak. Ale v tomhle těhotenství mě někdo uvnitř mě ujišťuje, že ví, co dělá a že je to v cajku. Ale to není všechno.

Dneska se těším, až ho poprvé budu držet v náručí a doufám, že to bude hned, jak se podívá na svět. Ale nebylo to tak od začátku. Přestože je to velmi chtěné a dlouho plánované miminko, neuměla jsem se na něj těšit, neuměla jsem si ho představit, nedokázala jsem si představit, že ten mrňavej mimozemšťan uvnitř mýho těla je skutečně člověk, že bude vypadat jako můj muž a že změní můj život od základu. 

A navíc jsem se bála, že když si to neumím představit, tak to asi nedopadne. To je moje zkušenost, že když si neumím představit, třeba jak jsme na koncertě, tak vím, že s ním nemám moc počítat, protože tam pravděpodobně nedorazím. Někdy si o tom můžeme popovídat víc dopodrobna. :) 

Nevěděla jsem si s tím rady, ale nechtěla jsem tomu přikládat moc velkou váhu. Tak jsem jednoduše nechala všechno plynout, to mi obvykle vychází dokonale a vyřeší to samo spoustu otázek a "problémů". Najednou jsem slyšela jiné budoucí matky říkat, že si taky nedokážou své děti představit a přesto porodily zdravá veselá dítka. Dočetla jsem se, že je to přirozené. Vlastně mě překvapilo, že o tom někdo psal. Myslela jsem, že to mám takhle jenom já, tu úchylku s představivostí a realitou a budoucností a tak... Potom jsem se přihlásila na kurz propojení s pánevním dnem.

Vřele doporučuju všem, kdo se na kurzu chtějí dozvědět něco o sobě a fungování těla a mysli a emocí a až tak je nezajímají předepsané možné chvaty na držení novorozenců  :) (to jsem teď slyšela, že v některých porodnicích na kurzech ženám cpou do hlavy :D ). 

No a na tom kurzu jsme dělaly i takový šílenosti, že jsme si představovaly. Představovaly jsme si jak jsme na bezpečném místě a držíme v náručí naše miminko. Příběh byl delší, ale tohle je stěžejní. No jak tam tak ležím a představuju si, jak našeho drobečka držím v náručí, najednou vidím, že má modrá kukadla po tátovi a malej kulatej nosík a se zájmem mě pozoruje taky. Od té chvíle jsem zase o něco klidnější. On je totiž dost borec. :D
Vlastně od té chvíle, kdy jsem si dovolila ho vidět, se na něj těším víc a víc. I přesto mi to ještě pořád stěžoval ten porod, že jo. Já se jako chtěla těšit na své miminko, ale furt jsem si říkala, no nemůžu se na něj těšit, protože to bych se musela těšit i na porod a to přeci nejde. Pač ten strašně bolí a budu v porodnici plný doktorů a dezinfekce...
Taky už chápu, proč jsou některý ženský na to slovo tak háklivý. Obvykle to rádi používají lidi, když chtějí říct, že jim nějaký úkol dal pořádně zabrat.. BEZVA. Jednu dobu jsem se ptala kamarádek, jestli se bály nebo bojí porodu. Dneska už bych se nezeptala. Jednak většina z nich ho má za sebou, ale hlavně já si uvědomila, že se ho NEMUSÍM bát. A co víc... Já se na něj můžu těšit. MAGOR CO? No asi jo. Ale upřímně. Jestli to mám zvládnout, tak jediná cesta pro mě je se na to těšit.
Porod nemusí bolet. Porodníci nemusí být neslušná bezohledná hovada. Novorozenecké sestry nemusí být bezcitné zlé tetky. Nakonec do porodnice nemusím ani dojet. :D Můžu si porod užít, můžu ho dokonce prožít a s láskou na něj vzpomínat celý život, jaká to byla krása. Lékaři se můžou chovat jako skuteční profesionálové a mohou se mnou nakládat jako se sobě rovným člověkem. Sestry na novorozeneckém mohou respektovat moje přání a nebrat mi miminko a nemýt ho hnusným chemickým mýdlem. :)
 Tak jsem začala být háklivá na větu:" byl to porod", ale trochu z jiného hlediska.. Vyvolává to v lidech pocit, že porod je hrozná zkušenost. A ona často je. Ale to neznamená, že to tak musí být.  Moje vlastní zkušenost mě naučila, že to, na co se soustředím, se mi stane. Takže když se teď budu soustředit na strach z porodu a bolestivý porod a komplikace při porodu, co se mi asi tak může stát? Ale co když se budu soustředit na uvolnění, pohodu, kontrakce místo bolestí, lásku, klid? Co se mi pak může stát? Realista by řekl, že v obou případech naprosto stejné strašné věci. :) Nicméně když se na porod budu těšit, tak aspoň nestrávím další dva a kus měsíce ve stresu a až to přijde... Budu odpočatá a v klidu a minimálně na ty HRŮZY budu mít víc sil. :)  A třeba se mi podaří mít i ten pěknej bezbolestnej porod. :))
Držte mi palce. Doufám, že na konci října Vám s úlevou sdělím, že to jde. :)
Mějte se krásně.
Vaše Wopice :)

I am different again. Can I be excited? Can I be afraid of birth?  

Am I normal? At my doctor's office they always look at so weirdly when they find a heartbeat of my baby. Like they expect me being in tears of happiness or something. Same with ultrasound. Then I talk to women and they actually were almost in those tears when they saw theire babies on the screen. It almost feels like it is not true until you see it on the screen. hmm. Looks like I am different again. 

I just cant be that emotional or feel it that deep.

This is my first pregnancy and it is pretty easy so excuse my naivity when I say what I say. Since the beginning I feel that my baby is completely allright. I feel that he is in there even when I couldn't see him or feel his kicks. I will probably feel totally different things in my next pregnancy or pregnancies but during this one somebody inside me is assuring me, that he knows what to do and is okay. 

But that is not all. Today I am looking forward to have my baby in my arms and hope that it will be right after he sees the world. But that wasn't from the beginning. Despite this baby is very very long time wanted and planned, I coudn't imagine him. I couldn't look forward to meet him. And that scared me a lot.

I believe that when I can't imagine being (for ex.) on some concert I shouldn't count on going there. Almost always when this happens I end up not going there... Some time we can talk about this a bit more.. :)

 I didn't know what to do but I didn't want to put a big weight on that so I let it go. That works to me all the time.. :) suddenly I heard other preggers talking about same thing and they delivered perfectly healthy babies. :) I read that this is natural. Actually it suprised me that somebody cares about my capability of imagination. I was suprised that somebody wrote about it. I thougt that this imagination thing is just mine ...
Than I went to course. I learned about my pelvic area where we made so many strange things. They made me to lie on a floor and imagine... To imagine being on safe place and holding my little baby in my arms. Suddenly I can see my baby boy being in my arms, having a daddy's blue eyes and round small nose and watching me also. :) Since this moment I am more confident again. What a brave baby am I having. :)
May be I would look forward to meet him much sooner if there wasn't a birth... I wanted so, but when I remebered giving a birth, I couldn't. Because it is painfull and terrible of course. Can't forget that I'll be in hospital full of doctors and dezinfection... Then I listened to one lady talking about painless birth and I realized that I don't have to be afraid of that. Even more. I can look forward to it. CRAZY RIGHT? Guess so. But honestly.. If I am supposed to make it, only way for me is to look forward to it. Birth doesn't have to be painfull. Hospital staff doesn't have to be rude. In the end I don't have to end up in the hospital. :D I CAN enjoy birth of my baby. I can even experience it well and until the end of my life remember it as amazing lovely time. Doctors can be profesinals and can treat me like equal. Sisters can respect my wishes and do not take my baby away from me and bath him in some chemical soap. :)
So why would I concentrate on all those terrible things when I can relax and I can even relax during my delivery? I learned that what I have in my mind, that will happend to me.. So what would you have in your mind? :) the outcome can be equal, but when I start my delivery relaxed and happy I will definitely have much more energy for that. :) And I may even have that painless birth... :)
Hold your thumbs for me so I can come in the end of october and tell you it was like I imagined.. :)
Have a nice time.
Yours Wopice. :)